Není osvícení to, o čem mnozí mluví a to, o čem někteří vyprávějí, že jej prožilil právě tím stavem naprostého odevzdání se tomu, co je? 

Není osvícení ukryté na samém dni všech propastí, v marnosti všeho snažení, v beznaději tryskající ze ztráty směru vlastní cesty, v pocitu, že již nevíme, co vykonat a čeho dosáhnout?Vždyť i Buddha nakonec našel osvícení v okamžiku, kdy odevzdal svou marnou snahu osamělému stromu, jenž ho přijal pod svou mlčenlivou korunu. 
Není osvícení nakonec objeveno ve stavu, kdy již byly naše myšlenky vyčerpány, motivace unavena a touhy konečně pokořeny?  
Protože lidé se snaží uniknout všudypřítomné přítomnosti a dívají se slepýma očima do budoucích časů s nadějí, že právě tam bude přítomnost jiná. 
A není. 
Protože tam, do budoucnosti, dosáhneme pouze naší fantazií a očekáváními, které jsou iluzí, které se nikdy nezhmotní. 
Tak osvícení leží na samém konci našich snah, kdy se vzdáním odevzdáme neznámému. 
Neboť myšlenka je jen obrazem toho, co již známe, oblečená v novém přešitém kabátu. 
Proto je snad pravdou, že osvícení nelze doběhnout, získat a zasloužit si jej. 
Osvícení je spíše smrtí známého, poznaného a porozuměného. Je vědomou dětinskostí, kdy odevzdáme otěže našeho rozhodování tomu věčnému a proměnnému. 
Nehledáme sama sebe, stáváme se sebou v konečném rozpuštění se v tom, co je, co vždy je. 
Popletení, byť moudří a vážení učitelé nás k osvícení nemohou přivést, neboť snaha, píle, porozumění a oddanost jen krmí tu bestii v naší zběsilé hlavě. 
A nakonec, život se nestará o to, co si o něm myslíme. 
Stejně jako slunce nepotřebuje náš popis a květina náš úsudek. Tyto věci prostě jsou, jsou společné a svobodné. 
Osvícení je osvobození se od snahy, pochopení a duality. 
Není ani dobré, ani špatné, není prázdné ani plné, není projevené a není také neprojevené. 
Osvícení nelze nalézt, osvícení si nás nalezne samo, v okamžiku, kdy zmizí veškeré hledání. 
A ten, kdo se prohlašuje být osvícený a potřebuje o tom mluvit, přidává prázdné stránky k již napsané knize. 
Stránky, kterým nelze porozumět a které jsou nadbytečné. 
Hledat smysl života dává smysl pro naše myšlení, protože tím se může naše hlava uklidnit a smířit se s přítomností. 
Probuzení z těžkého spánku do jitra přirozenosti, kdy už víme, že nelze nic dělat, že naše snažení je v podstatě zbytečné, byť akceptované celým vesmírem. 
Můžeme tvořit, můžeme odpočívat, můžeme pohnout očním víčkem a tím pohnout i vesmírem. 
Protože přítomnost, jež nezná čas, ani prostor, přijme v projevu jakoukoliv změnu, bez očekávání, bez podmínek. 
Proto mluvit o osvícení je jako mluvit o tichu, o nádechu a výdechu, o obejmutí beze slov. 
Nic nám nepřinese, nic nezískáme, nepřinese jiný život, jiný osud. Osvícení je naší součástí, jen je přikryto nánosem myšlenek. 
Nic není prázdnějšího než osvícení a nic není plnějšího než osvícení.