Marion Weinsteinová se ve své knize Pozitivní magie zabývá velmi podrobně i důvody, proč se na sto honů vyhnout magii negativní. Toto je první ze série ukázek, které z její knihy přinášíme. (Z archivu)

ANI DVOUMETROVOU HOLÍ

(výňatky z knihy Marion Weinsteinové: Pozitivní magie)

 

NEGATIVNÍ MAGIE: úskalí, nástrahy a nebezpečí jak tradičních, tak i moderních forem.

...kompromis se zlem není možný;
ale ani vlastní chyby nesmíme zakrývat.

I-ťing, hexagram 43, Kniha první

CO JE NEGATIVNÍ MAGIE?

Jsou dva druhy magie. To je tak důležitá a zásadní myšlenka, že bych ji nejraději napsala obrovskými červenými písmeny aby vás praštila do očí, aby ožila jak v kresleném filmu. Ale toto je jen kniha, takže: JSOU DVA DRUHY MAGIE, dva druhy způsobů, jak s magií pracovat, dva druhy lidí, kteří s magií pracují. Ve svém konání se magik zákonitě ocitne v okamžiku, kdy je třeba označit a klasifikovat tu kterou kategorii. Není to těžké, a přece se mnoho lidí v tomto směru po celá staletí mýlilo. Ve starých dobrých westernech bylo vždycky jasné, kdo je hrdinou a kdo zlosynem. Stejné je to i u magie. Jediný rozdíl je v tom, že v kovbojce klaďasové chtěli být hodní a zlosyni byli zlí z vlastní vůle. V magii tomu tomu tak není vždy. Lidé často konají "zlé" skutky neúmyslně; mnohdy si neuvědomují, jaký bude dopad, následky a zpětný odraz jejich činů.

Možná vám dělení magie na dobrou a zlou připadá příliš subjektivní? "Dobré" znamená dobré pro koho? A co když "zlé" znamená zlé pro vás, ale možná dobré pro mě? Naštěstí nejsou tyto dva druhy magie subjektivní a nepodléhají individuální interpretaci. Oba typy jsou tak jasně oddělené a diferencované jako den a noc.

EXISTUJE POZITIVNÍ MAGIE A EXISTUJE NEGATIVNÍ MAGIE. Jestliže takové konání uškodí byť i jedinému člověku nebo bytosti, pak je to magie negativní. Formou ubližování je i manipulace nerespektující svobodnou vůli. Kompromis, oběť - i to může být forma ubližování. Nicméně pozitivní ("dobrá") magie je pro dobro všech a prospěje každému. Snad se zdá pozitivní magie výjimečná nebo nesnadná, jestliže neznáme principy vesmíru (viz str. 317), zvláště pokud jde o respektování rovnocenné Síly v každé živoucí bytosti a nezasahování do ní. Pozitivní magie je věcí určité techniky a hry podle určitých pravidel. Dobré úmysly nestačí. Víte-li, že ubližujete někomu tím, že uděláte nějaký hrozný skutek, bude ovšem negativní povaha vašeho jednání mnohem zřejmější. Ale dokonce i když máme co do činění s "méně závažnou' manipulací - jako je zneužívání nebo popírání osobní síly - je třeba to klasifikovat jako negativní magii.

V minulosti se magie tradičně rozlišovala na bílou (pozitivní) a černou (negativní). Myslím, že dnes se tyto pojmy dosti zneužívají. Nicméně již ve středověkých rukopisech a dávných okultních naukách se setkáváme s "bílou" magií ve smyslu pozitivním i "černou" jako negativní.

Další zastaralá definice uvádí pozitivní magii jako "pravou stezku" a negativní jako "levou stezku". Kdysi jsem tyto výrazy vypustila do éteru (jen jedenkrát!) a hned mě napomenul posluchač, levák, a snadno mě přesvědčil, abych od tohoto dělení upustila. Přesto je dobré si i takové archaické výrazy zapamatovat, protože se v tradiční magické a okultní literatuře ještě stále hojně vyskytují.

Dnes mluvíme prostě o magii pozitivní a negativní. A netřeba dodávat, že způsob práce s magií, který zde doporučuji, je bezpodmínečně pozitivní. Nicméně všechno komplikují dvě zásadní věci:

1. Pozitivní magie bývá omylem považována za negativní.
2. Negativní magie se tváří jako pozitivní.

Z nějakého důvodu většina nedorozumění a obav ze všeho magického pramení z těchto dvou spletitých problémů. Vzhledem k tomu, jak jsou důležité, se teď budeme každým z nich zabývat podrobněji.

• Pozitivní magie bývá omylem považována za negativní protože veškerá magie - jak pozitivní, tak negativní - byla skrytá, utajovaná a obecně veřejnosti nepřístupná. Veškerá magie funguje stejně - využívá Neviděnou říši. Mnohé obřady a rituály jsou si zdánlivě podobné, ačkoliv jejich účel může být úplně rozdílný.

Představte si například vesnici, ve které se dvě skupiny oblékají skoro stejně, chovají se skoro stejně a pořádají své obřady stejné (magicky) významné noci. Jedna skupina chce na někoho přivolat kletbu, zatímco druhá se snaží někoho uzdravit. Kdybyste byli těmi vesničany, možná byste ani nepoznali, která skupina je která. Možná byste si mysleli, že obě měly v úmyslu někomu uškodit - zvláště kdyby se kletba projevila jako účinná.

Ale co když kouzlo určené k uzdravení bylo rovněž účinné? Velmi často se mohlo stát, že si toho nikdo nevšiml, protože pozitivní magie jakožto léčebná metoda působí přirozeně a pozvolna. To je jedna z jejích vlastností; pozitivní magie funguje v harmonii s přírodními silami. Avšak negativní magie - jdoucí proti životodárnému běhu přírody - někdy působí na první pohled rychleji a dramatičtěji.

Vraťme se do naší hypotetické vesnice. Den po obřadu se nemocnému pomalu a postupně navrací zdraví - ovšem dříve zdravý člověk může náhle a záhadně zemřít.

CO KTERÁ SKUPINA "ZPŮSOBILA"?

Jak uvidíme, výsledky pozitivní magie se mohou nezasvěcenému jevit jako šťastná souhra náhod. Tradičně také nikdo za pozitivní čin nepožaduje "uznání" a často se to děje anonymně. Pozitivní mágové a čarodějnice se svým konáním zaměřují na prospěch komunity jako celku: léčitelství, seslání požehnání na úrodu, kouzla ochraňující těhotné ženy a novorozené děti či zajišťující plodnost atd. Naproti tomu kouzla negativních čarodějů byla namířena proti určitému "nepříteli" - nějaké osobě nebo skupině, která takového negativního čaroděje rozhněvala. K negativním kouzlům patřilo zničení úrody, prokletí nebo usmrcení nějaké osoby nebo rodiny, znesvěcování hrobů, rituální vraždy a další špatné skutky.

Obě skupiny své obřady vykonávaly tajně a v noci, takže průměrný vesničan se přirozeně mohl pouze dohadovat, zda tu skutečně jsou dvě různé skupiny. Každý, kdo jako poctivý křesťan pravidelně nenavštěvoval kostel, upadl do podezření z čarodějnictví. Když byla magie tajná, mohl si být někdo něčím jist? A proč vlastně byla magie tajemstvím?

