Ve společnosti panuje obecně rozšířený názor, který tvrdí, že je přirozené, že zamilovanost po čase zmizí a promění se v jakýsi hlubší cit, který sice není tak spalující, ale zato má pevné základy položené na vzájemné toleranci a pochopení. Ano, tak to sice někdo může mít, ale člověk, který touží po veliké absolutní lásce a lidské blízkosti, se s tím spokojit prostě nemůže. Není zkrátka totéž mít rád a milovat. Jen si představte sex s člověkem, kterého máte rádi a milování s někým, kdo vás fascinuje, vzrušuje a koho milujete. To rozhodně není stejné. Takové tvrzení mi v podstatě přijde jako projev rezignace na lásku a snaha o posvěcení něčeho, co sice může být milé a výhodné, ale nepřináší to nic z toho, co nám může nabídnout láska. Protože láska nám na rozdíl od solidního partnerství nenabízí klid a jistotu, ale radost, touhu se učit a otevřenost partnerovi, sobě, ale i celému světu. Láska je milost všem našim nedokonalostem a slabostem. Otevírá nám cestu k obvaze, osobní síle a růstu. Láska je prostě parádní doping. A tak není divu, že když se z našeho vztahu začne láska vytrácet, je nám po ní smutno a chceme ji zpět.

Pokud tedy náš vztah už není to, co býval, měli bychom přestat řešit chyby svého partnera a zranění, které nám společné soužití způsobilo, ale podívat se na celou situaci s odstupem. Uvědomit si, jak to s námi vlastně vypadá, ale hlavně si dokázat pravdivě odpovědět na otázku, jak to vlastně mám s partnerstvím a s partnerem já.

V zásadě jsou dva typy vztahů. První typ, který můžeme s trochou nadsázky nazvat jako nerovný, vytváříme většinou v mladém věku. Hledáme si partnera, který má u sebe něco, co bychom taky chtěli mít. Najdeme si v podstatě osobního trenéra, který nám ukazuje cestu k tomu, kým bychom se rádi stali. Takový vztah určitým způsobem doplňuje či nahrazuje rodičovskou výchovu a je po čase většinou odsouzen k zániku. Začne se rozpadat v okamžiku, kdy mladší nebo slabší z dvojice doroste svého učitele, který mu už nemá co nabídnout, anebo kdy silnějšího z páru už unavila stálá role matky, otce či tahouna vztahu. Pokud vaše partnerství je z tohoto soudku, obávám se, že nemá příliš dobré vyhlídky. Bývá totiž těžké nebo takřka nemožné v takové situaci překročit vlastní stín a dokázat změnit roli, kterou ve vztahu už od samého počátku máme.

Předpokládejme tedy, že vaše partnerství patří do druhé kategorie, že váš vztah je tedy vztahem dvou podobně zralých lidí, kteří si byli v lásce a vzájemné inspiraci rovni. A proměny, které zákonitě přicházejí s prvotní zamilovaností, se týkaly vás obou stejně. Pokud je váš vztah takový, nevěšte hlavu, takový svazek má velkou šanci se zpravit. A čím dřív začnete, tím líp. Za pět minut dvanáct se vám to už podařit nemusí, ani když vaše láska byla kdysi veliká jako trám. Někdy zkrátka věci dojdou až tak daleko, že může být pozdě na jakoukoliv změnu.

Jistě, každý máme jinou únosnost a možná, že se mnou nebudete tak docela souhlasit, ale uvedu zde několik příkladů z naší praxe v poradně, s kterými mám zkušenost, že pokud partnerská krize dojde až do těchto mezí, postrádá smysl vztah zachraňovat. Snaha o zachránění takto rozvráceného vztahu trvá většinou velmi dlouho a je nesmírně bolestivá a zraňující pro oba zúčastněné. A pokud se nakonec povede takové partnerství poslepovat, stejně se, tak jako slepovaný hrneček, bohužel časem většinou rozpadne.

Hranice vztahu jsou:

• Nevěra – pokud ne každá tak určitě dlouhodobá

• Radikální odcizení světů – každý sdílí zcela jiný postoj ke světu. Například jeden ze vztahu touží na sobě pracovat, jezdí na semináře či sportuje a druhý rád pivko, tlačenku a fotbálek. Tehdy babo raď, protože naprostá ztráta schopnosti se navzájem inspirovat je pro lásku smrtelná.

• Ztráta sexuální přitažlivosti – tady je to trochu složité, protože několik předchozích generací význam sexuality značně podceňovalo. My všichni jsme takovým postojem výrazně ovlivněni a tak nebereme dostatečně vážně fakt, že bez sexu není možná blízkost, láska ani partnerství. Je samozřejmě jasné, že když partnerství prochází krizí, četnost milování i jeho kvalita se sníží, o to nejde, ale jde spíše o to, zda jeden druhému ještě voníme nebo zda se už nemůžeme ani cítit. Pokud vám tedy partner začne smrdět a jeho přirozená vůně je vám nepříjemná, zkuste v první řadě vysadit antikoncepci a v druhé začněte vážně uvažovat o rozchodu.

