To samozřejmě v případě tehdejších objevitelů tak nebylo, jelikož oni náhodní objevitelé neměli tušení o rozsáhlosti kontinentu, jako celku a tenkrát se informace přenášely velmi obtížně, pomalu, takže trvalo dosti dlouhou dobu,než vešly do obecného povědomí v nejbližším okolí a celá desetiletí, než do vzdálenějšího okolí, což vedlo k tomu, že se informace zkreslily, případně část z nich pozměnila a ztratila.

Zcela určitě do Ameriky praobyvatelé nepřišli jen v době, kdy byl k dispozici ledový most přes Beringovu úžinu, jak vědci rádi uvádí oněch 26000 let, resp. 17 000 let, kdy měl být ledový příkrov spojovat obě pobřeží, Asii s Amerikou. Stačí se podívat i na dnešní Inuity, na každý pád je lepší do vzdálenější destinace se vypravit s nákladem v kanoích, než na saních tažených psy, jelikož stačí rozbité ledové pole, a urazit pouhý 1 km může být celodenní zábava. Dále stačí, když se do cesty postaví napříč ledová hluboká průrva, i kdyby několik metrů široká, (stačí i 2m) a dlouhá napříč stovky metrů a opět je o zábavu postaráno.

Tudíž jsem přesvědčen, že překonat na kanoích cca 85 km po moři z nejvýchodnějšího bodu Asie, cca od Děžňovova mysu do nejzápadnějšího bodu Americké pevniny (přibližně co je letecká základna Wales), navíc cca v polovině cesty je soustroví Diomeda, Malý Diomedes a Velký Diomedes, které umožňují poskytnout odpočinek, je možné. (Oba dva státy se o ně, dá se říci, šábly, takže k velkému Rusku patří východněji ležící Velký Diomeses a k menší Aljašce, Americe patří západněji ležící Malý Diomedes. Jinak mezi nimi je průliv cca 4 km. Oba jako celek ale leží nepatrně blíže k americkému břehu, než ruskému.

Takže se cesta vlastně rozpůlí na dvě o délce cca 35 km ( je vzdálenost z Děžněvova mysu na severovýchodní bod Velkého Diomeda), což je úsek, který lze jistě překonat i pouhým pádlováním s naloženou a zapřaženou nákladní kanoí za jediný den, tedy např. za 7 hodin rychlostí cca 5 km/hodinu. To je jistě zcela určitě mnohokrát i osamělými dnešními mořplavci ověřený fakt.

Samozřejmě, že hlavním faktorem je, že se nejprve jednalo o cestu do neznáma s neznámou délkou, ale jelikož dohlédnout do 85 km vzdálenosti, resp. do 35 km (na soustroví Diomeda) mohlo být vzhledem k počasí, obtížné, nicméně zcela určitě za dobrých rozhledových podmínek možné, tak měli dávní plavci před sebou jasný cíl a to motivuje. Za dobrého počasí je vidět přímým pohledem z amerického břehu Aljašky na ostrov Malého Diomeda, totéž i naopak, z ruského břehu na pobřeží ostrova Velkého Diomeda.

Asi jako zcela určitě je vidět ze španělského břehu na africký břeh a tak plavba byla mnohokrát realizovatelná, vzdálenost je koneckonců podobná, asi 43 km gibraltarský průliv, což je dokonce o něco více, než vzdálenost od obou břehů, asijského a amerického k Diomedovu soustroví.

Takže i jen pro osídlení Ameriky jako takové nebyl nutný ledový most, ale odhodlání se vydat na moře a k tomuto mohlo docházet i dříve, než před 26000 lety, kdy je vědci oficiálně uznáváno osídlení Ameriky.

