Jestliže nejsou peníze, skončí stejně mírumilovný člověk i vrah. Soucit tu neexistuje. Potkat někoho, kdo by nás sponzoroval v těžkých časech, je v dnešní době, kde každý hledí nebo musí hledět jen na sebe, velmi těžké. Peníze jsou jedinou rozhodující hodnotou a bez nich ztratíme všechno – často dokonce i přátele...

Den běžného člověka většinou probíhá takto: Ráno vstaneme do práce a jdeme vydělat peníze, abychom mohli uživit sebe a rodinu – bez peněz totiž nejde nic. Někteří z nás jsou vedením firmy pro materiální zisk až šikanováni, ale nelze se proti tomuto jednání moc ohradit, protože pak bychom neměli peníze – a skončili bychom na dlažbě... Odpoledne to pracoviště opustíme, ale tím problémy nekončí, protože musíme ještě na úřady a do obchodu, kde peníze pro změny odevzdáme. Mezitím nás zachytí pár slídivých kamer na ulici a na tom úřadě... Pak se konečně dostaneme domů, ale jsme tak vyčerpáni, že raději jdeme spát. Na skutečné projevy lásky přes starosti o rodinu a bydlení nemáme čas. Jsme nuceni myslet především na peníze a majetné hodnoty, neboť ty hýbou světem a láska je tu z toho pohledu naprosto nepodstatná.

Naše děti se ani pořádně nerozkoukají po světě, sotva se vyvíjí a už v šesti letech musí povinně nastoupit do konzumu. Už v tomto věku je jim přikazováno, v jaké hodině mají vstávat. Musí začít plnit rozkazy jakýchsi lidí, které před tím nikdy neviděli, aby se za 10 až 15 let mohli zapojit do nesmyslného boje o kariéru a materiální postavení ve společnosti. Není to poněkud uspěchané? V šesti letech má člověk mít ještě dostatek času na objevování světa, utváření svých prvních základních názorů a má začít hledat cestu a ne na základě nějakých příkazů už do sebe vštěpovat vědomosti, o které zatím sám vnitřně nestojí! Na to je ještě brzy! Navíc – pokud se to dítě rozhodne učit jen to, co jej zajímá a učivo ve škole se proto rozhodne nerespektovat, má opět smůlu: propadne, na střední školu ho nevezmou a skončí na dlažbě. A opět je každému jedno, jaké vědomosti má ve své hlavě uchované ze svého studia jiných oborů, které ho v dětství zajímaly. Přední je, jak oblíbený byl v systému nelítostného konzumu. Smysl pro lásku a pochopení toho dítěte je opět naprosto nepodstatný.

A na závěr se podívejme souhrnně na dnešní svět, jak vypadá: většina lidí nejen že se peněžnímu systému podřizuje, ale dělají to rádi – a milují je společně s majetkem, který si za ně mohli pořídit. Neustále se honí za majetkem a prakticky nic jiného pro ně neexistuje. Chlubí se novou pračkou, novou lednicí, novým předmětem bez citu. Málem se pozabíjejí, když se v supermarketu objeví nějaká super akce. Myslí si, že jsou bohatí, když mají dvě auta a desetitisíce nebo statisíce měsíčně, ale netuší, že uvnitř mohou být vlastně úplně chudí. V obchodu si koupíme něco k jídlu, obal zahodíme a přiděláme přírodě práci. A tak to dělají všichni. O Vánocích raději blbneme s dárky než abychom změnili svůj způsob myšlení. A to všechno se více či méně učí i děti, protože v tom systému žijí a už od šesti let je úzce ovlivňuje. Když si to dáme do souvislosti, tak díky této obrovské moci peněz rostou skládky, díky zisku se kácejí pralesy, proto jsou hubeni zvířata i rostliny, proto příroda přichází o rovnováhu, proto lidé loupí, snad i proto lidé válčí. Vždyť my si těmi penězmi ničíme vše kolem sebe! Vztahy mezi námi i celou planetu! To peníze jsou jednou z těch nejvyšších příčin všeho negativního! Nebýt nich, nebo kdyby jim alespoň nebyla kladena taková priorita, svět by mohl vypadat úplně jinak! A téhle moci dodnes sloužíme!