Vraťme se o několik tisíc let nazpět. Ještě před nástupem monoteismu se čarodějnictví praktikovalo mnohem otevřeněji; úloha magie ve společnosti byla uznávaná a důležitá. I když se těmito praktikami nezabýval každý, byly všeobecně známé. Pozitivní i negativní magii bylo možno mnohem jasněji definovat. Magikové se specializovali na určité obory a lidé je většinou uměli rozlišit. Je pravda, že některé z metod se uchovávaly v tajnosti, protože magie je mimořádná znalost a v rukou nezasvěceného je nebezpečná. Aby mohl někdo magii praktikovat, účinně využívat Říše neviditelna, musel být opravdu zkušený, umět číst a psát a být ochotný obětovat tomuto umění značnou část svého času. A i když to nemohl dělat každý, většina lidí věděla, na koho se obrátit a za jakým účelem.

Jenže později, ve středověku, přešla celá magie do ilegality, a to jak pozitivní, tak negativní. To byl důsledek mohutného nástupu středověké církve (nezaměňujme s duchovním orgánem katolické církve), která ovládla pohanskou Evropu. Magie jako taková byla prohlášena za zlo a každého, kdo byl podezřelý z jejího praktikování, stihl trest smrti. Tato represe a následně stupňované utajování způsobily nesmírné zmatky. Všechno magické se stalo tajným. A kdykoliv se někde objevilo něco souvisejícího s magií, vždy největší pozornost přitahovala právě magie negativní.

Od dob středověku na sebe negativní magie upoutávala zájem veřejnosti čím dál více, a představy kolem ní byly zmatené a hrůzyplné. Mnozí lidé nakonec usoudili, že ve skutečnosti ani jiná magie neexistuje. A tak i dnes jsou pozitivní praktiky nesprávně vykládány jako negativní.

• Negativní magie se tváří jako pozitivní. Je známo, že negativní "specialisté" záměrně svou činnost maskují jako pozitivní magii, aby obalamutili důvěřivce a přiměli je k účasti. To proto, že potřebují lidskou energii, aby mohli pokračovat ve své práci. Jelikož negativní magie je již samou svou povahou manipulativní, neváhají tito lidé využívat druhé obelháváním nebo zastíráním skutečnosti. Nemají žádný zájem ukázat, že je tu ještě možnost výběru a že negativní cesta není ta jediná. A rovněž není v jejich zájmu prozrazovat ostatním účastníkům, jak je to se zápornou zpětnou vazbou a následným karmickým utrpením. Negativní zpětná vazba je přímo součástí takového druhu magie.

To vše vyplývá z faktu, že celá magie funguje stejně: v Říši neviditelna působením principu příčiny a následku. Vyšleme-li pozitivní příčinu, pak všechny následky, které se k nám vrátí, budou rovněž pozitivní. Pozitivní budou nejen přímé následky našich činů, ale i vedlejší efekty a další projevy. Avšak vyšleme-li negativní příčinu (kletbu, usmrcení, manipulaci apod.), veškeré následky budou rovněž negativní povahy. A s nimi i vedlejší účinky na nás samé.

Přímé následky magických činů jsou dokonale proplánované, a často fungují skutečně tak, jak bylo zamýšleno - ať k dobrému či zlému záměru. Avšak vedlejší účinky které se vracejí zpět v jiných oblastech čarodějova života, už tak kontrolovatelné být nemusí. Pozitivní čarodějové se z těchto milých překvapení těší (říkáme tomu "dary z kosmu"). Mohou se projevovat myriádami způsobů. Proto se také pozitivní magikové těší dobrému zdraví a mají vždycky štěstí. Ti negativní však stejným procesem vytvářejí ve svém životě řetězec nepříjemných událostí, stejně překvapivých jako nepředvídatelných. Specialisté na negativní magii to vědí, očekávají takové následky, a přesto se rozhodnou ve svém záporném díle pokračovat. To je vlastně ono symbolické "upsání duše ďáblovi". K dovršení toho negativní čarodějové věří i v reinkarnaci, takže určitě musí vědět, že záporná zpětná vazba může zasáhnout i do jejich budoucích životů. Právě to mám na mysli, když mluvím o sklizni karmických dluhů.

Je to přímo záhada. Jak si vůbec někdo může takový život vyvolit vědomě? Nabízí se vysvětlení, že čarodějové praktikující negativní magii věří tomu, že dokážou jakýmsi zvráceným druhem sebeobětování vyrovnat polarity sil Světla a Temnoty na planetě. Jsem přesvědčena, že jde o nedorozumění, pokud jde o povahu polarity - nedorozumění, které vyplývá z povahy věku Ryb - a že se vše vyjasní ve světle věku Vodnáře. Podle jiné teorie jsou tito specialisté natolik domýšliví (v nanejvýš negativním, omezujícím smyslu), že snad doopravdy věří, že dokážou uniknout karmickému dluhu!

Neinformovanému může negativní magie připadat rychlejší a dramatičtější - na krátké vzdálenosti. Pozitivní magie se ve svých účincích zdá zpočátku zdlouhavější; ale na dlouhé trati je nepochybně mnohem účinnější a v životě magikově vytváří řetězec pozitivních událostí. A tak, chcete-li si s magií něco začít, vezměte na vědomí, že máte možnost volby.

Tradiční doménou magie je Svět neviditelna. Když byla magie z naší kultury formálně vyrvána, přetrvávala v.myslích lidí jakási nenaplněná potřeba. Alternativní zástupné systémy jako je náboženství, psychiatrie, filozofie a věda zřejmě nenacházejí úplný lék na všechny problémy. A tak nastávají okamžiky, kdy se jinak "racionální" lidé obracejí k magii - ano, dokonce i tací, kteří prohlašují, že na kouzla nevěří. Stává se to ve vypjatých okamžicích, kdy člověk pocítí hrůzu či zoufalství, v okamžicích krize, kdy přestává být sám sebou. V takových krizových momentech nám vnější svět a jeho záhadné události připadají zdrcující. Když se člověk ocitne v tolik tíživé situaci, jeví se jako nejpohotovější a nejdostupnější řešení právě negativní magie.

Na povrchu se může negativní magie skutečně jevit ideálním východiskem pro takové pocity zranitelnosti, protože lichotí povrchnímu já člověka - egu, čili vlastní samolibosti. Když se někdo cítí natolik sklesle, až se dopracuje k pocitu naprostého nedostatku duševní energie, nabídne mu negativní magie řešení: přísun ohromného (údajně) zdroje energie: démonickou sílu. Negativní magie slibuje větší moc, než může mít kterákoliv lidská bytost. Po bližším ohledání zjistíme, že je to vlastně odvrácená strana ztracené síly tedy "žádná" síla = "veškerá" moc. Oba extrémy představují jedno a to samé. Negativní magie upevňuje pocit bezmocnosti tím, že potvrzuje potřebu energie z nějaké vnější síly. Z psychologického hlediska je to povrchní řešení; z hlediska okultismu je to řešení nebezpečné.

Pozitivní magie působí na hlubším základě. Místo vysávání energie z vnějšího zdroje je posláním pozitivní magie to, aby si člověk uvědomil své bytostné já a přesvědčil se o jeho skutečné vnitřní síle. Nefunguje to výlučně na úrovni ega. Pozitivní magie sahá dál, rozvíjí nejniternější já v člověku: duši, tu část, která se dotýká - a je součástí - Boha a Bohyně. Magie tohoto druhu neslibuje abnormální sílu, protože neklade potřebu takové kompenzace na první místo.