Zcela jistě také došlo k oboustranným kontaktům mezi západním pobřežím Jižní Ameriky a ostrovy Tichého oceánu, což je vidět z rostlin, jež jsou domovem z Jižní Ameriky a dávno před příchodem Evropanů na ostrovy Jižního oceánu, již nazývaných stejnými či podobnými názvy, jež mají svůj původ v Jižní Americe a přitom aktivně používanými obyvateli ostrovů Jižního oceánu. Tento vzájemný kontakt se mohl odehrát jak nechtěně, kdy plavidlo, ať již s osádkou z otrovů jižního oceánu, bylo uchváceno a za předpoklafu, že plavbu přežili, tak se mohl dostat až na pobřeží Jižní Ameriky a dost možná, že přeživší často zůstali, případně se mohli pokusit o návrat zpět. A totéž samozřejmě i naopak.

Nejspíše se asi nejednalo o cílené cesty, jelikož doplout od jihoamerické pevniny na ostrovy Jižního oceánu je, kromě cesty samotné, potřebná i jejich znalost polohy a tu, vzhleem k rozloze, mohli mít v podstatě obyvatelé ostrovů Jižního oceánu, ale nejspíš ne jihoamerické části pevniny. Pro ostrovany to byla v podstatě nutnost, znalost navigace a vzájemných kontaktů, pro obyvatele pevniny cosi navíc a obvyklý způsob života na pevnině, navíc rozsáhlé, námořní znalosti zkrátka nevyžaduje.

O námořním oboustranném kontaktu svědčí okolnost, že velmi důležitá plodina, batáty, hlízovitá odrůda brambor, jež má svůj genetický původ v Jižní Americe, tak tyto jsou a byly k mání již odedávna na ostrovech Jižního oceánu, dokonce i v zásadě pod stejným jménem, dávno před navštívením oněch Jihomořských ostrovů obyvateli Evropy. Jméno je pochopitelně, z jazykových důvodů, přizpůsobeno, asi jako se lokálně liší jazyky, např. Tahiti, Havajského soustroví a Nového Zélandu, ale v zásadě jde o totožné jazyky.

Dále, zcela určitě, jelikož Karthaginci znali i cestu přes gibraltarský průliv až do Atlantského oceánu, a nebyla jim cizí ani znalost severního pobřeží Evropy včetně ostrovů, tak zcela určitě, např. v důsledku bouře, mohlo dojít k tomu, že jejich lodě byly odtaženy na širé moře a tak se mohly dostat až na protější americkou pevninu.

Také není vyloučeno, že ti, co to přežili, tak po nějaké době se mohli vrátit zpět a znalost o této pevnině přinést do Evropy. Jiná věc je, že se znalost o ní vytratila a ještě spíše je možné, že se tehdejší mořeplavci a obchodníci nechtěli jen tak dělit o své znalosti plavby a cizích území, (protože by to nevyhnutelně nutně vedlo ke střetu zájmů, vždy je lépe mít náskok před ostatními, to je tajemství obchodního úspěchu.

Nicméně je několik artefaktů, nalezených na pobřeží ze ztroskotaných fenických a karthaginských plavidel, jejichž vraky nejspíš leží u středoamerického pobřeží. Jelikož ale vědcům nepasují do jimi vytvořeného obrazu světa, tak je pochopitelně zlehčují, např. že jakýsi výstřední turista je vytrousil na pláži z oděvu apod. Takhle se ale dá zpochybnit vše.

Další, lépe doložené cesty do Ameriky, jsou nejspíš ty, které podnikli obyvatelé např. Vikingové a také obyvatelé Walesu, např. prince Madoc, který podnikl několik cest do Ameriky, cca r. 1100, tedy v době vikingských plaveb. Jeho přistání se odehrálo u zátoky Nobile a domorodí obyvaelé, indiáni Mandanové, si říkají tak podle toho, že jsou Madacgwynis – Madocovi Lidé.

Zcela určitě se do Ameriky dostali baskičtí lovci velryb, mnohokrát v mezidobí, ale díky své isolovanosti v Baskicku a také jejich ojedinělému jazyku, se o tom nikdo nedozvěděl.