• Násilí – pokud se jeden z partnerů uchyluje v hádce k nepřiměřenému násilí, je zjevné, že je nevyzrálou osobností. Dá se tedy předpokládat a statistiky to jasně dokazují, že násilí v rodině bude s největší pravděpodobností narůstat, a setrvávání v takovém vztahu povede k vaší stále se prohlubující agonii. A o to určitě nestojíte. Vzdejte to, dokud je čas!

Když se vztah začne hroutit, přicházejí na řadu hádky nebo hrobové mlčení, jak kdy. Ale každý se podle svého naturelu ze všech sil snažíme očistit od viny, že jsme příčinou neshod a zároveň se nejrůznějšími formami pokoušíme dotlačit toho druhého ke změně a doufáme, že když se nám podaří partnera přimět k naslouchání, i my pak budeme moci opatrně otevřít zavřená vrátka a vstoupit znovu do láskyplné komunikace. Nastává období, kdo z koho. Nepěkné období, které končívá nezdarem a smutnou rezignací. Pak přichází fáze druhá. Rozhodneme se vztah zachránit i za cenu vlastních ústupků. Přemýšlíme o tom, jak se změnit, co vylepšit a co začít dělat nějak jinak, abychom se stali pro partnera opět atraktivní. Když se podíváte na internet, najdete takových zaručených rad jistě nepřeberné množství. Budete vařit dobré jídlo, oblékat sexy prádélko, pokoušet se o potomka, pánové nás vezmou na dovolenou nebo nebudou protestovat, když pojedeme na víkend s kamarádkou. Co já vím? Dělat se dá ledacos, nemyslím si však, že to může vést k zdárnému cíli. A pokud ano, tak jen na omezenou dobu, protože ať chceme nebo ne, všechny ústupky a ponížení, které za tu dobu uděláme, si jednoho dne budeme muset vzít zpět. Dostat se z partnerské krize a vrátit do vztahu lásku, vyžaduje totiž něco úplně jiného než takovouto, byť dobře míněnou vědomou manipulaci, a do toho se nám zpravidla nikomu moc nechce.

Především si musíme pravdivě přiznat, že tu nejde o krizi vztahu jako takového ani o partnerovu vinu, ale jen a pouze o krizi uvnitř nás samých, která je jen zdánlivě zapříčiněna tím, co se mezi námi dvěma stalo nebo možná nestalo a mělo se stát. A vše, co vnímáme jako objektivní realitu je možná pouze důsledek a ne příčina toho, že jsme zavřeli vrátka ve svém srdci. Dost možná, že jsme je zavřeli ještě dřív, než se naše vztahy zhoršily, že se zhoršily právě proto, a že jsme z nějakých nepochopitelných důvodů přestali v partnera věřit. Zároveň si musíme upřímně přiznat, že jsme zlomili hůl také nad láskou, která věky přetrvá. Když budete k sobě upřímní, dáte mi jistě za pravdu. Je to zkrátka tak. A že to udělal partner dřív než vy? To je samozřejmě možné, ale stejně jako se nikdy nevyřeší, zda bylo dřív vejce či slepice ani tenhle spor nemá řešení. Na vztah jsou vždy dva a co se děje jednomu, děje se i druhému. Tak to zkrátka chodí.

Je potřeba vzít v úvahu fakt, že my všichni jsme obětí společných programů, které nás, i když o tom možná ani nevíme, ovládají, formují a předurčují naše postoje. Takové programy jsou: jsem oběť; nejsem dost dobrá, a proto nemám z nějakého důvodu na štěstí nárok; mít se lépe než druzí si nezasloužím; proč zrovna mně, by se mělo podařit mít krásný vztah; láska ani štěstí nikdy netrvají věčně; po chvílích radosti zaručeně přichází pád; láska vždycky bolí; všechno jednou skončí a tak se radujme aspoň z maličkostí, když na velké věci nemáme dosah… takové a další bláboly v sobě nosíme. Pak není divu, že se nám děje, co se nám děje! Je opravdu těžké, nepodlehnout síle kolektivního vědomí, když navíc láskyplných partnerských vztahů je v našem okolí bohužel jako šafránu. A tak vinu na partnerské krizi neneseme my ani náš partner, ale kolektivní vědomí, které nám tvrdí, že něco takového jako věčná láska není prostě možné a když ano, tak pouze a jenom v pohádkách. Naší jedinou chybou tedy je, že jsme takovým nesmyslům podlehli a přestali ve svém srdci na lásku věřit. Taková je naše vina a s tou je zapotřebí něco udělat. A to už není myslím zas takový problém.

Jak jsme srdce zavřeli, musíme ho zase otevřít. Pokusit se celou svou bytost znovu naplnit až po okraj důvěrou v lásku a v partnera. Hodit za hlavu příkoří, která jsme zažili a s důvěrou otevřít dveře světu a lásce dokořán. Taková změna chce jen trochu kuráže, nějaký ten čas, aby zaběhlé stereotypy z našeho vztahu zmizely a možná by se hodil i nějaký rituál na lásku, abyste si znovu získali přízeň bohyně Afrodity. Když se totiž dokážete změnit uvnitř, všechno vnější, ať už je to vaše chování, partnerův postoj k vám nebo zdánlivě objektivní realita, vše se změní. Stane se prostě zázrak. A vaše láska za takový zázrak rozhodně stojí!

Tak vám tedy moc držím palce…

Markéta Švarcová
šamanka z Háje
www.pristav69.cz