Teď, když píšu tuto knihu, se mezi námi nachází ještě příliš mnoho negativní magie (stavějící se jako pozitivní). V knihách, které lze bez problémů koupit, nacházíme manipulativní čáry, kouzla, kletby i zaklínací formule. Taková laciná a "jednoduchá" řešení bývají často dílem lidí, kteří třeba ani netuší, co činí. V nejhorším případě se takové techniky stávají nástrojem podvodu na nezkušených osobách, které se skutečně ocitly v nouzi. V nejlepším případě se tyto techniky zakládají na zkreslených představách o jinak daleko užitečnějších magických postupech. A v každém případě tu stále platí možnost citelného negativního dopadu.

Uvedu jeden opravdu běžný příklad: typický případ neopětované lásky.

Negativní magie (manipulativní) často doporučuje kouzla, kterými si lze přivolat milence proti jeho vůli. Nebo ještě přesněji, lze jej "přimět", aby zatelefonoval, lze jej "přimět", aby uposlechl pohlavni touhy a tak dále. Tato technika je založena na přinucení milovaného k nějaké reakci. Pozitivní magie (nemanipulativní) působí tak, že se člověk přestane zaměřovat na milovanou osobu a obrátí se ke svému já a jeho potřebám, zvláště pokud jde o podstatu těchto potřeb. V pozitivní magii je doporučováno požádat o milost opravdové lásky pro sebe sama. Přitom se nevysloví žádné jméno, ani není myšlena žádná určitá osoba; cílem je skutečné naplnění v lásce.

Je s podivem, že právě nevěřící se snadno nechávají strhnout okultní "první pomocí", když zrovna takoví by zkoumání okultních jevů nevěnovali nejmenší pozornost. Ten, jenž v magii věří jen jaksi vlažně, se k ní sice může v mimořádném citovém pohnutí obrátit, aby ji pak ovšem opustil a zkusil své problémy řešit "racionálnějším" způsobem. Co když ale negativní magie působí (a ohrožuje) i nadále - dokonce i když v ní nebudeme "doopravdy" věřit? Je to možné, jestliže dojde k rozkolu mezi rozumem a citem a my se pokoušíme o něco, čemu nevěříme, ale čeho cítíme emocionální potřebu. Jestliže si toto emocionální přesvědčení zracionalizujeme a prohlásíme, že s magií pracujeme jen z "psychologických" důvodů, nebo že prostě chceme zkusit něco jiného, i v takovém případě může být negativní magie stále účinná. A nebezpečná!

K tomu, aby magie působila cíleně, je zapotřebí jak citu, tak intelektu. Adepty magie bývali odjakživa lidé vzdělaní, učenci. Magie byla pokládána za výlučné, většině lidí nepřístupné učení právě proto, že tato většina neuměla číst a psát. Při dnešní úrovni vzdělanosti je ovšem ironií, že tolik lidí ztrácí soudnost a v říši magie se pohybuje po čistě emotivních stezkách. Takový přístup se přece jen liší od pověrčivosti středověkého prosťáčka.

Hodláte-li využívat magii, radím vám, abyste se co nejdůkladněji o všem poučili. Využijte každé částečky svého mozku. Nechť je tato kniha počátkem vašeho studia, nikoliv jeho završením! A v každém případě, pokud budete mít jakoukoliv příležitost vyzkoušet si nějakou magickou techniku (dokonce i když si nejste jisti, zda tomu "věříte"), mějte vždy na paměti, že JSOU DVA DRUHY MAGIE. A že máte vždy možnost volby.

TRADIČNÍ HROZBY NEGATIVNÍ MAGIE

Při důkladnějším studiu negativní magie se nám odhalí zritualizovaný obsah toho, čemu Jung říká "stínová" stránka lidské povahy. Podle Jungovy teorie je stínem ta část každého člověka, která zahrnuje negativitu, horší "já", primitivismus a nezvládnuté emoce. Jedině tehdy je-li jedinec schopen rozpoznat svůj stín a vtělit jej do zbytku své osobnosti, může dosáhnout duševní a citové rovnováhy. Jestliže nebudeme brát svůj stín na vědomí, může (jeho vliv) "převážit", a případně způsobit závážné duševní onemocnění anebo, a to je obvyklejší, stínové atributy si nevědomky promítáme mimo vlastní já, na ostatní.

Celou kulturou středověku.vládla simplistní religiózní doktrína, která existenci takového stínu v lidské povaze kategoricky popírala. Středověké smýšlení vlastně zcela popíralo existenci čehokoliv záporného v božském systému. V důsledku toho nevyhnutelně rostla obrovská potřeba člověka někde své nahromaděné stíny promítnout. A mimoto vznikala potřeba určitých "odkladišť" pro značné množství lidí, v jejichž případě stín zcela zahltil zbytek jejich psýché, a vyvolal, jak dnes říkáme, duševní poruchu. Tyto sociální a stejně tak i psychologické potřeby našly své místo právě v oblasti negativní magie. Tady se našlo uplatnění pro všechny ty méněcenné, zneuznávané stránky duševního života člověka: hněv, strach, chamtivost, chtíč, nenávist.

Předzvěstí organizované negativní magie na Západě byl příchod satanismu. Kdo je Satan (alias Satanáš, Sathan, Lucifer, Ďábel)? Je to Antikrist. V křesťanství představuje protipól. Jung vysvětluje pojetí Satana takto:

Chápeme-li tradiční postavu Krista jako paralelu k psychické manifestaci našeho bytostného já, pak Antikrist bude odpovídat stínu našeho já, doslova temné polovině celosti člověka, kterou bychom neměli hodnotit příliš optimisticky... Jak vyplývá ze zkušenosti, světlo a stín tvoří v našem já paradoxní jednotu. Na druhou stranu je podle křesťanského pojetí tento archetyp beznadějně rozštěpen na dvě neslučitelné poloviny, což nevyhnutelně vede k metafyzickému dualismu - definitivnímu oddělení království nebeského od plamenů pekelných, světa věčného zatracení... Psychologicky řečeno je to jasný případ, neboť dogmatická postava Krista je tak dokonalá a neposkvrněná, že vedle něj se vše ocitá ve stínu. To je skutečně tak jednostranná dokonalost, že si vyžaduje psychické doplnění, aby byla obnovena rovnováha.' ,

Všechny záporné pocity a myšlenky člověka, jež jsou anatématem křestanství, spadají pod nadvládu Satana.

Postava Satana byla "vynalezena" ve čtrnáctém století jakožto odpověď na kulturní potřebu: Je-li Bůh tak dobrý a neposkvrněný, pak zde musí být ještě jiná moc, dokonale zlá a nečistá. Jednoduše řečeno, autoritářský věk Ryb potřeboval nějakou figuru, na kterou by mohl navléci veškerou bolest a utrpení lidstva. A tak se objevil Satan - jako vtělení zla.

Satan je fenomén vlastní západní mentalitě věku Ryb. V období raného pohanství i ve starověkém Řecku, Římě a Egyptě nebyli bohové výlučně dobří nebo zlí. Byly to glorifikované lidské či animalistické bytosti obdařené určitými silami i zjevnými slabostmi. Osiris, známý pohanský bůh posvětí byl hoden obdivu, ale byl i zranitelný; na podsvětí, jemuž vládl, nebylo nic zlého, nebylo to místo posledního soudu. Před věkem Ryb vlastně neexistovalo žádné "peklo" ani "očistec", žádné "nebe," ani ráj. Existovala bájná místa, kam snad odcházely duše zesnulých a která byla příbytky bohů. A protože peklo neexistovalo, nebyl tu ani žádný vládce pekel. A jelikož nebylo dokonalého Boha, nebylo ani dokonalého Antiboha.

