Povídka o probuzení :-)

Byla teplá jarní noc, pár dní před rovnodenností, a já se vracel z jednoho příjemného setkání s přáteli. Tedy – z jednoho setkání jsem se vracel a na druhé šel.  A vlastně jsem ani nešel. Jel jsem autem, kamarád mě vezl na metro, odkud jsem měl vyrazit dál. Cestou jsme si povídali o věcech mezi nebem a zemí, o věcech za obzorem našich všedních dnů a o tom, že naše všední dny jsou ve skutečnosti těmi věcmi za obzorem, po kterých jsme tak prahli.

Pak jak když přeskočí políčko ve filmu. Sedím pod Týnským chrámem a vychutnávám si hořkou chuť nejchutnějšího piva na této planetě. Staří známí, příjemná a uvolněná atmosféra. Vesmír v tu chvíli chutná přesně stejně jak ten zlatý mok. Je v něm syrová hořkost, ale působní lahodně a opojně.

No znáte to. Když chutná tak chutná. A tak stojím nad ránem a čekám na noční tramvaj, která by mě odvezla domů. Pohledem na jízdní řád však zjišťuji, že jede až za tři čtvrtě hodiny. Tak vyrážím pěšky. Miluju tyhle noční procházky Prahou. Vlahý vzduch, tajemná atmosféra, zvuky, občas nějaký ten opilý druh a já. Nejdu však přímo domů, zatočím k Vltavě. Tato řeka je pro mě pramenem života, napájejícím žíznivou metropoli vodou a duchem. Okusím neodolatelnou chuť dát si noční koupel. Jaro bylo neobyčejně teplé a tak by voda nemusela být studená. Vyrážím odhodlaně směrem na Střelecký ostrov. Národní divadlo, most Legií, schody a severní cíp Střeleckého ostrova. Pozoruji dvě postavy jdoucí přes Karlův most.

Opravdu si nejde nevzpomenout na mé setkání se smrtí, před mnoha lety, které se odehrálo právě na tomto mostě. Ach má lásko, milenko nejvěrnější, co odpočíváš v jeskyni mého nitra. Tolik máš podob a přece jenom jedna je ta pravá. Přesto však dnešní noci, přiznávám, toužím celým svým opilým tělem po té z podob, kterou ti dávám právě v takovýchto chvílích.  Cítím, jak se mě zmocňuje touha, ale zároveň vím, že už jí nikdy nemohu propadnout s takovou silou jako dřív. Vím, že jsme jeden, že ona je jedním ze stínů Té, jejímž odrazem jsem i já.  Rozhlížím se kolem, zdali se někde má družka neobjeví. Slyším však jen šustění listů ve větvích stromů a vidím stovky měsíčních tváří na hladině řeky. V každé její vlnce se na mě směje couvající půle luny. Na chvilku si pomyslím, že ta doba nešťastného hledání měla něco do sebe. Sundávám ještě ponožky a vstupuji do chladné vody tajemné řeky. Plavu směrem k jezu, ale v bezpečné vzdálenosti od něj otáčím a vracím se zpět. Mám ohromnou chuť vydechnout a ponořit se hluboko do temných vod, ať se mé tělo stane součástí života vracejícího se zpět do chladných vod Severního moře. Ne nadarmo se jeden z pramenů jmenuje Alt wasser. Jasně cítím tu energii odvěkého koloběhu vody, života. Vím to, vím, že toto ponoření by bylo posledním pomilováním s neodolatelnou družkou. Všechny mé touhy, pocity, emoce, však jen bezmocně šplouchají kolem břehů ostrova. Ten klidně odolává, dnem i nocí, celé té síle. Vylézám z vody, osuším se mikinou, kterou jsem si vzal pro případ ochlazení. Poděkuji Vltavě a pomalým krokem se vydávám zpět ke schodům k mostu. Část mé bytosti je ostrovem uprostřed věčně tekoucí řeky, část řekou samotnou. Není to úplně příjemný stav, ale nechávám jej být. Je to přece jen jedna z fází měsíce, zítra bude zase vše jinak. Hlavně mu nesmím věnovat zbytečnou pozornost. Z úvah mě vyruší až hluk noční tramvaje, projíždějící přes most.

Když dojdu na nástupní ostrůvek, všimnu si ošklivé tlusté dívky, čekající na noční tramvaj. Procházím kolem ní a čtu si v jízdním řádu. V tu chvíli ke mně ona dívka přistoupí a ptá se, v kolik jede tramvaj padesát čtyři, že prý špatně vidí. Otáčím se k ní a vysvětluji, že by měla přijet asi za tři minuty. Skutečně se tak stane a společně nastupujeme do vozu. Dívka mi vypráví, jak se zrovna rozešla s přítelem. Poslouchám jí jen ze zdvořilosti, její přítomnost mi není příjemná, ale cítím, že se potřebuje vypovídat a že potřebuje někoho, kdo by jí naslouchal.  Když jsme pár zastávek od mého domova, oznámí mi, že zde vystupuje, ale že se sama bojí a jestli bych jí nemohl vyprovodit. Z nějakého podivného důvodu k tomu svolím a vystupuji s ní.

