Když se jako základní životní princip přijme princip duality, život začne být uměním neustálého harmonického vyvažování vzájemně spojených protikladů. Jak říká Lao-Tse: „Poznáváním mužského a udržováním ženského se člověk stává vesmírným tokem; stává-li se vesmírným tokem, není oddělen od věčné dokonalosti.“ Mužství a ženství se přirozeně netýká ani tak sexu jako dominantních charakteristik mužskosti a ženskosti. Jinak řečeno vzájemně spojené opačné póly protikladů jsou jako opačné, ale od sebe neoddělitelné strany mince, jako póly magnetu nebo jako pulzy a intervaly v jakékoli vibraci.

Když ho večer přišli sousedé utěšit a litovali ho, jakou měl smůlu, řekl: ´No, možná´. Příští den se kůň vrátil a přivedl s sebou půl tuctu divokých koní; když se sousedé zase sešli, aby sedlákovi poblahopřáli, jak veliké měl štěstí, řekl opět ´No, možná´. Den na to sedlákův syn zkusil osedlat jednoho z divokých koní a při jízdě si zlomil nohu. Když ho sousedé litovali, jakou měl smůlu, sedlák poznamenal ´No, možná´. Příští den přišli do vesnice verbíři, aby odvedli nováčky do armády, ale sedlákova syna neodvedli, protože měl zlomenou nohu. A večer zase přišli sousedé a říkali, jak je báječné, že to všechno tak dobře dopadlo. Sedlák na to povídá: ´No, možná´.

Život díky základní dvoupólové povaze duality znamená nejen nepřetržité střídání dobrých a špatných událostí, což brání monotónnosti a dělá ze života úžasnou věc, ale příroda našim psychosomatickým systémům poskytuje velmi vítané střídání stavů spánku a bdění, zapomínání a vzpomínání si.

Když kniha Genesis popisuje, jak Adam s Evou upadli v nemilost, protože získali ´poznání dobrého a zlého´, znamená to, že jejich pád nastal jako důsledek rozdělování na ´dobré a špatné´, ´užitečné a neužitečné´, ´přijatelné a nepřijatelné´, protože měli starost o to, co je za daných okolností výhodné a co není. Jinak řečeno člověk se sám přivádí do stavu nespokojenosti, když se nutkavě zaměřuje na své zabezpečení a přežití. Na druhé straně přijetí principu dvojpólovosti duality, základu života i přírody, znamená sjednocení s vesmírem, a člověk tak může prožívat svůj život v klidu, který zvyšuje pravděpodobnost bezpečí a přežití už z toho důvodu, že tu není žádná úzkost, která by člověku mohla bránit ve svobodném počínání a omezovat ho v čemkoliv, co dělá.

Z toho ve skutečnosti vyplývá, že příčinou rozporuplnosti a nespokojenosti člověka jsou dvě mylné představy, které spolu úzce souvisejí: předně že je oddělený a odlišný ode všeho ostatního, co je projevené, a za druhé, že v probíhajícím projevení může plně ovlivňovat výsledky a události podle toho, jak se sám rozhodne. Opravdu tu není žádná entita, žádný jednotlivec, který by mohl uplatňovat svobodnou vůli nebo trpět zlým osudem: prostřednictvím psychosomatických mechanismů probíhá dění – vidění, slyšení atd; ´my´, kdo prožíváme své životy, ve skutečnosti neexistujeme, ´prožívání´ se děje prostřednictvím různých psychosomatických mechanismů čili psycho-fyzických organismů.

Je trochu zvláštní, že člověk prahne po tom, aby sám sebe zabezpečil a dosáhl jistoty, která je pro jeho pocit spokojenosti nutná, ale o tom, čím ´on sám´ je, nemá jasnou představu. Toto ´on sám´ (či ´já sám´) je prakticky pouhé ztotožnění mysli s představou o sobě samém, s představou, která je ve skutečnosti jen souhrnem vzpomínek na minulé události. To, co se považuje za jedince, je de facto zcenzurovaný a zrevidovaný souhrn; týká se více minulosti než přítomnosti a onen budoucí příjemný stav, ve který doufá, velkou měrou souvisí s pocity bezpečí a jistoty, které zažil v minulosti. Někdo na příklad může investovat v ekonomické či sociální oblasti, přičemž vychází ze svých minulých zkušeností a při odhadování svých vyhlídek do budoucnosti vychází z běžných kriterií; poměrně často se pak ukáže, že jeho investice navzdory všem kalkulacím skončily totálním bankrotem, zatím co někdo jiný, kdo své minulé zkušenosti sice neignoroval, ale věnoval pozornost svému ´tušení´, dopadl daleko lépe.