Žádná významná postava ďábla neexistovala ani v počátcích judaismu a křesťanství; nebylo to ani zapotřebí. Osoba Boha, ať byl nazýván Jehova či Kristus, zahrnovala podle obecného přesvědčení všechny stránky lidství. Ale ve středověku se začalo "slovo" Bůh vykládat přesně vymezeným způsobem. Výsledkem bylo, že mnohé vlastnosti člověka byly přehlíženy nebo byly považovány za hříšné. Moc církve a krále se v lidských myslích ztotožňovala s hněvem božím a vzbuzovala v lidech hlubokou bázeň. Jakákoliv myšlenka osobní svobody byla prakticky nepředstavitelná. Narůstala silná psychologická potřeba nějak projektovat všechny ty přirozené emoce, které se člověk neodvažoval dát najevo zdravým způsobem, nebo si je dokonce připustit: pohlavní touhu, hněv, frustraci, politický nesouhlas, agresi atd. Bůh nebyl za tyto pocity odpovědný o nic víc, než byl odpovědný za nesmírné utrpení vyplývající z feudálního systému. Lidé potřebovali postavu, do které by si promítli vlastní emoce a obavy.

Vláda (tedy církev) potřebovala obětního beránka, kterého by mohla za úpadek lidstva obvinit. Ve čtrnáctém století, v době, kdy utrpení v Evropě dosáhlo vrcholu, vyprávěli křižáci vracející se ze svých výprav o východní víře v síly světla proti silám temnoty. Zmiňovali se i o perských bůžcích temnoty v podobě člověka s rohy na hlavě. Jejich slova padla na úrodnou půdu: předkřesťanský Rohatý bůh byl mezi čarodějnicemi a ostatními pohany v Evropě ještě stále populární. Jeho předobrazem byl Pan, ztělesnění mužského prvku v přírodě, růžkaté božstvo s kozlíma nohama. Rohatý bůh byl vždycky známý jako drsný lidový bůžek milující život; v jeho minulosti nic nepřipomíná zlé síly. To nejhorší, co bychom o něm snad mohli říci, je jeho obliba nevázaného sexu, což souvisí s dávnými tradicemi kultu plodnosti. Je jasné, že taková víra byla středověké církvi trnem v oku. Rovněž fyzická podoba tohoto bůžka by mohla na první pohled připomínat ďábelské figurky Persie. Co je však nejdůležitější, víra v Rohatého boha mezi prostým lidem v Evropě ještě stále přetrvávala. Na některých místech dokonce vliv tohoto boha předčil i samotného Krista.

Pohané uctívali rovněž ženské přírodní božstvo - Matku Zemi nebo také Bohyni. Po obrácení na křesťanství však nebylo tak těžké přejít k uctívání Panny Marie a rozličných světic, jež měly podobné ženské vlastnosti jako pohanská Bohyně. Představovaly mateřství, ochranu a všechny vlastnosti naplňující lidskou přirozenost. Bohyně se tedy nebylo třeba zbavovat, bylo však nezbytné zavrhnout Rohatého boha. Každé silné božstvo představovalo pro církev v patriarchátu nepochybně hrozbu. A tak, vzhledem k těmto skutečnostem a názorům došlo k tomu, že Rohatý bůh byl oficiálně označen za Ďábla čili Satana.

Satan je tedy fenomén středověku. Rohatý bůh existoval tisíce let před obdobím středověku, nikoliv však představa Ďábla či Satana.

Ani v Novém ani ve Starém zákoně nenajdeme doklad o ničem, co by tomuto popisu odpovídalo. Nanejvýš tu objevíme několik odkazů na padlé anděly či snad krále jménem Satan a Lucifer. To, že by Satan zmíněný v Knize Jobově, Lucifer v Izajášovi a Satan v Evangeliu sv. Lukáše mohli být jedna a tatáž bytost, je čistě středověký výklad. Moderní učenci tato jména přiřazují k několika zcela rozdílným postavám. Bible se vůbec nezmiňuje o tom, že by Satan nebo Lucifer měl nějakou mimořádnou moc, ani jej nestaví do pozice vysloveného Antiboha.

Lucifer v překladu doslova znamená "zářící" nebo také "světlonoš"; jméno Satan lze přeložit jako "odpůrce, protivník". Moderní biblické výklady ukazují, že Lucifer v Izajášovi je ve skutečnosti odkazem na smrtelného krále, pravděpodobně Nabuchodonozora, a že Satan (Ha-Satan) ve Starém zákoně se zřejmě týká úřadu oponenta. To nemusela být vždy nějaká negativní funkce, mohla to být vojenská hodnost. Jméno "Satan" nabylo záporného významu až v Novém zákoně. Ježíš zde kárá Petra a nazývá jej "Satanem" (Lukáš 4:8), a Satan dostává dva důležité tituly: "vládce (jinde kníže, p.p.) tohoto světa" (Jan 16:11) a "vládce nadpozemských mocí" (Efezanům 2:2). To je stejně negativní, jak to chápe Bible! Neexistuje žádný důkaz souvislosti mezi těmito odkazy a nejsou tu žádné zmínky o jeho mimořádné moci v negativním slova smyslu.

Satan a Lucifer se objevují v Bibli jako poměrně nepříjemná, nepříliš významná individua, která se propadla z vyšších pozic a snaží se svádět k pokušení spravedlivé. Není tu žádný Pán pekel, žádný úhlavní nepřítel, žádné vtělení zla, žádný všeobecný Ďábel. I když pohanská, judaistická a raně křesťanská víra uznávala zlé duchy, čerty, démony a rozmanité "ďábly". Ti představovali skrumáž nekanonických pověr a legend a žádné individuum nebylo za tyto obtížné kreatury odpovědné. A konečně, ani fyzický popis Satana jako rohatce s kopytem a ocasem se nikde ve Starém ani Novém zákoně nevyskytuje. Představa Satana je jen kompilací polovzdělaneckých středověkých dogmat.

Uctívání Satana se začalo uznávat za oficiální až na počátku čtrnáctého století, kdy všemocná ruka církve satanismus oficiálně definovala a za příslušníky této nové víry označila všechny odpadlíky církve. K nim se řadily i čarodějnice, druidové, židé, Cikáni, čarodějové (včetně astrologů) a všichni pohané. Zkrátka každá víra, jež nebyla vírou křesťanskou, byla považována za satanismus.

Uctívání Satana se mělo týkat každé oblasti lidské činnosti, kterou církev zavrhovala. Vešla se sem obrovská sbírka "hříchů", od těch nejneškodnějších či nejbizarnějších až po ty nejpříšernější. Satanismu se přičítalo vše, od hádání z ruky po lidovou medicínu, pohanské zaříkávání i kouzla zajišťující plodnost, nemanželský pohlavní styk i kletby, "obcování" s démony i vraždy.

Satan byl uznáván jako mocné božstvo, co do moci srovnatelné s Kristem, osobně odpovědné za veškeré lidské utrpení na této planetě. Bylo proto "ospravedlnitelné" vyhlásit Satanovi otevřenou válku a uvrhnout do vězení, mučit a zabít každého, kdo se jeho uctívání údajně účastnil. Jakékoliv ne-křesťanské přesvědčení, i náznak něčeho takového, bylo nyní nebezpečné. (Ze satanismu bylo tenkrát obviněno mnoho starých i výstředních lidí). Konvertovat k této nové formě antikřesťanství, skutečně se stát satanistou bylo neskonale nebezpečné. A přesto to tolik lidí udělalo! Nesmíme si je plést s pronásledovanými náboženskými menšinami, o kterých byla řeč před chvílí. Mluvím o tisících mužů a žen, kteří ve středověku houfně přecházeli k nové církvi Satana - z vlastního rozhodnutí. Moderní duch stěží dokáže skutečně pochopit, co znamenal pojem Satana pro středověkého člověka, a sílu emocí, která jej obklopovala. Podívejme se tedy na důvody tohoto jevu blíže.

