V současnosti námi vnímaná realita je dle mého názoru barvitější a její námi vnímaný obraz je kontrastnější, než jak tomu bylo například před dvaceti či třiceti lety. Myslím, že je to dáno dvěma faktory. Jednak bych řekl, že se odehrává mnohem více a zajímavějších skutečností a je o nich (zejména díky internetu) výrazně větší informovanost a jednak se zvýšila ostrost našeho vnímání. Mnohem více lidí než dříve již nepodléhá davové manipulaci, kterou s námi média provádějí víceméně každodenně.

   Dochází k polarizaci – slušní se stávají slušnějšími a neslušní se stávají neslušnějšími. To je jev, který probíhá již dlouhodobě. Zdá se však, že se objevily dva nové fenomény. Tak, jak dochází k stále větší akceleraci vývoje situace a začíná být stále zřejmější, že se blíží doba, kdy dojde ke skutečně radikálním změnám, určitá předchozí soudržnost těch méně slušných se začíná rozpadat. Zcela zřetelně je to vidět na úrovni těch druhořadých „mocných“, kteří jsou na očích veřejnosti. Nejen, že se začínají dělit podstatně více než dříve na zájmové skupiny, ale mnozí již také začínají jednat na vlastní pěst, zejména v oblasti zajištění budoucnosti vlastní a blízkých. Osobně jsem toho názoru (ale nemám pro to žádný důkaz), že se toto začíná odehrávat i na těch úrovních vyšších až nejvyšších. Při podrobnějším pozorování některých jednotlivců se dá vysledovat u těch mírně či méně neslušných i jeden zajímavý úkaz. Někteří z nich začínají pochybovat, zda stojí na té správné straně barikády, nebo by se to také dalo vyjádřit tak, že jim jejich neslušnost začíná vadit. Obzvláště se jim přestává líbit směr vývoje a předpokládané konce či cíle, na jejichž prosazování se spoluprací s těmi hodně neslušnými podílejí.

   Dříve tak relativně homogenní skupina se začíná neúprosně drolit.

   Tak, jak se nezadržitelně blíží doba, kdy dojde zcela nepochybně k podstatným změnám, začíná docházet k tomu, že i přes neustálé (a dle mého názoru zbytečné) vnitřní konflikty se skupina slušných lidí začíná aktivizovat a spojovat.

   Naopak v opačné skupině na té nižší úrovni začíná boj každého s každým (také by se to dalo možná nazvat – zachraň se, kdo můžeš, na rozdíl od předchozího – urvi, co můžeš). Myslím, že je dobré si uvědomit, že v této kategorii tak zvaně neslušných lidí, je velká část, která je (co se týče informovanosti o tom, co se skutečně děje) v obraze přibližně stejně jako většina obyvatel, tj. věří tomu, co se dozvědí z oficiálních médií.

   Povědomí o tom, že dojde k zásadním změnám, je v obou skupinách poměrně velké. Naštěstí (ale myslím, že i logicky vzhledem k základní orientaci skupiny) ve skupině slušných to probouzí tendence ke spojování a ke kooperaci, zatímco ve skupině neslušných (a rovněž bych řekl, že logicky) to probouzí tendence k zesílení konkurenčního boje. Obecně by se dalo říct, že současná doba zesiluje tendence ve společnosti a v nás obsažené. Polarizace je toho dokladem.

   Dle mého názoru dochází sice k  pomalému, ale zároveň zřetelnému oslabování informačního embarga. I když pro tyto účely pominu alternativní internetová média (přiznám se, že momentálně žádná jiná alternativní média než internetová mě nenapadají), začínají se objevovat první vlaštovky signalizující, že se něco mění. Zjevná porušení disciplíny jsou sice trestána a nepatřičné informace likvidovány (někdy i s autory). Často rychle, ale někdy to mašinérii přece jen nějaký čas zabere. Kromě toho však jsou hledány a nacházeny možnosti, které zveřejňování nežádoucích informací činí „přípustnou formou“.  

   Jednou z takových cest jsou informace o konspiračních teoriích a jiných nevhodných názorech, které jsou sice opatřeny patřičným „na pravou míru“ uvádějícím komentářem, ale v každém případě se mezi lidi dostávají sdělení o existenci jiných než oficiálních variant výkladu některých událostí či jevů. Obzvláště je-li takový vysvětlující komentář opřen o výběr sice oficiálních, ale patřičně neobratných či nevhodných argumentů, což nebývá velký problém.

    V poslední době se navíc stává častějším jevem, že si pusu na špacír pustí někdo z establishmentu, dokonce sem tam i nějaký president. Budiž nám „ke cti“, že čelným představitelem „nevhodných“ výroků a tím i představitelem rebelů je jakousi hrou náhod zrovna náš mnoha lidmi uznávaný a ještě více lidmi nenáviděný Václav Klaus.

