Tiše si šeptáš :"Čas je milosrdná droga, čas, čas."
V okamžiku bolesti je času zoufale málo, v okamžiku zármutku se čas téměř zastavuje a nůž se nemilosrdně otáčí ve svíjejícím se srdci. Bože, kolik krve musí ještě vytéct, než se ta hrozná rána zacelí.
Mihotavé světlo svíčky zápasí s tmou ztichlého pokoje. Vzpomínáš na její lesknoucí se oči. Vidíš oči, nic jiného, oči. Jezerní hladinu v náruči hlubokých, mlčenlivých hvozdů. Hladinu zrcadlící klid duše, závratnou chuť nevyslovené lásky, slabounký třepot andělských křídel.
Tam dole, dole, se ukrývá vlčice se záplavou rudé barvy ve zřítelnicích. Vlčice ženy je nenasytná, příliš vyhladovělá a připravena přijmout svoji oběť. Jediná věta, jen jediná a divoké zvíře nedočkavě opustí svou vnitřní jeskyni, doupě a lačně se zakusuje do srdce milovaného. Toho srdce, které není připraveno na nepochopitelný lidský svět, kalný proud zmrzačených myšlenek strachu, beznaděje a nekončící porážky.
Oči jsou suché, slzy neopustily skrytou zátoku pokladnice citů a emocí. Jsou suché, neboť schází lítost nad sebou samým a lítost je vždy potřebná. Slzy jsou schovány jako nejdražší, nejcennější perly pro tělo toho, kdo jej nosí. Slzy vždy oplakávají vlastní ztrátu a nerozumí jazyku srdce, které žije vlastním životem přibližujících i ztrácejících se hvězd.
Láska je nesmírně mocná kouzelnice nabírající sítí lidských bytostí a uvazující zmítající se duše k strašlivému oltáři ďábelské krásy i neposkvrněné nevinnosti. Láska poskytuje mocná křídla k objevení nekonečných prostorů, aby z hrůzné výšky upouštěla ty, jež padli v nemilost krutým slovům o děsivém konci pohádky, měnící se uprostřed rozečtené knihy v tristní knihu žalmů. Láska odnímá šat necitelnosti a pokládá své nalezené děti doprostřed nedotčeného ráje. Toho ráje, který se kdykoliv může zhroutit v strašlivé peklo opuštění a zoufalství.
Přesto, ten krutý nůž nás probouzí k novému životu. Bolest lásky formuje dříve tak necitelné srdce a srdce vášnivě tluče do ohromného gongu uprostřed velkolepého chrámu uctívání ženy, Bohyně. Neboť energie probuzené ženy je běsnícím uragánem pustošící dříve poklidná a nudná území v holou poušť nekonečných začátků i rodících se příslibů. Energie ženy vytváří nové, dříve nepoznané hvězdy a tajemné galaxie.
Nemohu, nemohu uvěřit vlastním očím jak hluboké jsou barvy splynutých srdcí, chvějících se v žáru nelítostné přitažlivosti. Vzdálenosti nedávají smysl, nekonečná a bouřlivá řeka spojuje ústa, kůži, oči, rty, rozechvělých bytostí. Muž splývá v ženu a žena v muže. Probuzený Fénix rozprostírá mohutná křídla a vstává z popelu zapomnění. Zrcadlí všechnu prožitou vášeň, vzdechy a sténání miliard odevzdaných milenců, bizardních primitivních rituálů a nespočet obětí k uctění nejposvátnějšího elixíru, esence samotného Stvoření.
Šílenství milujících přetaví srdce v božský oltář tyčící se k nohám užaslého Boha.
Mato
Čas je milosrdná droga
