PŘEDNÁŠKY Z OKRUHU LASENICOVÝCH ŽÁKŮ

vlastnoručně zaznamenal a k uveřejnění poskytl LADISLAV BĚHOUNEK. Text je rukopisným záznamem pravděpodobně ústních přednášek. Na některých místech je záznam neúplný, útržkovitý a nedávající smysl, jinde se naopak opakuje. Přepis jsme se snažili provést co nejvěrněji, na neúplnosti neupozorňujeme a nepřidáváme komentáře ani poznámky, nikde nezkracujeme. Přednášející jsou různí, někdy uvedení u tématu přednášky.
 
MOC SLOVA.

Pravdu nikdy nezkreslujeme a zvláště ne slovem, řečí. Mluvme jen to, co obsahově plně souhlasí s tím, čemu věříme, že to je tak správné. Snažme se slova uvést vždycky v poměrný souhlas s tím, co cítíme, nebo myslíme. Myslit a cítit jinak než hovořit je mírně řečeno pokrytecké, avšak z hlediska hermetického zhoubné. Hleďme proto vždy mluviti pravdu, tj. vyslovme jen to, čemu věříme, o čem jsme pevně přesvědčeni a co jsme domyslili, anebo o tom alespoň uvažovali, neboť _ kdo ztratil víru v sebe a víru v to, co mluví, ztratil sílu slova _ to je již zločin na osobní síle. Je to lehkomyslnost profánního člověka, který s lehkým srdce "plká", aniž tuší, co zahazuje.

Indové znají plný dosah této věci pod jménem "Vak-Suddhi", tj. moc slova, což znamená, že ústy vyslovené stává se skutečností, to jest tehdy, když mluvíme jen přesně to, o čem jsme přesvědčeni. Osobní síla je tedy přímo úměrná víře v sebe sama. Mluvím-li tedy lehkomyslně, lžu-li, říkám to, v co zásadně nevěřím. Jestliže tedy si někdo umíní _ navykne za všech okolností mluviti pravdu _ pak se jeho slova kryjí vždycky s úmyslem a touhou, mluviti tak, aby se jeho slova se skutečností a vírou i jeho chtěním kryla _ pak vytváří už nepochybně něco, co lze nazvat "voltem pravdy" _ a to je to, co Indové nazývají mocí slova, kde vyslovené se vždycky uskutečňuje. Řeknu-li pak ale jen jednou třeba záměrnou lež, tu se i tato vymyšlená lež uskuteční. Stejně je tomu ale v opačném dění. Jestliže někdo stále lže a mluví naplano, i jemu se stane, že je jednou přesvědčen, že "teď mluvil pravdu". Buďte však ujištěni, že nikdo jeho pravdu nepřijme, že tomu nikdo zcela neuvěří, že se tedy jeho tvrzení zvrtne a zvrátí právě silou jeho vlastního slova, slova téměř stálé lži. Je to prosté "zničení fakta", které je nám názorným příkladem, resp. výkladem k "mysteriu živého tvůrčího slova".

Tyto základní poznatky však můžeme ještě aplikovati i do jiných oblastí "negativní magie". Vezměme si tzv. žvanivost. Žvanilové rádi mluví předně o sobě a ovšem také i o svých přáních a cílech. Kdo však mluví o svých přáních, tomu se jeho přání obyčejně nikdy nevyplní, protože tato přání se už vybijí jinde než u tvůrce, vybijí se v cizích ústech, v cizích slovech, prostě v myšlenkovém světě druhých lidí, kteří je bezděčně pohlcují, nasávají, přemýšlí o nich a rozdělují je podle svého _ krátce cizí ideu poutají, a tím také pohlcují.

Je to příklad tzv. "vampyrisace přání" druhým člověkem, který třeba bezděčně bourá a odsuzuje k zániku ideje vzniknuvší v intimitě v nitru nás samých. A tak idea, která by se byla dočkala skutečnosti jedině v isolaci živné půdy svého tvůrce, zaniká v oblasti neporozumění, lhostejnosti nebo dokonce závisti. Co je nemorální? Obecně všechno, co konáme v rozporu s dosavadním poznáním. Vědomí, že bychom něco mohli vykonat, je hlasem vědomí, jež nás zavazuje vykonat a realisovat to, co sice nemusíme, ale vykonati máme. Při každém jednání, při němž třeba jen podvědomě si připomínáme, jak by něco být mělo, a přece neučiníme ničeho, aby tak bylo, osudně chybujeme, protože tolerujeme to, co vede již jen ke zvyku.

Kdo si "navykl", obětuje sebe sama larvě. Larva je dítkem opakování, dítkem všednosti. Všednost je sice okoukaná, ale pro nás nebezpečná. Opakování je rytmus, nabíjení matematické slučování jednotek o sobě bezvýznamných, v součtu však hrozivých. Kapka je pro nás směšná, ale povodeň je překvapující. Takto si člověk _ a upozorňujeme, že každý člověk _ tvoří bezděčně skoro nezměrnou spoustu bytostí _ parazitů, novotvarů, jimiž nakonec zalidní svůj astrál tak, že tito neviditelní a nekonstatovatelní obyvatelé jeho tělesné oblasti obsadí své posice se souhlasem svého tvůrce tak, že ho nakonec k záměrné práci třeba vůbec nepustí. Nadto nám pak zůstává ještě další věc o níž nevíme, totiž že tyto bytosti musíme pak už na trvalo živiti, aniž jsme se kdy o tom dověděli. Děláme tedy vše takto proti sobě _ vždyť "zvyk je prý druhá přirozenost" _ avšak tato přirozenost se podobá více vlastnímu bezděčnému pohřbu.

Stejně podivná a někdy skoro osudově vyhlížející jest jedna věc, o níž třeba se zmíniti. Je to strach. Málokdo ví o strachu něco více než to, že strach má velké oči. Ano _ on je skutečně má a to proto, že není lidského zážitku, ve kterém by bylo tolik opravdovosti, jako ve strachu. Strach je tedy jedinou opravdovou reakcí na přítomnost, reakcí, které se účastní celá bytost, takže strach dovede vstoupit takřka i do kořínků vlasů. Jinde jsme toto podivné tajemství již podrobněji vysvětlili a zbývá nám tedy toliko konstatovat, resp. zdůraznit, že člověk, který má strach, evokuje sám unikání své vitální energie a vydává tedy takto nedobrovolně ektoplasmu, jejíž funkcionelní poslání jest formulováno "velkýma očima" _ neboli představivostí strachu. Tak dává člověk život "larvě strachu".

A teď si všimněte: jsou lidé, u nichž je téměř pravidlem, že toho, čeho se vždycky nejvíce obávají, to je nikdy nestihne. Naopak ale jsou lidé, které potká snad vždycky právě to, z čeho mají upřímný strach. Tito lidé snad opravdu objekt svých obav magneticky k sobě přitahují, téměř jako oni, kdož se obávají nakažlivých nemocí.

Je tedy zřejmé, že i "larvě strachu" už při jejím zrodu dáváme ono "Vak-suddhi", čili obsah své vnitřní, slovní i představové pravdivosti. Tedy i ve strachu se ona moc slova uskutečňuje, ba právě zde nejdůrazněji, neboť lidský strach je cit tak upřímný, že se v něm musí promítnout předně hodnota naší víry v sebe sama. Protože tedy strachem můžeme nebezpečí právě tak od sebe "odtlačit", jako ho "přivábit", proto věnujeme zvýšenou pozornost hodnotě své víry _ víry v sebe sama.