Ukázka ze 14. kapitoly knihy Anastasie Novych

14

„Zamýšlel ses někdy nad tím, kdo opravdu jsi? Koho ve své podstatě doopravdy představuješ? Zamýšlel ses nad tím, jak vnímáš okolní svět? A to ne z hlediska fyziologie, ale z hlediska života... Kdo jsi? Jak vidíš, jak slyšíš, proč cítíš, kdo v tobě chápe a kdo to vlastně vnímá? Nahlédni do sebe.“

A už se Sensei obracel i k ostatním a pronesl:

„Už jste se vůbec někdy zamýšleli nad nekonečností vašeho vědomí? Nad tím, co to je myšlenka? Kde se zrodí a kde mizí? Přemýšleli jste o svých myšlenkách?“

„No co by ne,“ zamumlal Andrej, „já přece pořád přemýšlím, nad něčím uvažuji.“

„To se ti jen zdá, že právě ty přemýšlíš, právě ty uvažuješ. A jsi přesvědčený o tom, že jsou to tvé myšlenky?“

„A čí by byly? Tělo je moje, takže i myšlenky jsou moje.“

„Tak je zkus sledovat, jestli jsou tvoje, aspoň jeden den. Kde se berou a kam mizí. Prohrabej se důkladně ve svých myšlenkách, co tam uvidíš kromě špíny? Nic. Samé násilí, samou podlost, jenom starost o to, jak si nacpat žaludek, jak si obléct moderní hadřík, ukrást, vydělat, koupit, ukojit pocit vlastní jedinečnosti. A to je všechno! Sám se přesvědčíš o tom, že myšlenky, které tvoje tělo zrodí, končí jen jedním, a to tvým hmotným zajištěním. Ale jsi takový i uvnitř? Pohlédni do své duše… a setkáš se s něčím nádherným a věčným, s tvým pravým ‚já‘. Vždyť celý tento vnější zmatek kolem, to jsou jen vteřiny… Uvědomuješ si to?“

Stáli jsme a mlčeli. Nečekaně se mi zdál tento obraz až bolestně známý. Už se mi to někdy stalo, všechno do puntíku: i tenhle rozhovor navlas stejný, i tahle louka, i tyhle jasné hvězdy a hlavně i tento velmi známý, měkký hlas, tento dobrý obličej… Přesně jsem věděla, že se to už někdy stalo. Ale kdy, kde? Ať jsem se snažila jakkoli, i když jsem hodně namáhala paměť, na nic jsem si nevzpomněla. Lehce jsem zatřásla hlavou, abych se pokusila aspoň nějak dostat z této slepé uličky svého vědomí a zpracovat skutečnost, která vyplula napovrch. A Sensei pokračoval:

„Prožili jste 16, 22, 30 let, no, dobře, tobě je skoro 40. Ale copak si někdo z vás pamatuje, jak je prožil? Ne, máte jen pouhé ubohé útržky, a ty jsou navíc jen spojené s emocionálním vzplanutím.“

„Ano,“ zamyšleně pronesl Nikolaj Andrejevič, „život tak utekl, že jsem ho ani nezaregistroval. Samé studium, samá práce a ještě nějaké nicotné rodinné, nekonečné starosti… A o sobě, o duši opravdu nemáte kdy přemýšlet, pořád se objevují nějaké naléhavé věci.“

„Přesně tak,“ potvrdil Sensei. „Myslíte na budoucnost, na minulost. Ale žijete přece v okamžiku, který se nazývá Teď. A co je to Teď – je to drahocenná vteřina života, je to dar Boží, který je nutné rozumně využít. Protože zítřejší den je krokem do neznáma. A není vyloučeno, že to může být váš poslední krok v tomto životě, krok do propasti, do nekonečna. A co bude tam?

Každý z vás si myslí, že má na Zemi spoustu času, proto jste nepřemýšleli o smrti. Ale je to tak? Kdokoli z vás může zemřít každou vteřinou, z libovolné příčiny, která na  straně jedné jakoby nezáleží na vás jakožto na biologické bytosti. Ale na straně druhé vy nejste pouhé biologické bytosti, jste Lidé, kteří v sobě mají částečku věčnosti. Až si to uvědomíte, pak pochopíte, že celý váš Osud máte ve svých rukou, velmi mnoho v něm závisí jen na vás samotných. A nejen zde, ale i tam. Zamyslete se: kdo jste, dokonalý biorobot nebo Člověk, materiální nebo duchovní bytost? Kdo?“

„No, člověk… asi,“ řekl Ruslan.