Téměř každý má tu zkušenost, že člověk obvykle přikládá příliš velkou důležitost tradičním metodám, vědomému myšlení, lineární komunikaci, využívající matematické symboly, a že daleko menší význam pro něho má pohotové, intuitivní ´tušení´ – málo si všímá ´vnitřního cítění´; mnohem více pozornosti věnuje centralizovanému vidění a analytickým údajům než vidění perifernímu. Ve skutečnosti nejde o volbu mezi jedním či druhým přístupem, ale o to, aby se oba přístupy doplňovaly. Většinou bývá podmíněnost konvenčním přístupem tak silná, že všechnu spontaneitu potlačí: můžeme to bohužel často pozorovat při výchově dětí, kdy důraz na abstraktní lineární myšlení v kombinaci se společenskými zvyklostmi potlačí vrozenou dětskou spontaneitu projevu do té míry, že to dítěti skutečně uškodí. To přirozeně neznamená, že bychom se měli otevřít nekontrolovatelným popudům okamžitých nápadů; je ale třeba racionálně rozpoznat určitou inteligenci, která se nezakládá na přespříliš ukázněně fungujícím rozumu a intelektu, inteligenci, kterou můžeme zřetelně vidět ve způsobu, jakým funguje naše tělo, jakým můžeme pohybovat svými končetinami a nadechovat se. Člověk nemá odvahu spolehnout se na spontánní fungování, které mu bylo přírodou dáno, které se ale zablokovalo, když jeho přirozená činnost byla omezována všemi možnými pokusy zacházet s ním pomocí navyklých postupů.

VYVSTÁVÁNÍ MYŠLENEK

Myšlenky a dokonce i touhy se neobjevují pouze v mysli řadového člověka; objevují se i v mysli mudrce, protože v povaze mysli je přijmout všechno, co se jí nabídne; tady ale všechna podobnost končí. Zatímco běžný člověk se do myšlenek a přání zaplétá tím, že buď po nich sáhne a snaží se podle nich jednat, anebo se jim brání, mudrc se jimi nezabývá, nechává je na pokoji. Podstatné ovšem je, že jakýkoliv pokus bránit myšlenkám v tom, aby se objevovaly – nehledě na to, že je to pošetilá snaha, která má za následek frustraci – rozděluje mysl na to, co se snaží myšlenky zastavit, a na tu část mysli, která tomu vzdoruje, takže je tu konflikt. Myšlenky se objevují jako důsledek neustálého podmiňování a paměťových vtisků, které tím vznikají – snaha vědomě a záměrně se jich zbavovat je něco jako ´smývat krev krví´. Závěr je jednoduchý: myšlenky vznikají, protože ale nemají žádnou vlastní samostatnou substanci, okamžitě zmizí, pokud je nepřevezmeme a nezačneme s nimi zacházet jako s něčím skutečným. Jakákoliv aktivní snaha ovládnout mysl nebo nechat ji být jen posílí ego; spontaneita a cílevědomý záměr jsou pojmy vzájemně protichůdné.

Situace je přesně stejná jako ona tradičně známá situace, kdy lék bude účinkovat jen tehdy, nebudete-li při jeho polykání myslet na opici: samotná tato podmínka se stane paměťovou stopou opice a kdykoliv se chystáte vzít si lék, dotyčná stopa se okamžitě objeví. Je to příklad patové situace, v níž se člověk nachází téměř každou chvíli, když uvažuje a jedná jako samostatná entita. Jedinou možnou reakcí na to je dokázat plně přijmout, že – řečeno Buddhovými slovy – „Události se dějí, dochází k jednání, není tu ale žádný jednotlivec, který by cokoliv dělal.“

Na otázku „Co mám v každém okamžiku dělat?“ existuje jen jediná odpověď: dělejte to, o čem si myslíte, že byste to dělat měli, s plným pochopením, že neexistuje nikdo, kdo jedná. Ať potom dojde k jakémukoliv jednání, bude to spontánní, přirozené (božské) jednání, protože se ho neúčastní žádná individuální entita. Jistým náznakem takovéhoto přímého vnímání by mohlo být nejasné tušení naprosté svobody jako důsledku toho, že nemůžeme sami rozhodovat, což je něco docela jiného než pocit frustrace. Jak říká jeden zenový Mistr: „Pak vám nezbývá než se jen smát a smát.“ Je známo, že podobné pocity totální úlevy a veselí někdy natolik zrušily odstup mezi Mistrem a žákem, že se oba začali válet po podlaze v nezadržitelném smíchu, v iracionální veselosti a radosti.