SVODY SATANISMU (14.- 16. STOLETÍ)

Když církev a vláda jedno byla, nemohlo se nespokojené obyvatelstvo protivit jednomu, aniž by nepopřelo druhé - Bůh vládl králům, a ti vládli lidu. Lid byl feudálním systémem doslova zotročen. Ve svém zoufalství si lidé vyvodili, že svrhnou-li toho, kdo je na vr­ cholu (Boha), bude dalším na řadě král - a že jejich nesnesitelné utrpení by tak mohlo být částečně zmírněno. Ale za těchto časů neuvěřitelné tyranie byla otevřená revoluce nemyslitelná; znamenala by okamžitou smrt. Ovšem revoluce v náboženství - zvláště pokud by proběhla tajně a v skrytu - by byla přece jen méně riskantní a mohla by být stejně účinná, protože Satan byl chápán jako mocná figura. Satan mohl být sužovanou myslí trpících prostých lidí dokonce vnímán jako jakýsi zvrácený spasitel. Stal se v podstatě alternativou ke stávajícímu Bohu a zdálo se, že dokonce vítězí. Všechno zlé bylo vládní garniturou prohlašováno za dílo Satana: mor, hladomor, bída, nemoci, smrt, neúroda. Dokonce to vypadalo, že život může být dokonce bezpečnější po boku Satanově (k podobnému zdůvodnění došli i ti, kteří se přidali k nacistům za druhé světové války, když už se zdálo, že Hitler zvítězí).

Prostý lid potřeboval autoritu, aby si nějak kompenzoval zakázané aktivity, kterých se nemohl vzdát: lidovou magii, primitivní obřady, tance v polích, staré pohanské svátky a sex. Lidé uvěřili tomu, co jim bylo řečeno - že takové počínání je satanské - jejich lidové praktiky ted' měly oficiální nálepku. Jestliže toto kulturní dědictví bylo dílem Ďábla, pak se zdálo lepší přejít se na jeho stranu, než se vzdát toho, co bylo samou podstatou jejich života po celé generace. A mnozí z těch prostých lidí ani nepochopili, jaký je vlastně mezi novým Ďáblem a jejich milovaným rohatým bůžkem rozdíl.

Postupem času, když se slovo "čarodějnice" díky propagandě stalo synonymem pro "uctívačku ďábla", byli o sobě někteří lidé přesvědčeni, že musí skutečně být čarodějem či čarodějnicí. To byly ony nové "ďáblovy pomocnice"; podle nové satanské definice samozvané čarodějnice a čarodějníci. Čarodějnice si na rozdíl od satanistů uchovaly hodně ze své lidové víry, ke které se přimíchalo osobní přijetí ďábla. A lišily se i od pohanských čarodějnic starého vyznání, pokud jde o základní víru i praktiky. (Pradávné tradice čarodějnic, jak uvidíme v další kapitole, nemají se Satanem nic společného).

K Satanovi se neobraceli jen prostí lidé. Konvertovali k němu i příslušníci šlechty neboť i oni cítili potřebu autority, jež by přitakávala jejich mnohdy zakazovaným aktivitám. Charakter věku Ryb už byl takový; své politikaření a nevázaný sex si museli nějak ospravedlnit.

Definice satanismu byla (a dosud je) jasná: je antitezí křesťanství - především pak křesťanství jako středověké (raně katolické) doktríny. Proto například:

• V katolicismu se Otčenáš odříkával v latině; moderní verze je v mateřském jazyce. V satanismu se Otčenáš odříkává latinsky pozpátku. Moderní verze opět - pozpátku - v mateřštině.
• Středověké bohoslužby vykonávali kněží. Satanská mše byla sloužena odpadlými nebo exkomunikovanými kněžími.
• V křesťanství je kříž orientován nahoru. V satanismu obrácen vzhůru nohama.
• Satanská ("černá") mše je katolická mše sloužená pozpátku, a jméno Boží či Kristovo nahrazuje jméno Satanovo. Při satanské mši se rovněž rozličnými způsoby znesvěcují posvátné předměty, například hostie.
• V křesťanství byl nemanželský pohlavní styk pokládán za hřích. Satanisté považují sex v jakékoliv podobě nejen za dovolený ale přímo jej velebí. (To je největší lákadlo satanismu: kult, který vyžaduje sex!)

Z těchto praktik pak dále vyplývá:

• Satanský oltář tvoří tělo nahé ženy popsané protikřesťanskými nápisy a symboly. To ve středověku představovalo dokonalé znesvěcení křesťanského oltáře, protože nahota byla považována za hříšnou a žena byla hříšná už od přírody, neboť vzbuzuje v muži chtíč.
• Satanisté obřadně zavrhují Krista a odevzdávají (čili "zaprodávají') své duše Satanovi. Křesťané odevzdávají své duše Kristu.

A tak dále, a tak dále. Satanské dogma má své přesně stanovené postupy. Satanisté se dokáží zmocnit každé křesťanské zásady a obrátit ji naruby. Je ironií, že satanismus - tradičně proslulý svou nevázaností - má značně rigidní vnitřní stavbu. Je to doslova kult orientovaný na autoritu. Ovšem satanismus měl i své hrůznější stránky. Praktiky satanistů byly živnou půdou pro veškeré druhy zvrácenosti. Při obřadech se počítá i s rituální obětí a mučením, kdy je prolévána krev, ať lidská či zvířecí. Takové praktiky nesmíme zaměňovat s obětováním bohu, s jakým se i dnes můžeme setkat u některých kultur. Satanské obětování zvířete se pojilo i s jeho mučením a často mělo symbolizovat ublížení nepřítomné osobě.

Součástí satanismu byly i sexuální orgie, kterých se všichni účastnili ne zcela dobrovolně, ani nemuseli vždy přežít. Satanisté s oblibou znesvěcují křesťanské posvátné předměty, hroby a stavby; tradičně používanými znesvěcujícími prostředky byly fekálie, krev či mrtvoly. A součástí "magických" praktik ve jménu Satana bývala i vražda, prokletí a manipulace s duší člověka jakož i údajná manipulace s různými ne-lidskými bytostmi.

Soudobý satanismus má poněkud umírněnější formu. V naší kultuře neexistuje již tak silná potřeba vybití srovnatelná s extrémními podmínkami středověku, které položily základ k satanismu. Pro moderní satanisty představuje tato tradice jakýsi zábavný, liberální kult umožňující oddávat se jakémukoliv druhu sexu a jehož hlavním cílem je sebevyjádření. Někdo chápe satanismus jako vzrušující možnost proniknutí do tajů magie. Ovšem někdy mám podezření, že si stěží dokáže uvědomit, jak nebezpečná karma se s kořeny satanismu pojí. Idea Satana vznikla jakožto důsledek politického manévru. Přetrvává díky lidem, kteří jej začali uctívat a ovlivnili miliony dalších, kdo uznali jeho existenci a kdo se jej děsili, a dalších, kteří jej pronásledovali s vynaložením všech sil. Miliony upálených, umučených, zavražděných a brutálně utýraných byly skutečným počátkem jeho úřadování na této planetě. Vraťme se však k původní otázce: Kdo je Satan? Můžeme si odpovědět okultním výrazem: Satan je myšlenková forma.