   Nepřehlédnutelné jsou i projevy Nigela Farage v europarlamentu a nyní zejména informace z Wikileaks, i když k těm je nutno přistupovat se značnou dávkou opatrnosti. Minimálně je „zajímavé“, že o Izraeli jsou k dispozici jen samé „dobré zprávy“, a že zakladatel přes vše, co již uveřejnil a chystá se uveřejnit (informace z jedné americké banky), se stále těší dobrému zdraví.

   Přes některé pochybnosti jsou toto povzbuzující zprávy a je možné předpokládat, že jsou pouhou předzvěstí věcí příštích. 

    Jsem si vědom, že je to stále ještě jen velmi mírný náznak smršti, která nás čeká, ale podívejme se na dnešní situaci pod zorným úhlem doby například před pěti či deseti léty. Myslím, že není možné nevidět, že někteří lidé na příslušných místech již začínají odmítat hrát tu hru, ve které normální běžný člověk je jen číslicí ve statistice něčích zisků a jediné, co je na člověku zajímavé, je číselné vyjádření jeho přínosu a zda je před číslicí kladné či záporné znaménko. Jak jsem již uvedl výše i některým méně neslušným se začíná zdát neslušnost těch hodně neslušných jako příliš velká a začíná se v nich probouzet svědomí. Obzvláště, když začínají chápat, že i oni již nyní pravděpodobně nejsou a zcela určitě nebudou ničím jiným než takovouto číslicí, pokud se situace bude vyvíjet podle plánu těch nejneslušnějších. A to ještě za optimistického předpokladu, že vůbec budou. Nemálo lidí souhlasí s redukcí počtu obyvatel Země samozřejmě s podmínkou, že tato redukce se nebude týkat jejich osoby a osob blízkých.      

   Pozorované změny se nám mohou zdát příliš drobnými a pomalými, ale je potřeba si uvědomit, pod jakým zorným úhlem to takto hodnotíme. Množství a intenzita změn, ke kterým došlo v uplynulých dvou letech ve společnosti a v názorech lidí, by si před dvaceti, třiceti lety vyžádalo dvacet let a před sto lety dvě stě let. Stačí pohled do internetových diskuzí, které sice nejsou obrazem mínění celé společnosti, ale přece jen jsou poměrně významným ukazatelem. Politikům a médiím už nevěří téměř nikdo, na čemž má zásluhu nejen objektivní stav, ale i podstatná změna v nazírání na tento stav.

   Byla by zajímavá studie (ale zřejmě neproveditelná), která by byla schopna objektivně porovnat, kolik procent obyvatel u nás si po dvaceti letech reálného socialismu myslelo, že socialismus je optimálním (ideálním) systémem a kolik procent lidí si dnes po dvaceti letech reálného kapitalismu u nás myslí něco takového o kapitalismu. Mám takový pocit, že by to vyznělo ve prospěch socialismu a nemyslím, že by to bylo vzhledem k větší schopnosti socialistických médií manipulovat lidmi. Naopak si myslím, že dnešní média manipulují daleko sofistikovaněji.    

   Dalším jevem, který považuji pro dnešní dobu za velmi zajímavý a určitým způsobem charakteristický, je ten, že někteří jedinci se přestávají přetvařovat. Začínají odpadávat jejich ještě do nedávna pečlivě budované a udržované mimikry. Lidé se začínají ukazovat takoví, jací skutečně jsou a soudím, že tento jev bude stále zřetelnější. Důležitá otázka zní – proč tak činí?

   Nabízí se dokonce několik variant odpovědí. Je možné, že někteří jsou již unaveni neustálým dlouhodobým přetvařováním, což nutně poznamenává jejich „herecký“ výkon. Jiní prostě nemají takový talent a v nynější stresové době je jejich herecké (ne)umění snáze rozpoznatelné.

   No a pak je tu speciální a zvlášť významná kategorie (jejíž čelné představitele snad ani není nutno jmenovat), a to jsou ti, kteří jsou přesvědčeni, že se již blíží konec hry (dle jejich názoru po ně vítězný) a již nevidí žádný důvod k přetvářce a bezostyšně se nám vysmívají „v přímém přenosu“. Nepochybně tito lidé vědí více než běžný občan, ale otázkou zůstává, zda i jejich informace jsou skutečně úplné a jejich popis současné situace a předpoklad situace budoucí se pravdě alespoň blíží. Jsem přesvědčen, že nikoliv. Minimálně velká většina žije v iluzi o své roli v systému, k jehož realizaci napomáhají. Neuvědomují si, že jejich víceméně parazitický způsob života nebude přínosem ani pro nový (ať už jakýkoliv) systém.