Procházím temnými uličkami nuselského údolí. Začínám jí vyprávět o svých setkání se smrtí a o poznání nekonečné proměnlivosti života a spjatosti se základními principy stvoření – se zrozením a umíráním. Dívka mi přímo visí na ústech. Všímám si, jak se jí povolené velké břicho pohupuje pod napasovaným krátkým tričkem a vylézá jí odhalené přes těsné kalhoty. Naprosto nechápu, jak se někdo s takovou postavou může takhle oblékat. Nedám však nic znát a vyprávím dál. U jejího domu se ocitáme ve chvíli, kdy jsem zhruba v půli jednoho z příběhů. Naléhavě mě žádá, že potřebuje příběh vyslechnout, ale že venku je už zima. Přijímám tedy pozvání na čaj. Za malou chvíli sedíme u teplého čaje a vyprávím další z příběhů. Dívka si přisedne vedle mě, nepříjemně těsně, není však kam ustoupit.

Kde a odkud se objevily nevím. Chtíč, tělesná žádost, pudy země. Vynořily se s takovou silou, že jsem se nevzmohl na žádný odpor. Zanořil jsem se mezi její tlustá, červená stehna a hlavu schoval mezi její ohromná bílá prsa. Bylo mi špatně, chtělo se mi křičet, zvracet, ale místo toho jsem se do ní opakovaně nořil. Slyšel jsem její vzdychy a připadalo mi to, jak když chrochtá čuník v chlívku. Celou svou bytostí jsem toužil po tom, tu nebýt. Když se mé tělo chystalo k završení celé té nechutné události, stála tady. Krásná, mladá, pevná ňadra, dlouhé černé vlasy a věčný šibalský úsměv. Rukou opřená o stůl nezúčastněně pozorovala mé počínání.  Smrt ve své nejkrásnější podobě. Ačkoliv jsem se cítil naprosto ponížen, nedokázal jsem zabránit vyvrcholení. Dívka pode mnou vydala dlouhý chroptící zvuk a já slyšel, jak křičím.

„Ne, tohle ne, to přece nemohu být já! To je jen hnusnej sen, blbej film, to není pravda!“

Kmotřička se usmála jedním se svých neodolatelných úsměvů, udělala malé pukrle, luskla prsty a jakoby mimochodem utrousila.

„A je to.“

Stál jsem před ní, jak mě pánbůh stvořil, zpocený a zlomený.

„Co prosím?“

„Aha, já zapomněla, že pán má rád nastavované konce. Takže prosím, poskoč, ať si přestaneš stát na vedení a pak zopakuj pomalu svou poslední větu. A nezapomeň jí při tom taky poslouchat!“

Jako nějaký šašek jsem malinko poposkočil, nadechl se a opakoval.

„Ne, tohle ne, to přece nemohu být já! To je jen hnusnej sen, blbej film, to není....“

Je určitá jednotka času, kterou žádné hodinky nezměří. Je totiž tak krátká, že se do ní vejde celý vesmír. V ní se mimojiné odehrálo toto.

Jeden starý spisovatel dopsal svou poslední knihu. Byla to dětská kniha a pracoval na ní spoustu let. Nyní byla konečně jeho práce u konce. Zbývá už jen knihu odeslat nakladateli. Čeká ho sice ještě nějaká práce na korekturách a vyjádření k ilustracím ke knize, ale to bude nějaký pátek trvat a tak má teď čas věnovat se svým, již skoro dospělým, vnučkám. Ačkoliv je od něj dělí dvě generace, mají jeho knihy rády a vždy se těší, až jim je bude sám předčítat. Vůně v domě prozrazuje, že jeho milovaná žena právě dopekla jeden ze svých výborných koláčů a brzy je všechny svolá ke stolu.

Tři následující týdny pak na zahradě roubené chalupy, každé odpoledne a večer, předčítá svým milým z povídek, které před několika lety napsal.  Děvčata dychtivě naslouchají, popíjí čaj a pojídají dobroty od babičky.

Po jednom z takových požehnaných dní, večer usedá do své pracovny. Právě dorazily první ilustrace. Smích, který se vzápětí rozezněl celým domem, rozehřál srdce ve všech snech, které v tu dobu jeho obyvatelé snili. Ráno pak našli vnučky svou prababičku, jak sedí schoulená v náručí svého muže. Srdce obou dobila ve stejnou vteřinu. Ona s úsměvem a on s ústy nebeského smíchu. Na stole před nimi ležela vytištěná ilustrace. Tlustá holčička s bratříčkem na něm vyjeveně zírají na právě rozbité prasátko, ve kterém nic nebylo. Rukou pod obrázkem je dopsán pracovní název ilustrace – A je to.