Znamená to, že Satan je představa (idea) - konkrétně představa ve formě individua - která vyplývá z myšlení člověka a stává se "skutečností" díky intenzívní víře, energii a emocím kumulujícím se po celé generace. Jelikož taková myšlenková forma čerpá energii z lidského myšlení, může jeho moc zeslábnout, jestliže o této představě začneme pochybovat. Idea se vytratí, pokud jí lidé přestanou dodávat energii. Skutečností je, že pro ty, kteří v Satana nevěří, prostě neexistuje. Představa Satana a děs z jeho existence je zotročující, protože je to záporná, negativní myšlenková forma, a "jeho" energie pochází z projekce negativní energie.

Ve věku Vodnáře už potřeba víry v Satana nebude mít žádné opodstatnění, a tak je tato myšlenková forma na nejlepší cestě ztratit se ze světa. Z psychologického hlediska to znamená, že až budeme uznávat odpovědnost za každou stránku lidského života včetně naprostého uvědomění si a přijetí negativní či "stínové" stránky naší povahy - pak satanský archetyp automaticky vymizí.

Pokud jde o okultismus, dokud se bude na této planetě stále negativní magie praktikovat, je důležité se s takovými praktikami obeznámit a nejmoudřejší bude se jim kategoricky vyhýbat. Nebezpečí negativní magie by se dalo snáze zvládnout, kdyby byl satanismus ve své specifické tradiční formě jediným. Ale naneštěstí se objevuje mnoho odnoží, které na sebe berou jemnější formy než samotný satanismus; jsou rozšířeny v celé naší kultuře. Tyto praktiky se pojí především se dvěma tradicemi: démonologií a "černými" obřady čili rituální magií. Objasněme si znovu, že výraz "černý" zde používáme v tradičním okultním významu negativní magie. Nemá nic společného s kouzelnickými praktikami černochů, často bezpochyby pozitivními a přímo souvisejícími s pradávnými africkými kulty. Teď je řeč o tradicích západních.

Rituální a obřadní magie má dvě formy. Protože se tyto dvě formy tak často zaměňují, podívejme se nejdříve na tu pozitivní.

POZITIVNÍ ("BÍLÁ") OBŘADNÍ A RITUÁLNÍ MAGIE

Z hlediska okultismu lze obřadní a rituální magii rozdělit do tří oblastí:

1. Pohanské obřady, které se datují až k eleuzínským mysteriím, a souvisely i s bohy starověkého Egypta, Řecka a božstvy keltskými.
2. Judaismus vycházející z kabaly a do značné míry čerpající z talmudu a dalších posvátných hebrejských knih.
3. Křesťanské obřady rovněž vycházející z kabaly, ale mísí se s duchovními zásadami křesťanství a často zahrnují i gnostickou tradici, která se datuje do doby Kristovy.

Je mnoho kombinací a typů, které vycházejí ze všech tří druhů obřadů. Většina z nich má společné to, že se zde provádějí složité rituály a je kladen značný důraz na dosažení určitého stupně vědění a zasvěcení. K tomu patří i studium a využívání astrologie, numerologie, metafyziky a často i alchymie. Velký význam je přikládán síle slova a určitých písmenných a číselných~kombinací. Některé sekty jsou více intelektuálně zaměřené a věnují se především studiu a bádání. Jiné se zabývají raději invokacemi, vzývají blahodárné přírodní síly pozitivní myšlenky a nadpozemské bytosti, jako jsou andělé, obvykle s žádostí o pomoc. Samotné rituály jsou velmi propracované. Patří k nim půst, obřadní očišťování, nošení zvláštního oděvu a doplňků, užívání posvěcených nástrojů, kadidel, zvlášť uzpůsobeného oltáře a kreslení kruhů, pentagramů a jiných znamení předepsaným způsobem. V zasvěcovacích obřadech objevujeme zřetelný důraz na znalosti a zasloužení si symbolických stupňů po cestě k poznání.

Při obřadech se většinou pracuje ve skupinách, přičemž se přísně dbá na zachování soukromí a utajení. Často se nově zasvěcení příslušníci takového společenství ani nemohou účastnit nebo dokonce seznámit - s pokročilejší činností skupiny, dokud neabsolvují příslušné studium a nedosáhnou vyššího stupně. V devatenáctém století vystoupily na veřejnost četné tajné společnosti, mysterijní školy a okultní bratrstva, především v Anglii. Takové skupiny byly často přímými nástupci středověkých obřadních řádů. K některým ze známějších společenstev, která se v této době objevila, patří hermetický řád The Golden Dawn (řád Zlatého úsvitu), dále pak rosekruciáni, svobodní zednáři a teozofové. S těmito řády se často pojí jména slavných učenců a literátů. Během času se pak vydělily další skupiny, a některá původní společenstva dokonce zanikla. Jiná uvolnila své předpisy a nakonec se z nich staly čistě společenské organizace nebo se dokonce zvrhly ve skupiny operující s negativní rituální magií.

Nicméně některé pozitivní obřadní a rituální společnosti fungují i nadále. Jejich práce harmonuje s životními silami vesmíru a nikomu neškodí. Svojí činností směřují k takovým duchovním a ušlechtilým cílům, jako je sebepoznání, vesmírná jednota, zkoumání karmy a kulturní osvícenství. Bylo však vždy obtížné se k těmto skupinám připojit - nebo je dokonce vypátrat. A intenzívní studium a zasvěcení, které je nedílnou součástí činnosti takového společenství, si vyžaduje hluboku a mimořádnou oddanost jejích členů. Literatura je velmi těžko dostupná, a to málo, které je k dispozici, nabízí jen značně povrchní a vágní pohled. Za vším utajováním stojí teorie, že tyto síly nesmějí být promrhány či zneužívány. Příslušníci těchto tajných společností věří, že člověk je karmicky předurčen k tomu, aby si našel to pravé, čili podle staré tradice "je-li žák připraven, učitel se vždy objeví".

NEGATIVNÍ ("ČERNÁ") OBŘADNÍ A RITUÁLNÍ MAGIE

Negativní obřady a rituály často na první pohled připomínají ty pozitivní. I negativní praktiky mají v oblibě obřadní roucha, kadidla, rituální nástroje, oltáře a rozmanité symboly, jako jsou kruhy či pentagramy. Jejich instrukce mohou vycházet z původních středověkých formulí a navenek vypadají učeně.

Při rituálech se recitují na první poslech posvátné formule, jež jsou nezřídka změtí hebrejštiny řečtiny latiny či dokonce jakýchsi pradávných ;,neznámých" jazyků. Obřady mohou zahrnovat údajné odkazy na kabalu, písmenné a číselné kombinace, astrologii, alchymii či jiné okultní praktiky. Ale obvykle tu podezřele chybí pozitivní rituální důraz na vědění. Ve skutečnosti mnozí negativní magikové procesům své operace ani nerozumějí. Někteří ani nechápou význam slov, která používají - zvláště slov odvozených z jiných jazyků. Negativní operátoři mohou tato slova vyslovovat nesprávně a vůbec netuší, v jakém jsou jazyce. Tak by se možná daly vysvětlit ony "neznámé" pradávné jazyky; mohou to být prostě zkomoleniny.

Všechny negativní rituály nejsou nutně technicky složité. Verze, o kterých se můžeme dočíst v populární literatuře a časopisech, jsou obyčejně nahodilou směsicí "magických" slov a úkonů souvisejících s lidovými pověrami, či obyčejnou kletbou. Prakticky veškerá negativní magie na Západě má svůj původ v satanismu, ačkoliv mnohé skupiny Ďábla přímo nejmenují.

Negativní magie nepochybně využívá démonů. Negativní rituály a obřady jsou v zásadě určeny k vyvolávání démonů, čertů, padlých andělů a duchů, a k jejich přinucení konat podle něčích rozkazů. Na tento důležitý jev se podíváme zblízka.