   Jsem si vědom, že zrychlování času a zrychlování změn je jevem relativním. Máme ztíženou situaci to takto vnímat, protože jsme účastníky děje a chybí nám proto patřičný odstup či nadhled. Otázkou je i to, zda jsme schopni si „vzpomenout“, jak jsme vnímali rychlost času například před dvaceti lety. Dalším aspektem této relativity je také otázka úhlu pohledu. Jsou zde ti, kteří se už nemohou dočkat přepokládaných změn a těm běží čas relativně pomalu, a pak ti, kteří se změn obávají, a těm čas ubíhá naopak rychle. Je to obdobné jako když běží důležitý fotbalový zápas, stav je 1 : 0 a zbývá pět minut do konce, tak čas ubíhá různým pozorovatelům odlišně. Těm, kteří fandí mužstvu, které vede, čas ubíhá velmi pomalu a těm, kteří fandí mužstvu, které prohrává, čas ubíhá strašně rychle.

   Když už jsme u těch sportovních podobenství, tak je všeobecně známé, že je daleko jednodušší bořit (bránit zuby nehty změně stavu) než tvořit, což se samozřejmě netýká jen fotbalu či jiných druhů sportu. V této souvislosti se dostávám ke svému oblíbenému tématu, kterým je dle mého názoru téměř totální absence pozitivních vizí budoucnosti. Tento nejen můj názor se setkává poměrně často s nesouhlasem, a to zejména ze strany těch (a není jich málo), kteří považují současný systém za vrchol toho, čeho je lidská společnost schopna. Omlouvám se předem všem, kteří nebudou schopni tuto myšlenku vstřebat, ale navrhované kosmetické úpravy současného systému (ještě ke všemu ve velké většině nerealizovatelné bez souhlasu vládnoucí garnitury a tím pádem absolutně nerealizovatelné) nepovažuji za pozitivní vizi budoucnosti. 

   Zato těmi negativními je zasycen nejen internet, ale i mainstreamová média. Ani nemá smysl je zde zmiňovat, protože je všichni známe.  

   Proč chybí pozitivní vize budoucnosti? Důvodů je více a některé z nich se pokusím uvést a objasnit.

   Lidé většinou velmi dobře vědí, co nechtějí, ale málokdy mají komplexnější představu o tom, co by chtěli.

   Velká většina nepředpokládá to nejpodstatnější, a to je změna těch, kteří budou jakýkoliv nový systém realizovat, a to je lidí. Tím se dostávají do slepé uličky, protože jakýkoliv sebelepší systém narazí na problém, že pokud jej budou realizovat „dnešní lidé“, dojde zřejmě zákonitě k jeho deformaci a zneužití ve prospěch pouze malé části lidí tak, jak se to doposud stalo vždy ve známých dějinách.

   Jakýkoliv pokus o systém, jehož cílem je spravedlivější rozdělování nejen finančních prostředků, je bez dalšího zkoumání označen za komunismus a jeho autor v lepším případě za soudruha, v horším za bolševika. Například k diskuzi na http://ekonomickareforma.ning.com (kde se jedná právě jen o kosmetickou úpravu systému) jsem se si přečetl i toto vyjádření "Dejte už s tím fašisticko-komunistickým hybridem prosím pokoj!"

   Dalším oblíbeným argumentem je, že to už tu bylo, a že se to neosvědčilo. Když pominu to, že reálný socialismus neměl s komunismem nic společného a i ten byl spíše parodie na socialismus než socialismus, tak jsem přesvědčen, že ne každý systém, který není založen na volném trhu, musí být komunismem. Osobně si myslím, že myšlenka komunismu založená na vědeckém materialismu (opomíjející zcela duchovní stránku) a realizovaná tak jak byla realizovaná a kým byla realizovaná zrovna v Rusku, tj. v zemi, kde pro to byly nejméně vhodné podmínky, nebyla náhodnou hrou osudu, ale měla za úkol splnit více cílů. Jedním z nich je ten, aby v době, kdy společnost začne pochybovat o kapitalismu jako o nejlepším možném systému, byla jakákoliv myšlenka na spravedlivější uspořádání společnosti snadno smetena se stolu s tím, že to už tu bylo a víme, jaké byly výsledky.

   Přes všechny výše uvedené důvody, které vytváření pozitivních vizí ztěžují, jsem přesvědčen, že je potřeba tyto vize vytvářet a pracovat na nich.  Co však považuji za podstatné je to, aby základní princip současného systému, tj. konkurence, byl nahrazen principem kooperace v systému novém.