Nacházíme se ve velmi dynamické době, která přímo vybízí k zamyšlení nad současným životním stylem a nad skutečnými hodnotami. V očekávání velkých změn se objevují rozličné skupiny, které se různými aktivitami nebo meditačními technikami snaží napomoci lidstvu, Zemi a procesu transformace. Další skupiny rozmlouvají nebo se snaží navázat kontakt s mimozemšťany, anděly a jinými bytostmi. Někteří čekají na příchod Mesiáše. Snaha a touha podílet se na "velkém díle" je sice velmi šlechetná a chvályhodná, ovšem domnívám se, že právě v této době, pokud skutečně chceme pomoci, je mnohem důležitější sestup do vlastního nitra. Skutečná transformace totiž, alespoň podle mého mínění, začíná právě zde.

Toužíme pomáhat lidstvu, Zemi, ale pravá misie musí začít u nás samých. Občas ve své touze řešit globální problémy zapomínáme, že lidstvo a národy tvoří jednotliví lidé - tvoříme je my. Pokud se začnou měnit jedinci, pak skutečně může dojít k oné ohromné "transformaci". Domnívám se, že nejvíce můžeme pomoci budoucímu vývoji tím, když svou představu ráje začneme naplňovat sami v sobě. A to právě teď. Dokud budeme čekat, až se změní okolí, dokud budeme čekat, až přijde rok 2012, dokud budeme čekat na příchod Mesiáše, zkrátka, pokud budeme stále na něco čekat, může se stát, že nakonec celý náš život bude jedním velkým čekáním. Změny se mohou stát pouze v přítomnosti. Pouze tady a teď. Svět změnit nemůžeme, ale můžeme změnit sebe.

Ježíš na otázku farizeů, kdy přijde království Boží, odpovídá takto: "Království Boží nepřichází tak, abyste ho mohli pozorovat, ani neřeknou: 'Hle, je tu', nebo 'je tam'. Neboť hle, Království Boží je uvnitř vás." (Lukášovo evangelium 17:21).

Tolik si přejeme, aby se tento svět přeměnil v oázu lásky, míru a pochopení. Obávám se však, že i kdyby všude kolem byl opravdový ráj, pokud nebudeme vyrovnaní sami se sebou, nebudeme mít mír a lásku ve svém srdci a skutečné štěstí nenajdeme. Věřím, že štěstí a harmonie jsou přirozeností člověka.

Může to znít velmi jednoduše. Problém je v tom, že naplnění hledáme stále někde venku - v partnerovi, dětech, přátelích, v práci. Celý život se můžeme snažit druhým dávat, být tolerantní, chápající, pomáhat. Na tom samozřejmě není nic špatného, ovšem na sebe nejenže zapomínáme, ale k nikomu jinému nejsme tak tvrdí a netolerantní jako sami k sobě. Od dětství jsme plní komplexů, zábran, výčitek, předsudků. Jak se může skutečná láska k druhým naplno probudit, když neumíme mít rádi ani tu pro nás nejbližší bytost - sami sebe? Kde máme brát sílu být oporou? Kde máme čerpat lásku? Domnívám se, že zde je základ veškeré duchovnosti - v lásce. Bůh je totiž láska. Musíme sami sebe dokázat naplnit až po okraj. Stát se nezávislí na milosti a nemilosti okolí a pak se mohou začít dít doslova zázraky. Jak v nás samých, v naší duši, tak i v našem nejbližším okolí. Pak můžeme plnými hrstmi skutečně dávat a nastane skutečná transformace. Transformace vycházející z našeho srdce.