Přijetí vlastního „já“
Přijmout sebe sama, to nám dnes poradí každý, to už dávno víme sami. Otázka je, jak to udělat, přijmout sám sebe. Nejprve se musíme osvobodit od iluzí, které si sami o sobě děláme. Musíme se rozloučit se sněním, ve kterém díky své fantazii vystupujeme jako největší a nejkrásnější lidé. Přijetí vlastního „já“ má co do činění s pokorou, s humilitas, s odvahou přijmout svou vlastní lidskost. Mnozí radí lidem s malým pocitem vlastní hodnoty, že mají hledět na své silné stránky. To může být zcela správné. Ale jestliže se za tím skrývá představa, že jen silní mají hodnotu, není tato rada východiskem. Rozhodující je, že se přijímám se vším, co ve mně je, nejen se svými silnými stránkami, ale i se svými slabostmi. Pro mě má zdravý pocit vlastní hodnoty jen ten, kdo se umí na své vlastní slabosti podívat s humorem.

Ale smířit se se vším, co v sobě objevujeme, je často dlouhá cesta. Čím intenzivněji žijeme spolu s ostatními, tím je pro nás těžší odhalovat své slabé stránky, potlačené potřeby, utlačované pocity. Manželský pár, který chtěl vybudovat své manželství na společné víře, byl již po půl roce zklamaný množstvím hádek, tím, že v každém bylo tolik zloby. Víra pro ně byla také cestou, jak se vyhnout vlastní skutečnosti. Museli se nejprve pomalu učit ve vší pokoře přijímat v sobě i stinné stránky – chuť zraňovat, pocity pomsty a zlobu, jaké byli schopni. Nikdy nemůžeme říci, že jsme se přijali. To je celoživotní proces. Stále znovu v sobě objevujeme stránky, které nás rozčilují a ze kterých jsme zklamáni. Čím jsem starší, tím tišeji mluvím o přijetí svého „já“. Když jsem vstoupil do kláštera, myslel jsem si, že překonám všechny své negativní stránky modlitbou a askezí. Ale pak se vždy znovu přihlásily ke slovu. Nyní jsem se vzdal iluze, že bych se stal takovým, jakým bych chtěl být. Nyní se pokouším ve vší pokoře říci ano tomu, co je, v jistotě, že jsem přijat Bohem takový, jaký jsem. Když se někdy znovu rozčiluji nad tím, že jsem reagoval tak infantilně, říkám si. „Takový tedy ještě jsem. Může být.“ Potom cítím uprostřed svého zklamání přece jen vnitřní mír a pocit, že vše smí být, že vše je dobré, jak to je. A tehdy vím, že jsem v Boží milující ruce.

Přijmout sám sebe znamená smířit se se svým životním příběhem. Mnozí bědují, že měli těžké dětství, ve kterém byli velmi zraňováni. V doprovodu těžce zraněných lidí společné prohlížení ran často bolí. Mnozí se pak cítí pod tlakem, že musí všechny tyto rány „zpracovat.“ Pokouším se vysvětlit zraněným lidem, že jejich životní příběh je také kapitál, se kterým mohou podnikat. Když se smíří se svými ranami, mohou se tyto rány stát prameny života. Pak jim může právě jejich zranění dát schopnost rozumět jiným a doprovázet je… Když se někdo dokáže smířit se svým příběhem, pak může také poznat, že všechno má smysl. Také obtíže mají svůj smysl. Dávají člověku schopnost žít jiným způsobem, citlivěji, intenzivněji, vděčněji a otevřeněji vůči lidem. Jakmile se s ranami smířím, stávají se prameny požehnání pro mne i pro druhé.

Anselm Grün: „Moc nad bezmocí“, vydalo Karmelitánské nakladatelství 2006