„No právě, ‚asi‘. A co to je ve skutečnosti člověk, přemýšlel jsi o tom? Pronikni do podstaty této otázky. Kdo v tobě cítí, jak se pohybuješ v prostoru, kdo hýbe tvými končetinami?  Jak v tobě vznikají emoce, proč vlastně vznikají? A nesvaluj hned něco na někoho, kdo se tě dotknul, kdo tě urazil nebo naopak jsi ty záviděl, byl škodolibý, pomlouval. Copak to z tebe mluví duchovní princip?

Najdi v sobě křišťálový pramen své duše a pochopíš, že všechno toto hmotné pozlátko – auta, byty, chaty, postavení ve společnosti – všechny tyto hmotné statky, při jejichž dosažení strávíš celý svůj vědomý život, jsou jen prach. Prach, který se v tomto pramenu okamžitě promění v nicotu. A život ubíhá. Život, který můžeš využít k proměně na nekonečný oceán Moudrosti.

Vždyť v čem spočívá smysl života, zamýšlel ses nad tím někdy? Nejvyšší smysl života každého jednotlivce spočívá v poznání své duše. Všechno ostatní je dočasné, pomíjející, prostě jen prach a iluze. Jediná cesta, jak poznat svou duši, vede přes vnitřní Lásku, přes mravní očištění svých myšlenek a přes zcela neotřesitelné přesvědčení, že tohoto cíle dosáhneš, tedy skrze vnitřní víru... Dokud z tebe ještě sálá život, nikdy není pozdě poznat sám sebe, najít v sobě svou podstatu, svůj svatý, životodárný pramen duše… Vyznej se sám v sobě a pochopíš, kdo opravdu jsi.“

***

Sensei řekl následující:

„To je dobrý výsledek. Zachytit myšlenku své materiální podstaty je těžké a bojovat s ní tím spíš. Proti této kategorii myšlenek není v principu možné bojovat. Protože násilí vyvolává násilí. A čím víc se ji budeš snažit zničit, tím víc se v tobě budou projevovat. Nejlepší způsob, jak se jim bránit, je přepnout se na pozitivní myšlenky. Zde tedy funguje princip aikido, a to princip vychylování protivníka.“

„A pokud mě pronásledují celý den. Copak jim nemůžu odseknout nějakým hrubším slovem?“ zeptal se Ruslan.

„Bez ohledu na to, jak jim budeš ‚odsekávat‘, stejně se na tebe budou valit negativní myšlenky podle zákona příčiny – následku, akce – reakce. Proto s nimi nesmíte bojovat, ale vzdálit se od nich, vědomě v sobě vyvolávat pozitivní myšlenku, tedy soustředit se na něco dobrého nebo si na něco hezkého vzpomenout. Pouze touto cestou vychylování protivníka můžete zvítězit nad svou negativní myšlenkou.“

„A proč si myšlenky někdy absolutně protiřečí? Mě se to někdy taky stává, že se zamotám do svých myšlenek.“

„Řekněme to takhle, v lidském těle je duchovní podstata neboli duše a materiální podstata neboli fyzická, tělesná, říkejte tomu, jak chcete. Lidský rozum představuje bitevní pole těchto dvou podstat. Proto ve vás také vznikají různé myšlenky.“

„A kdo jsem pak ‚já‘, když jsou mé myšlenky cizí.“

„Nejsou cizí, ale tvoje. Ty jsi ten, kdo je poslouchá. A podle toho, kterou z nich si vybereš, takovou budeš mít povahu. Pokud dáváš přednost myšlenkám materiálného charakteru, pak budeš zlý a budeš škodit, pokud budeš poslouchat rady své duše, pak budeš dobrý člověk, lidem s tebou bude příjemně. Volba je vždy jen na tobě: buď jsi despota nebo svatý.“

„A proč se mi stalo to, že moje nadšení ze zkrocení hněvu vyvolalo pocit hrdosti a   velikášství. Vždyť jsem udělala jakoby dobrou věc, ale myšlenka se dostala na úplně jinou stranu?“ zeptala jsem se.

