Depresivní lidé se často straní ostatních... Mají strach, že je druzí odmítnou a oni tím úplně ztratí sebe samé. Pro depresivní lidi bývá těžké přijmout sebe sama. Zpravidla jim připadá, že je všichni ostatní odmítají. Mají nízké sebehodnocení. Obvykle si myslí, že je ostatní ponižují a neberou vážně. Často se tím dostávají do začarovaného kruhu. Kdo nedokáže přijmout sám sebe, má přehnaná očekávání, pokud jde o uznání druhých

Kdo svou depresi nenávidí, toho bude pronásledovat pořád znovu... Pro člověka nemocného depresí je důležité, aby ji přijal za svou průvodkyni, která ho chce vést k životu, a integroval ji do svého životního konceptu. Příkladně to udělal básník Christian Morgenstern, který píše: „Každá nemoc má svůj zvláštní smysl, neboť každá nemoc je očišťováním. Jen musíme přijít na to, od čeho – máme k tomu klíče, ale lidé raději čtou a přemýšlejí o stovkách a tisících cizích záležitostí než o svých vlastních. Nechtějí se učit číst hluboké hieroglyfy své nemoci“...

Deprese nás očišťuje od iluzí, které znetvořují mé sebepojetí, od sebeklamů... Proces očišťování, k němuž nás deprese vyzývá, může však být velice bolestný. Bývá bolestné rozloučit se s obrazem, který jsme si o sobě vytvořili, s obrazem člověka vždy silného, který ovládá své emoce, který se vypořádá s každým problémem, nemá z ničeho strach a snadno zvládá svůj život. Vždyť také ve mně je úzkostné dítě, které se bojí, že na něj život bude klást přílišné nároky. Také ve mně je smutné dítě, které touží po lásce a po životě, ale pociťuje samotu a opuštěnost. Pro Morgensterna je nemoc kniha, ve které můžeme číst a dozvědět se hodně o sobě a o tajemství života...

Mystika mluví o „temné noci“ duše a ducha. „Temná noc“ není identická s depresí. Když však přijmeme svou depresi, může se nám stát „temnou nocí“, kterí očišťuje naše smysly i našeho ducha od všech projekcí, které promítáme do Boha... Když se vnější svět zahalil do temnoty, obracíme pohled do vlastního nitra. A tam občas spatříme tajemství bytí...

Nemáme depresi odmítat, máme s ní mít soucit. Musíme se do ní vcítit a zeptat se jí, co nám chce říct, a co nás chce upozornit. Každá deprese má také smysl. Dokud ji odmítáme a považujeme se za méněcenné kvůli tomu, že jsme depresivní, nikdy smysl své nemoci nepoznáme...

Druhý krok spočívá v tom, že se svou depresí navážeme vztah. Měli bychom se před ni takřka postavit, podívat se na ni a zeptat se. Co mi chceš říci? Jaké máš pro mě poselství? Na co mě chceš upozornit? Čeho jsem si ve svém životě nevšiml? V čem jsem toho na sebe naložil moc, v čem jsem překročil svou míru? Kterých představ o sobě bych se měl vzdát? Které vnitřní postoje (perfekcionismus, vůli být všude oblíbený, představu, že musím splnit všechna očekávání) musím opustit?

Třetím krokem je dotek. Dobrá cesta, jak se dostat do styku se svou depresí, je zaposlouchat se do svého těla. Touto cestou jde především terapie zvaná focusing. Nezabývá se vysvětlováním depresí, ani jejich dělením na různé stupně. Prostě deprese vnímá tak, jak jsou, a spoléhá na to, že pozorným vnímáním deprese se její prožívání proměňuje. Podle focusingu se tedy mohu vciťovat do svého těla a ptát se: Kde, odkud v mém těle se deprese šíří? Je součástí celého těla? Usadila se v oblasti prsou, nebo snad ve ztěžklých nohou? Potom se pokusím proniknout tam, kde se depresivní pocit uhnízdil. Zaměřím se na střed toho pocitu a pak se pokusím do něj nahlédnout. Co je pod ním? Jak se tam tělo cítí? Vycházejí odtud nějaké nové podněty? Čím láskyplněji se vcítím do toho místa svého těla, v němž se usadila deprese, tím spíše se promění.

Pak je zapotřebí čtvrtý krok: Chci se očistit. Své depresi přitakám. Přestanu se kvůli ní odsuzovat nebo si sugerovat pocit méněcennosti... Přijímám se takový, jaký jsem.

Ukázka z knihy Anselma Grüna „Deprese jako šance“

Nakladatelství Portál 2009