Jenže jaksi pořád nemáme na výběr – stále to jediné, pro co se člověk dnes rodí, je otroctví pro tento konzumní systém, v kterém není schována ani trocha lásky. Jen zisk – a hloupá touha po něm. Je smutné, že tento systém nás naprosto ovládl. Natolik jsme si na něj zvykli, že si ani nedokážeme připustit, že by mohl existovat lepší svět. Jen kdyby ten systém byl nastaven jinak, bylo by to reálné! Člověk je do dneška tak akorát jeho tlakem nucen často hodně podřizovat život a vést ho tam, kam by jinak nechtěl. Ten člověk třeba touží po světě, kde by ty na první pohled bezcenné papírky neměly tolik rozhodující moc, ale má smůlu, protože tak byl kdysi ten systém nastaven, platí povinně pro všechny a dnes je stále více zneužíván. Člověk může chtít žít jiný život – třeba více naplněný láskou, ale ta povinnost zapojit se do konzumu jej omezuje. Tento systém jej obírá o příliš velkou část života než aby s ním byl i vnitřně doopravdy spokojen. Omezuje ho.

Tak takhle to v našem světě katastrofálně zahleděném na hmotné hodnoty vypadá. Tak je postaven ten náš „skvělý” supersystém! On skutečně je geniální – civilizace, které své obyvatelstvo využívaly jen pro otroctví, by si z toho našeho systému určitě něco rády vzaly...

Lidé, kteří konzumní systém milují – a není jich málo – přemýšlejí až ostudně přízemně. Zdraví ani život si přece za žádnou částku nikdo nekoupí! Je nevýslovně smutné, jak lidé propadli těmto hmotným hodnotám a zapomněli na lásku mezi sebou a na harmonii. Kam až ta lidská tupost musí dospět?

Času moc nezbývá!

Právě nadchází doba, kdy nám sama příroda to naše nadšení pro peníze a majetek utne. Ano, samozřejmě myslím to přelomové období do roku 2012...

Lidstvo má vesměs dojem, že jeho systém peněz a infrastruktur je a vždy bude "pevný jako skála". Bohužel moc nepočítá s tím, že i poměrně běžné abnormality v přírodě jako například silnější nebo dlouhodobější erupce vulkánů, sluneční erupce či třeba klimatické změny mohou celý ten náš systém v podstatě ze dne na den srazit na kolena. Jak ukázala sopka Eyjafjöll, stačí jen relativně slabý impuls z přírody a přinejmenším část našeho rádoby geniálního systému se hroutí. Pokud by erupce trvala ještě déle a nebyl by nátlak kvůli pouhému zisku naproti riziku havárie letadla a ztrát na lidských životech, věřte tomu, že krize v letecké dopravě by se začala posléze promítat i do ostatních částí supersystému, protože všechny infrastruktury jsou v něm mezi sebou velmi provázané. Jejich funkci lze přirovnat k počítači - stačí často jeden chybný systémový soubor z celých tisíců a nakonec může zkolabovat celý počítač.

Teď si představte, kdyby na Zemi došlo k několika podobným katastrofám současně. Jaký dopad by to mohlo mít na křehký konzumní systém? Jestliže bude počet přírodních pohrom skutečně narůstat, jak nejen já, ale i několik dalších lidí pro následující období předpokládá, paralelně s tím bude mít stále větší problémy i náš globální peněžní systém. Pokud vše dosáhne pomyslného kritického bodu, zhroutí se dominovým efektem postupně všechno, co lidstvo na penězích vybudovalo!

A pak přijde ta konečná chvíle: rozhodování - další nesmyslná honba za majetkem nebo návrat ke starým, ale mnohem cennějším hodnotám a (vcelku opodstatněná) víra, že definitivní konec nic z toho rozhodně neznačí? Ten, kdo se nakonec rozhodne pro první možnost, může později trpce litovat. Na Zemi se totiž brzy vše od základů změní; podmínky, které zde za několik let budou s nejvyšší pravděpodobností panovat, již materiálně smýšlejícím lidem nebudou vyhovovat. Ten tlak pro ně bude k nevydržení.

Ano, doba onoho omezování a otroctví pro konzum se pomalu chýlí ke konci. Moc času už nezbývá... Už co nevidět skončí tento nepovedený světový cyklus a začne nový, kde prioritní hodnoty budou už úplně jiné. Jen na sobě trochu zapracovat a skutečně prozřít. Pak se žádného konce už nemusíme tolik bát, protože pro takové lidi svět nekončí - jen se přetáčí zpět na začátek celého cyklu. Podobně jako třeba v případě Atlantidy...