Úcta k druhému člověku, úcta k jiné kultuře, úcta k bytostem přírody, úcta k moudrosti dětí, úcta k nesčetným možnostem Vesmíru. Nevím, jak jsem k tomu přišel, ale je to téma, které mi často vyvstává na mysli, když pozoruji život kolem sebe. Hodně mi pomohly dlouhodobé pobyty v zahraničí, kde jsem se učil chápat, proč se některé věci dělají tak či onak, proč si lidé něco myslí, proč něčemu věří a něčemu jinému ne. Pomohl mi i můj otec, který mě vedl k přemýšlení o smyslu, zaměřování se na podstatu problémů a hledání skrytých souvislostí.

Pátrání po smyslu a setkání s různými kulturami mě přivedlo k tomu, že daleko více pozoruji, než posuzuji. Úsudek vytváří názor, názor vytváří postoj, postoj vytváří základ pro naše rozhodování a činy. Postoj nám dává směr, ale také vytváří omezení. Vybírá určitý úhel pohledu a opouští zbytek spektra.

Pokud se často díváme stejným směrem, vytváříme si návyk, stereotyp. Stereotypy podporují i lidé v okolí se stejným kulturním zázemím. V některé kultuře je např. normální, že lidé chodí od devíti do pěti do práce nebo že všichni mají auto, nebo že používají splachovací záchody, nebo… Vidíte to všude kolem, je to normální a normální = správné. Tak nějak to podvědomě přijímáme, i když to nemá opravdovou logiku. To, že něco dělá hodně lidí, neznamená, že je to správné.

Čemu tedy patří úcta? Úctu spatřuji právě ve schopnosti pozorovat bez posuzování, schopnosti ptát se, zpochybnit svůj úhel pohledu, abych se mohl podívat očima jiného. Konkrétně mohu třeba vidět, že zatímco v mé kultuře se splaškami znečišťuje voda, v jiných se výkaly používají jako přirozené hnojivo. Je to správné? Nemusím to vědět, ale uznání toho faktu mi pomůže k tomu, že nad tím alespoň začnu přemýšlet. Pokud si řeknu, že to dělají v necivilizovaném (rozuměj hloupém) světě a my (chytrá společnost) už to máme za sebou, neztratím s tím ani chvíli času, nepustím tuto myšlenku do své mysli a nevytvořím si prostor pro možnost své vlastní změny.

Úcta k bytostem přírody? To je například schopnost podívat se na krajinu kolem sebe tak, jako by její účel nebyl sloužit člověku, naplňovat jeho hospodářské potřeby. Strom zkrátka je – mladý i starý si zaslouží úctu, protože jsou. „Normální“ je starý strom pořezat a vysadit nový, který bude více plodit. Ale nepřipadá nám normální „odstraňovat“ důchodce, když už jsou slabí. Může si strom zasloužit stejnou úctu jako člověk? Nebo aspoň půl úcty? J Můžeme mu uznat právo na existenci a neposuzovat jej jen podle toho, jak moc se nám líbí a co nám dává? (A stejný postoj uplatnit i jinde?)

Úcta k dětem. Už nějakých let se hovoří o indigových dětech, později o křišťálových. Máme zkušenost, že s přibývajícím věděním děti poberou stále více informací. Přesto máme pocit, že je my „rozumní a zkušení“ dospělí musíme všechno naučit, protože samy nic neví. Když už naše civilizace dotáhla společnost do stavu, který se nejeví udržitelný, mohli bychom zkusit dát dětem více prostoru a projevit úctu k tomu, že svým čistým vědomím mohou najít jiné způsoby života. Že svým prostým dětským pohledem můžou naučit nás něco, co jsme přestali vidět? Úcta je schopnost připustit, že by naše dítě mohlo být třeba moudřejší než my. Takto se můžeme učit i od lidí s jiným názorem. Dokonce i k vlastním nápadům můžeme být shovívavější.

Uvedl jsem několik příkladů, aby bylo jasné, jak to myslím. Oblastí, kde lze projevit úctu, je samozřejmě mnohem více. Tím základním pro mě, je naše schopnost připustit, že něco nevíme. Že něco může být jinak, než jak si myslíme, i když jsme o tom přesvědčeni. Neboť naše přesvědčení se stává našim omezením. Myslím, že žijeme v době, kdy bychom měli právě naše přesvědčení, postoje, názory zkoumat a podrobovat otázkám po jejich platnosti a správnosti. Zkusme více pozorovat, naslouchat a připouštět nové možnosti.