„Obrátila ses k duši a tvé přání se vyplnilo. Když byla oslabena kontrola, pak v tobě převážila materiální podstata a zvítězily tvé oblíbené egoistické myšlenky, přičemž sis toho sama ani nevšimla. Líbilo se ti, že tě chválí ze všech stran, že jsi tak šikovná, rozumná a tak dále... Neustále se v tobě odehrává boj mezi dvěma podstatami. A na tom, na čí stranu se postavíš, závisí tvá budoucnost.“

Trochu jsem se zamyslela a pak jsem to upřesnila:

„Takže tady ten ‚chytrák‘, který mi připomínal bolest a bránil mi v soustředění,  ten, kdo pocit velikášství...“

„Naprosto správně.“

„Ale takových myšlenek je tam celá hromada!“

„Ano,“ potvrdil Sensei. „Je jich spousta, celá legie, proto je nemožné s nimi  bojovat. Kung-fu vám nepomůže, je to mnohem vážnější. Bojovat je možné s tím, kdo ti odporuje. Ale bojovat proti vakuu je pošetilé. Proti vakuu negativních myšlenek je možné vytvořit pouze stejné vakuum pozitivních myšlenek. Tedy opět opakuji – musíte se přeorientovat na dobré a pozitivní myšlenky. Ale vždy buďte ve střehu, naslouchejte, o čem přemýšlí váš mozek. Pozorujte se. Věnujte pozornost skutečnosti, že se nijak nesnažíte, ale myšlenky se ve vás stále hemží. A myšlenka není sama. Můžou být hned dvě, tři, ale klidně i víc.“

„Jak se říká v křesťanství, na levém rameni sedí člověku čert a na pravém anděl. A pořád mu něco našeptávají,“ poznamenal Voloďa.

„Přesně tak,“ potvrdil Sensei. „Jenom ten čert našeptává nějak hlasitěji, asi má silnější hlas... To, co v křesťanství označují za čerta nebo ďábla, to je projev naší materiální podstaty.“

„A když jsem u sebe zpozorovala toto rozdělení myšlenek, tak jsem si pomyslela, že ve mně propuká schizofrenie. Tam je přece taky něco s rozštěpením vědomí,“ řekla jsem, když jsem se už definitivně osmělila.

Sensei se usmál a  v žertu odpověděl:

„Neexistuje génius bez příznaků šílenství.“

Nikolaj Andrejevič se zasmál:

„Ano, je to pravda. Mimochodem něco podobného pozoruji u sebe.“

V tom do rozhovoru vstoupil Stas, o něčem přemýšlel:

„No, pokud je rozum bitevní pole dvou podstat a jestli jsem to správně pochopil, jejich zbraněmi jsou myšlenky, jak mám pak poznat, kdo je kdo? Jak se v myšlenkách projevuje duchovní a materiální podstata? Co to je?“

„Duchovní podstatu tvoří myšlenky, které jsou zrozené silou Lásky, v širokém smyslu tohoto slova. A materiální podstatu tvoří myšlenky o těle, naše instinkty, reflexy, pocit velikášství, přání, která jsou zcela pohlcena materiálními zájmy a tak dále.“

„No, pak bychom měli žít v jeskyni,“ vyjádřil svůj názor Ruslan, „abychom nic neměli a nechtěli.“

„S takovou makovicí, jakou máš, ti nepomůže ani jeskyně,“ v žertu jej popíchl Žeňa.

„Mít tohle všechno, to ti nikdo nezakazuje,“ pokračoval Sensei. „Jestli chceš, tak prosím, jdi s dobou a užívej si dosyta všech výhod civilizace. Ale žít kvůli tomu, považovat hromadění hmotných statků jako smysl své existence na Zemi – to je hloupé, odporuje to přirozenosti duchovní podstaty. Tento cíl je také ukazatelem toho, že v člověku převláda materiální podstata. Ale zárověň to neznamená, že musíte žít jako tulák v jeskyni. Ne. Už jsem vám jednou vyprávěl o tom, že veškeré tyto vysoké technologie, které byly lidstvu dány, byly dány pro to, aby měli lidé více času na své duchovní zdokonalování. Ale vůbec ne proto, aby člověk sesbíral hromadu těchto plíšků u sebe doma a pěstoval pocit vlastní jedinečnosti, protože vlastní tento prach.“

Sensei se na chvíli odmlčel a pak zamyšleně pronesl:

„Člověk je složitá syntéza duchovní a materiální podstaty. Je to škoda, že ve vašem rozumu převládá více toho materiálního než toho od Boha... V posledních dnech jsem přemýšlel a rozhodl jsem se vám předat jednu stavěkou praktiku, která vám pomůže vyvážit tyto dvě podstaty, aby vás to materiálno tak silně nezatěžovalo. Je tak stará jako sám člověk. Je to duchovní praktika určená nejen pro práci na sobě, na svých myšlenkách, ale také, a to je velmi důležité, k probuzení duše. V životě ji můžeme srovnat s dynamickou meditací, protože funguje stále, bez ohledu na to, kde se člověk nachází nebo co dělá. Část tohoto člověka je stále v tomto stavu, kontroluje všechno to, co probíhá uvnitř a kolem.

Sensei ze Šambaly. Kniha I