Dále, dá se říci, nedávno před prvními plavbami, podniknutými mořeplavci z pyrenejského polostrova, se do Ameriky a to oboustranně, dostali čínští mořeplavci, např. admirál Wu Pej Čch a další. Tito podnikli své plavby okružním způsobem s mezipřistáním v Austrálii, svědčí o tom množství artefaktů, jež na svých zastávkách zanechali. Např. v čínských rukopisech je zmínka o zemi Fu Sang, přičemž jí tak říkali dle velmi všestranného předmětu, kterým je rostlina agáve. Je v nich vykreslena (její podoba) i způsob použití ), zejména zmiňují Číňanům dobře známý papír, neboť z agáve domorodí obyvatelé Mesoameriky vyráběli papír pro psaní a kreslení svých kodexů.

Popisují, že přistáli v místě, které jim, kupodivu, zůstalo blízké i z hlediska novodobé Ameriky, totiž USA, neboť přistání vykonali v místě zátoky u San Francisca, kde v době stavby amerických transkontinentálních železnic, kdy vyvstala potřeba levné pracovní síly, se dostavovali jako uchazeči o práci na stavbě železnice a novodobé lodě je z Číny dopravovaly právě do přístavu u San Francisca.

Další jejich artefakty se nalézají podél jihoamerického pobřeží. Taktéž jsou v jejich mapách zakresleny obrysy jimi navštívených pobřeží, jak ostrovů, tak součástí pevniny.

Na výchoním pobřeží Ameriky se vyskytovali především v oblasti na sever od nejvýchodnější části Brasílie, totiž od Natalu severněji, posléze v oblasti Karibských sousostroví.

Dále pak v oblasti pobřeží Mexika a východního pobřeží dnešních USA, ale i severnějších oblastí, obývaných Inuity, až na pobřeží Gronska. Velmi pravděpodobně o tom byli spraveni kartografové té doby, ale informace se šířily prostě pomalu a tak je velmi pravděpodobné, že námořní mapy, požívané mořeplavci z pyrenejského polostrova, měly svůj základ v činských podkladech.

Asi velmi známou je pak plavba, asi 4* vykonaná, princem welšským jménem Madoc, který se svými loděni přistál u zátoky Nobile, blízko dnešních Nouveau Orleans (New Orleans), navštívil indiánské kmeny na sever od tohoto pobřeží, kteří do svého jazyka stykem s Welšany, převzali mnoho výrazů, které pochopitelně, jak vzpomínka na tyto návštěvníky bledla, tak se v jejich jazyce stále více přizpůsobovaly indiánské výslovnosti.

Také by bylo vhodné připomenout plavbu templářské flotily, jež kotvila v La Rochelle a kterou vypravil John Sinclair, jeden z velmistrů. Dost možná, že odvezla ono zlato, jež politicko náboženská klika, reprezentovaná králem Filipem a morálně pokleslým papežem, si přála od templářů získat. Jelikož řešil král Filip podobné problémy, co dnes. Velké výdaje státu, půjčování od templářů a uměle vyrobený pogrom pod náboženskou záminkou – kacířství, aby nebylo komu co vracet, kacířům a nepřátelům se přece dluhy nevrací. Proto také žádné zlato nikdy nenašli, jediné, co získali, bylo to, co si napůjčovali a již nikdy nevrátili a templáři se transformovali.

O tom, že nějací, templářům podobní lidé, se ve Střední Americe vyskytovali, svědčí vyprávění Mexiců. Popisují lid neobvyklého vzhledu, bíle oděný, který oni nazývali TECPANTLACAH, to je od slov TECUHTLI – duque – Senor – vévoda, válečník, dále TECPAN – palacio gobierno, – palác vlády, také soudní dvůr, dále TECPANTLI – od slovo TECUHTLI + PANTLI – pavilon, muro, pavilon, zeď, což také značí chrám. TLACATL, množné čílo TLACAH, značí varón, homre, muž, člověk, tedy muži, lidé. Takže použili oni Mexicové poměrně výstižné označení – válečníci – chrám – muži, asi jako ozbrojení lidé z chrámu, což je naprosto výstižné označení rytířů templářů.

Asi, protože dodržovali celibát, quién sabé, tak se jejich stopa prostě ve Střední Americe, vytratila.

Aztli
Převzato z
aztli.wordpress.com