Už jsem uvedla, že k pozitivním obřadům často patří invokace, vyvolávání kladných bytostí z Neviditelné říše s prosbou o pozitivní pomoc. Invokace v podstatě kontaktuje nějakou bytost, která je duchovně rovnocenná magikovi, nebo je na vyšší úrovni. Proto takové bytosti nelze v žádném případě nic přikázat. Magik může pouze vyslovit žádost o pomoc a slovy dokázat svoji upřímnost, čisté úmysly a duchovní cíl. Takový rituál se někdy nazývá "vyšší magie

Na druhé straně evokace ("nižší magie") má umožnit spojení s bytostí spirituálně, a často i mentálně, na nižší úrovni než je operátor a nucení této bytosti ke spolupráci - ať chce či nechce. Takové rituály využívají nátlaku, manipulace, hrozeb a snaží se přimět takové bytosti k poslušnosti. Proč by ale vůbec někdo chtěl nebo potřeboval pomoc nižší bytosti? Znovu bychom se měli vrátit k psychologii negativní magie a magikovým pocitům ztráty energie. Podle této teorie mnohé bytosti - dokonce i ty nižšího řádu čerpají zvláštní sílu z Neviditelného světa, která teoreticky magikovi pomáhá. A magickým skutkům, které mají ublížit, rozhodně nebude nápomocen nikdo jiný než nižší bytost. Taková praxe je rovněž výzvou pro lidské ego, jelikož magik musí dokázat, že je vychytralejší, bystřejší a jakýmsi zvráceným způsobem mnohem mocnější, než negativní bytost, aby ji mohl přinutit ke spolupráci. Magik, který takový rituál přežije, může zažívat pocit triumfu, protože jeho počínání je nesmírně nebezpečné.

Magie je zahalena v obrovský zmatek. Některé magické praktiky se mísí s rozmanitými praktikami lidových pověr a lidového čarodějnictví, jako je třeba sympatetická magie. Negativní rituály častokrát nesou pochybnou nálepku "čarodějnictví" (viz další kapitolu).

Na rozdíl od satanismu není "černá" magie žádným specifickým náboženstvím. Tento výraz se vztahuje na neorganizovaný konglomerát rozličných praktik pocházejících z různých pověr a amatérských rituálů. Kořeny "černé" magie lze nalézt v kombinaci středověké propagandy s legendami. Nevyžaduje bezpodmínečné odevzdání se, jako je tomu u satanismu. "Černá" magie může mít různou úroveň - od vstupu do nějaké organizace až po příležitostné "čarování" doma v soukromí.

Je důležité pochopit, že negativní rituální magie vychází ze středověké tradice démonologie. To je základ; kdyby neexistovali démoni, kteří by vládli, nebylo by zapotřebí žádných "škol" magie, které by se zabývaly výhradně vyjednáváním s takovými démony. V dnešní době slovo "démon" chápeme poněkud mlhavě. Vychází z řeckého slova daemon či daimon znamenající jak "duch", tak

"génius". Démony si obyčejně ztotožňujeme s neviditelnými bytostmi, které nám dělají problémy - to je klasická představa takzvaných "zlých duchů". Ale ve středověku definice démonů představovala vážný problém a byla nesmírně specifická. A tak vznikla celá nauka, která démony třídí a identifikuje.

DÉMONOLOGIE

Znovu se setkáváme s tím, že moderní duch těžko chápe skutečný význam personifikace zlých sil. Démonologie vychází z myšlenky satanismu, přičemž démony považuje za Satanovy pomocníky. Podle tohoto pojetí je Satan příliš důležitý, než aby si vzal veškerou práci na starost sám; takové přesvědčení převládalo převážně mezi venkovským lidem a poddanými. I lovci čarodějnic se Satana nesmírně báli a když upalovali nebo mučili podezřelé, rozhodně nechtěli být konfrontováni s ním osobně. Kromě toho je pro Ryby charakteristické vytváření hierarchie v každé významné oblasti lidského života: vláda se dělila na vladaře, šlechtu a různě odstupňované nižší třídy lidu; v církvi pak vládla hierarchie od vyššího duchovenstva přes střední až po mnichy a jeptišky; a pokud jde o nebesa, byl tu Bůh a řada andělů a světců. Předpokládalo se tudíž, že podobná hierarchie panuje i v pekle.

Podle středověkého smýšlení bylo peklo vysoce organizované zařízení, kde Satan ovládal obrovský štáb služebných démonů. Každý démon měl na starost nějaký určitý druh hříchu či provinění. Nauka o démonech, jejich klasifikace, byla vysoce uznávaná středověká věda. Démonologie zřejmě vycházela především z horečnatých představ asketických lovců čarodějnic, vždyť jedním ze stále se opakujících témat mezi štábem Satanových pomocníků byly dráždivé sexuální aktivity. Pohlavní akt ve snu nebo v představách byl rovněž chápán doslova; pokud křesťan pomýšlel na sex, pak v tom měl určitě prsty nějaký démon - samozřejmě neviditelný.

Démonologii můžeme chápat jako deduktivní "vědu". Při mučení nařčené "čarodějnice" či "čaroděje" musel démonolog zjistit jediné: jakého hříchu se oběť dopustila (nebo se zamýšlela dopustit), aby pak mohl určit démona, jenž měl tento hřích na svědomí. Je jasné, že takové hříchy existovaly nezřídka pouze ve fantazii lovců čarodějnic. Miliony lidí se při mučení přiznaly k přesně specifikovaným ďábelským skutkům a opakovaly jména démonů, se kterými byli podle obvinění ve spojení. Takové přiznání se pak považovalo za důkaz existence démonů. Démoni se dělí do určitých kategorií, které mají další podkategorie: padlí andělé, zlí duchové, ďáblové a elementálové (duchové přírodních živlů). Práce démonologů byla spletitá, komplikovaná a stávala se předmětem naprosto vážných diskusí, jež se točily kolem takových problémů, jako zda e padlý anděl stane automaticky démonem, či zda se chová padl" anděl jako démon, i když patří do odlišné kategorie, a tak dále. Takové úvahy pak vedly ke vzniku několika názorových škol.

Za nejspolehlivější zdroje informací o démonech středověku byla považována dvě díla: Kniha Enoch, sbírka pseudobiblických legend o údajných andělích, ve které nalezneme mnoho podrobných údajů o padlých andělích a o tom, kterak "padli" (především proto, že obcovali s lidskými ženami); a Goetia neboli Menší klíč krále ©alamouna, která má údajně biblický původ. Žádná z těchto knih však nemá s Biblí nic společného. Goetia je významným grimoárem (knihou "černé magie"), a čerpá z ní i většina dalších klasických grimoárů. Je v ní líčena populární středověká legenda: král ©alamoun dokázal využívat démonů k veškerým druhům práce - na stavbu svého paláce, k práci v domácnosti, k uplatnění moci nad lidmi a k potírání nepřátel. V knize je vyjmenováno a popsáno dvaasedmdesát padlých andělů a vysvětluje se zde, jak každý z nich vládne velkému počtu zlých duchů a démonů.

