Člověk je jednotou těla, duše a ducha… Psychologické nikdy není „jen psychologické“. Duchovní oblast není něco, co by padalo hotové z nebe, bez účasti naší psychiky, ale na druhé straně nemůžeme duchovní život a jeho problémy redukovat jenom na intrapsychické záležitosti...

Je dobré si všímat i toho, co se děje v našem těle a naší psychice, protože to je často projekční plátno ještě hlubších záležitostí. Uhýbáme-li v duchovním životě krizím, nejen že ustrneme, ale často nám naše dluhy – to, jak jsme se třeba pomocí laciných zbožných frází příliš lehce přenesli přes období, kdy jsme se měli s něčím porvat nebo něco přetrpět – později připomene, „vrátí“ naše tělo či naše citová oblast v podobě různých psychosomatických obtíží nebo rozladu. Jung tvrdil, že zbožní lidé bývají často rozmrzelí a depresivní. Je-li to pravda, může to svědčit buď o doprovodných jevech různých krizí růstu, kterých není nikdo ušetřen, anebo o dani za takový druh zbožnosti, která vyžaduje po člověku stálý úsměv a vyrovnanost. Takový nerealistický ideál pak někdy člověka nutí, aby před druhými nebo sám před sebou nosil masku a svoje přirozené krize, pochybnosti, smutky a obavy potlačoval. Ale to, co člověk pouze potlačil, aniž se s tím konfrontoval a „proměnil“ to, nezmizí; uchytí se to v našem nevědomí jako býlí a dává to o sobě vědět v situacích a podobách, které nečekáme. Velice smutnou roli tu sehrály šablonovité životopisy svatých, které je líčí jako lidi bez problémů a bez „stínů“, a vůbec celá ta „růžová knihovna“ zbožných příruček, jež neberou vážně lidskou přirozenost a idealizují náboženský život.

Když dnes zahajuji duchovní cvičení, vždycky účastníky předem upozorním, že pokud budou na této cestě poctiví, dřív nebo později narazí na vnitřní odpor. Z hloubky vyplavou věci, se kterými se musí setkat, nechat je promluvit a vzít pokorně a bez strachuplného uhýbání na vědomí, co všechno je v nich samých uloženo. Člověk, který na duchovní cvičení, na mši nebo vůbec do svého náboženského života pozve jen své „zbožné já“, které si užívá povznášejících pocitů, a to své „druhé já“, plné problémů a pochyb, vykáže ven, marní čas a oddává se pošetilému duchovnímu sebeukájení. Připomíná mi to doby, kdy jsem pracoval v protialkoholní léčebně – řada pacientů toho alkoholika v sobě na léčbu vůbec nepozvala. Přinesli jen „slušného pána“ v sobě samých, svou „světlou stránku“, která vřele souhlasila s terapeutem, těšila ho horlivou spoluprací a dobrými úmysly. Ale ten alkoholik v nich čekal za dveřmi léčebny, aby hned po odchodu skočil na jejich záda a odvedl je do nejbližší hospody. Jsem přesvědčen, že naše zbožné já Pána Ježíše příliš nezajímá. Zajímá ho onen skutečný člověk v nás, se skutečnými problémy a hřích („i spravedlivý hřeší sedmkrát denně“), protože přišel pro nemocné a hříšníky, ne pro spravedlivé. Mám rád lidi na cestě a ne ty, kteří si myslí, že už jsou v cíli.

Každá krize je šance, vnitřní problémy a otázky dávají řece našeho života její dynamiku; bezproblémový život a bezproblémové vztahy – v manželství, v přátelství, v řeholní komunitě, v církvi, ano, i mezi člověkem a Bohem – pokud nejsou vůbec iluzí, působí, že z řeky života se stává líně tekoucí rozbahněný potok bez hloubky.

Životopisný rozhovor Jana Jandourka s Tomášem Halíkem: “Ptal jsem se cest“

Nakladatelství Portál 1997