Prosinec - měsíc prvních stop

Z olověného nebe přichází na hory nový věk: všechno staré zmizí na půl roku pod sněhy. Dny jsou krátké, ale radost nad první bělostí je předlouhá a velká. Neomrzely se zatím jizerské sněhy a je možno dosud třeštit radostí v čistých lesích. Hebká bílá voda se pomalu a slavnostně spouští na lesy: nikdy potom už není sníh prachovější.

Padává sníh v Jizerských horách často i v listopadu, první sníh pokrývá lesy občas i v říjnu či září, a viděl jsem ležet sníh na Jizerce i v červnu, ale skutečnou dobou příchodu sněhu je prosinec. Zvířata poprvé a důkladně otiskují svoje stopy do sněhu a já jako dítě, kterému se otevírá svět, sleduji vždy znovu s pocitem objevitele na okrajích lesů ty památky na neznámá noční rejdění. Obdivuji čtyřmetrové skoky kuny a se zmrzlýma nohama se plahočím strom od stromu a hledám, kde čilé zvíře opět seběhlo na zem. Vypadá to, že kuna cítila v noci z čirého , sněhem nabroušeného vzduchu a neporušených závějí stejnou radost, jakou cítím o několik hodin později i já při sledování jejích stop. S vděčností pozoruji otisky veverčího rejdění. Stopy těžkého procesí srnců, kteří se stahují k domům. Až hluboko v lesích nacházím kulaté stopy koček - koho by v létě napadlo, že se toulají tak daleko od vyhřátých pokojů.

Při prvním sněhu musím být na Jizerce, nelze jinak. Druhý den ráno vyjdu a bez lyží, ve čtvrtmetrovém sněhu, se vydám k Liberci. Fičí, vítr honí vločky, ale lesy jsou nesmírně tiché. Kleč na malé jizerské louce sníh dosud nesklonil. Přichází nový čas, skutečný zlom roku. Ticho. Jen několikrát za oněch třicet kilometrů se ozve tiché pískání králíčků a vábení uhelníčků v omrzlých houštinách. V mléčném světle přeletí nad lesy hejno křivonosek. Sníh se snáší vzduchem, lehce padá z oblohy, padá i z větví, bez hlesu víří. Lehounce. Stopy hranostaje mizí pod sněhem tam, kde končí i něžné stopy lesní myši, cosi skrytého se odehrálo pod závějí. V lesích utichla práce dřevorubců a já blaženě šlapu ve vysokém sněhu neporušenými cestami. Únavu necítím. V ruksaku mám sněžnice, ale nepotřebuji je, sněhy jsou dosud hebké s schůdné. Rašeliniště Na čihadle se změnilo v čistou bílou pláň: ani památky po jeho černých vodách. Led rašelinných tůní je ale ještě slabý, je nebezpečné opouštět známý břeh. Přes místo, kde pod sněhem odpočívá největší čihadelské jezero, vedou zaječí stopy. Za prosincového dne je Kristiánov jako vymřelý; nic se nepohne. Stromy praskají mrazem a z lesů vycházím až v Rudolfově a až tam také potkávám prvního člověka: dvacet pět kilometrů nepohnuté lesní nádhery je za mnou. První díkůvzdání mrazy a čistotě.

A přesto znám ještě krásnější jizerskohorský prosinec! Je mnohem vzácnější, ale vydaří-li se, je možno roky vzpomínat. To tehdy, mrzne-li celé týdny na holo. Půda zvoní. Ráno při slunce východu bývá na Jizerce dvacet stupňů mrazu. Nebe je modré a dým stoupá přímo k obloze. Zdaleka nejkrásněji na světě je tehdy na Velké jizerské louce, byl jsem tam několikrát za takového počasí. Na vysokých, do červena omrzlých metlicích visí předlouhé a přejemné jíní. Nad lesy je zase nesmírné ticho, jen jíní pod nohama padá se skleněným nebeským zvoněním k zemi.  Ani se nechce bílými trávami procházet, po poutníkovi zůstane v louce tmavá stopa. Je prudký jitřní mráz, suché větvičky jíní se na rukou dlouho nerozpouštějí. Arktický vzduch obepíná celý okolní horský svět: jsem dodaleka jediným tvorem, který v jizerských močálech vyzařuje teplo a život. Slunce stoupá na obloze, ale mráz neumenšuje. Zvedá se lehký pojitřní vítr a spouští jinovatku s tichým šelestem k zemi. 

Nejkrásnější jsou pak rašelinné tůně a mrtvá ramena Jizery - nejprůzračnější led se klene nad hlubinami. Je čirý, ale nad černými vodami vypadá zcela tmavý. Vejdu na led a pod ním se ukrývají neznámé světy: bubliny, úlomky rdestů, tma. Opatrně vodou hledím ke dnu: neopouští mě dávný pudový strach před černými ledy, nehnutými zelenohnědými hlubinami. Abych přemohl strach, rozběhnu se po dlouhém mrtvém rameni Jizery. Daleko kloužu po hladkém ledu; kdyby povolil, dopadlo by to špatně.

Led je ale pevný, týdny trvající mrazy dokázaly spoutat i běhutý tok Jizery. Chůze po jejím ledu je sice nebezpečnější, ale kdo by toho dbal: světlé dno řeky a bystrá voda zahánějí pocit strachu. U břehů je led silný, ale v polovině toku končí. Rašelinná stěna nad řekou strmí kolmo do třímetrové výše. Z její černé hnědi prýští na několika místech bělostný ledopád. Nad velkou loukou je mráz a ticho. Jím chleba se slaninou a mezi velkými šupinami jinovatky hledám v rašelině bobulky zmrzlé klikvy. Severské jídlo. Piji vodu z Jizery. Za takových mrazů jsou nebezpečná pouze živá rašeliniště a jelení kaliště: je v nich mnoho vzduchu a lodyhy rašeliníku nedovolí mrazu utvořit pevný a souvislý pokryv. Přecházel jsem kdysi na slezských hranicích takové rašeliniště za sedmnáctistupňového mrazu a probořil jsem se až po pás do ledové vody. Během chvíle se kolem mne sklenula ledová obruč. Když jsem večer docházel do Bílého Potoka, bylo mi velmi chladno. Z úst ale dosud vycházel horký dech a věděl jsem, že toho dne jsem byl jediným člověkem, který viděl arktickou nádheru prosincových jizerských rašelinišť.   

Miloslav Nevrlý: Kniha o Jizerských horách

Knihy M. Nevrlého vydává nakladatelství Vestri