V takové chvíli totiž dojde k tomu, že stěny vězení dualismu se nečekaně zhroutí, člověk se nachází v úplně jiném světě a najednou zjišťuje, že spontánní, ne-volní jednání tu skutečně bylo odjakživa a že osobní rozhodování bylo jen iluzí. Je to, jako kdyby člověk byl v proudu života, který ho nesl, a evidentní snaha plavat proti proudu byla nejen naprosto neúčinná, ale i úplně zbytečná. Jinak řečeno dualismus mezi mnou a ´ostatními´, mezi pozorovatelem a pozorovaným, mezi hledajícím a hledaným se rozplyne v přímém vnímání, že všechno jsou to objekty, jelikož je to prožíváno – ve snové hře, kterou ´prožívání´ je: existuje jedině ´myšlení´, ´dělání´, ´zakoušení´ bez individuálního jednajícího, který by kteroukoliv z těch věcí dělal. Arabský mudrc Mononius řekl o sebepoznání:

„Znamená to objevovat, z čeho pochází utrpení a radost, zalíbení a odpor, znamená to muset být vzhůru, když se člověku nechce, spát, když se člověku nechce, zamilovat se, i když o to člověk vůbec nestojí.

A když všechny tyto věci podrobně prozkoumáš, najdeš v sobě Boha, který je jediný i mnohotvárný, právě tak jako atom: a tak v sobě objevíš cestu ze sebe ven.“

Všechna dualita je iluzí, všechno jednání je spontánní a uplatňování vlastní vůle je čistá iluze. Jakmile se to jasně pochopí, člověk přestane hledat dokonalé řešení. Když vidí, jak iluzorní je vlastní vůle, dělá všechno přesně tak, jak to podle Boží Vůle, podle vesmírné Zákonitosti probíhat má. Ze stejného důvodu začne být zřejmé, že opravdu není vůbec nutné usilovně se snažit pomocí cvičení a různých metod – opakováním afirmací, výroků či myšlenek, slov nebo nějakými jinými aktivitami – odhalit něco, co tu odjakživa bylo. Všechny snahy poznat Tao označuje taoistická filozofie jako „šlapání na hada“, protože Tao je vším.

Konečným důkazem vnímání Pravdy je, že všechny otázky a pochybnosti se rozplynuly; ve skutečnosti se rozplynulo všechno uvažování a přemítání o Pravdě, protože člověk se Pravdou evidentně stal. Uvažování a přemítání nemá nic společného s dialogem o Pravdě, který probíhá, když někdo přijde, aby našel pomoc: i tady plně platí, že tu není nikdo, kdo by mluvil, a nikdo, kdo by naslouchal, že mluvení i naslouchání probíhá prostřednictvím dvou zdánlivě oddělených psychosomatických nástrojů. Hodně se to podobá stavu člověka, který po celý den soustředěně pracuje na svých každodenních úkolech, ale během té doby si nikdy nevzpomene, jak se jmenuje a kde bydlí.

Podobně je tomu i při sportu a sportovních utkáních: když hráč zvládl základní dovednosti: pak téměř celý jeho úspěch při zápase závisí na tom, nakolik tyto základní dovednosti během zápasu nevstupují do jeho mysli. Do jaké míry tomu tak bude v každém jednotlivém případě, to bude přirozeně záležet na tom, co by bylo možné označit jako ´osud´ dotyčného psychosomatického organismu čili jako Boží Vůli ve shodě s kosmickou Zákonitostí.

Je třeba stále a stále znovu konstatovat, že se musí umožnit, aby se pochopení rozvíjelo a dozrávalo samo od sebe, bez vměšování intelektu (to bude ovšem záviset na osudu daného psychosomatického organismu). Jak zdůrazňoval Nisargadatta Maharadž, vytrvalé a neustálé vznikání problémů a pochybností je něco podobného, jako když se člověk drbe na určitém místě, a to má pak za následek svrbění, které tam původně nebylo! Ryba žije ve vodě, vodu si ale neuvědomuje; pták poletuje ve vzduchu, není si ale vzduchu vědom. Ryba nemá žádné otázky o podstatě vody a pták se neptá na podstatu vzduchu!

Učení Tao či vedánty jsou svými koncepty podobné trnu: ten se použije k odstranění nutkavé touhy po hmotném zabezpečení (případně i po sebepoznání), která je jako trn zabodnutý do kůže. Pokud se ale toto učení používá k duchovnímu zabezpečení jednotlivce, pak se jeden trn prostě nahradí trnem jiným! Pravé pochopení – nic víc není třeba; přímé vnímání přichází až nakonec, není to prostředek, jak něčeho dosáhnout. Požadavky kladené na život, potřeba něco prožívat musí zaniknout; ´ten, kdo jedná´, musí vyhasnout.
 

Přeloženo z knihy Let Life Flow, Vydalo nakladatelství Yogi Impressions