Tohle je důležitý bod: Zpočátku byl obor démonologie zaveden, aby křesťané mohli oficiálně označit - a bezpodmínečně vymýtit - všechno to, co bylo považováno za zlé, nedovolené a "bezbožné". Ale časem, když už byli démoni pěkně roztříděni, zdálo se, že jsou přeci jen ovladatelnější. A Goetia tak popisuje a obhajuje detailní pokyny pro evokaci původních ©alamounových démonů a jejich využití k osobním účelům. Nakonec si ©alamounovo jméno získalo tak příznivý, starozákonně znějící zvuk, že mnoho lidí uvěřilo, že provádějí "vyšší" druh magie; ve skutečnosti se však ubírali cestou zápornou. I dnes nadále panuje přesvědčení, že Goetia je primárním zdrojem rituální magie! A v některých okultních kruzích je Kniha Enoch považována stále za "správnou". (Kniha Enoch má skutečně určitou symbolickou hodnotu, jak poznamenává Jung ve své "Odpovědi Jobovi" - slov.: Odpoved na Jóba, KDT, Košice 1996.)

Překvapuje mě, že tyto va relikty středověké literatury jsou stále brány tak vážně. Spousta li " si asi myslí, že kdejaká okultní kniha říká pravdu jenom proto, že je stará. To je těžko odůvoditelné, vzhledem k tomu, jak mnoho tehdejší náboženské dogma zkreslovalo bádání. Důsledně jsem sledovala vývoj negativní magie až do dnešních dob, takže nyní můžeme vidět, jak vlastně všechno to, co dnes známe obecně jako "černou" magii, vzniklo. Stala se natolik přístupnou, a natolik špatně chápanou - díky knihám, filmům a médiím - že nakonec vrhá nepříznivé světlo i na veškerou magii jako takovou.

"©EDÁ" MAGIE

Výraz "šedá" magie se začal používat pro magii, kterou nelze klasifikovat ani jako bílou, ani jako černou. Za určitý typ šedé magie můžeme považovat odplatu nižšího řádu (minor revenge). Tuším, že je pro vás šedá magie protimluvem. My ji budeme podle našich čarodějnických definicí brát jako magii negativní a je nejlepší se jí vyhnout.

Aleister Crowley: Každý, kdo se hluboce zajímá o okultismus nebo se ocitne v obchodě s okultní literaturou, se může s dílem tohoto kontroverzního magika setkat (nebo s odkazy na něj). Crowley (1875-1947) zpopularizoval magii (nazýval ji "magick") na přelomu století. Tato samozvaná veličina obřadní magie se soustavně zabývala sexuálními magickými praktikami a zajímala se o drogy. Měl mnoho oddaných stoupenců. Psal i poezii a díky svým skandálům se těšil značné pozornosti. Crowley je ve světě magie kontroverzní postavou, neboť je velmi obtížné jej zařadit: byl magikem negativním, anebo pozitivním? Nechával si tisknout vizitky s titulem Mega Therion (Velké zvíře) a několik lidí z jeho nejbližšího okolí se zhroutilo nebo spáchalo sebevraždu. Přesto neexistuje žádný zřejmý důkaz o tom, že by někomu přímo ublížil. Zdá se, že Crowle sám sebe považoval za "bílého" magika, učence, pohana a kabalis u. Někomu možná připadá zajímavý, můj vlastní Vnitřní signál mi však říká, abych se jeho učení "nedotýkala" ani dvoumetrovou holí.

Obecně se dá říci, že hranice mezi pozitivní a negativní magií je velmi křehká: KAŽDÁ FORMA MAGIE - RITUÁLNÍ, OBŘADNÍ ČI JINÁ - KTERÁ MANIPULUJE S JAKOUKOLIV BYTOSTÍ, NEBO JÍ PŮSOBÍ ZLO, VČETNĚ NEVIDITELNÝCH BYTOSTÍ, JE NEPOCHYBNĚ MAGIE NEGATIVNÍ. Nezáleží na tom, s jakými knihami nebo autoritami se při svém studiu magie setkáte. S touto definicí vám bude všechno okamžitě nad slunce jasné.

PRAKTIKY, KTERÝCH SE MUSÍTE VYVAROVAT:

1. Rituálně se zříkat vlastní víry jako podmínky pro magickou práci. Tím může být velmi často i recitace klasické modlitby pozpátku.
2. Znesvěcovat tradičně posvátné předměty: kříž, Davidovu hvězdu, pentagram atd. Takovým znesvěcením může být i poplivání předmětu, jeho pošlapání či jiné znečištění, nebo jednoduše jeho obráceni vzhůru nohama.
3. Uzavírat dohody; slibovat cokoliv nějaké bytosti - démonovi, "andělovi," duchovi a tak dále. Nezaměňujte ale se zbožnými monoteistickými nebo pohanskými rituály nebo slibem Bohu v modlitbě, že budeme dobří. Všimněte si rozdílu: V negativní magii se velmi často setkáváme s modlitbami, ve kterých se něco slibuje na oplátku za určitou službu, kterou nám nějaká "síla" poskytne.
4. Vyhrožovat nějaké bytosti, jestliže nevyhoví naší žádosti.
5. Tančit proti směru hodinových ručiček, má-li to nějak souviset s magickým obřadem. Jakkoliv se to zdá neškodné, může takový tanec představovat klasický okultní způsob soustředění záporné energie, což se také nazývá "widdershins" - pohyb proti směru otáče í zeměkoule. V pozitivních obřadech se tančí ve směru hodinových ručiček ("deosil", čili po Slunci.) (V některých náboženstvích se tančí oběma směry, ale to nemá nic společného s magickými kruhy a energií.)
6. Jakékoliv praktiky spojené se mstou, včetně takzvané "menší" odplaty - a to dokonce, i když si to příjemce "zaslouží". Žádná opravdová čarodějnice nebo pozitivní magik se nepokusí napravovat zlé; víme, že se o to dostatečně postarají zákony karmy. Neexistuje nic takového, jako "menší" kouzlo přinášející pomstu. Jakákoliv msta nebo odplata je "významná".
7. Jakákoliv forma manipulace včetně manipulace s myšlenkami a životy jiných lidí, nebo manipulace s duchy či neviditelnými bytostmi. Vyhněte se i používání receptur, bylin a nápojů lásky, jejichž účelem je prosazování vůle u někoho takovým způsobem.
8. Jakýkoliv obřad nebo rituál, jehož součástí je kletba, uhranutí nebo úmysl někomu uškodit nebo ublížit. Čarodějnice to mohou vztahovat i na rostliny (přivolání neúrody). Nikomu a ničemu nepřejte zlé během jakékoliv magické operace. V každém případě je to nanejvýš moudré! Nicméně, pociťujete-li hněv, můžete to dát najevo, ale vždy jednejte tak, aby vaše myšlenky neměly negativní účinky. (Viz str. 327).
9. Používat předměty, které patří jiné osobě, například oděv, anebo jeho podobu (loutka, fotografie atd.), nebo části jeho těla (nehty, krev atd.) k magickým účelům.
10. Nikdy nikomu nedovolte, aby pro vás prováděl takové magické úkony, kterým nerozumíte nebo se vám nelíbí.
11. Nikdy neprovádějte magické operace v jazyce, kterému nerozumíte dokonale. A nikdy nezkoušejte žádné kouzlo, pokud je zcela nechápete - to platí i pro vše, co je vedeno v této knize!
12. Nikdy se neprotivte svému Vnitřnímu signálu.

PROBLÉMY A HROZBY SOUČASNOSTI: MODERNÍ VERZE NEGATIVNÍ MAGIE

Každou minutu přijde na svět nějaký jeliman.

P. T. Barnum

Skutečná duchovnost nepotřebuje reklamu.

Dion Fortunová

Dnes, na pomezí věků, se můžeme setkat s různými formami negativní magie. Některé z nich poznáme jako přímé pozůstatky negativních okultních tradic. Jiné lze odhalit jen obtížně, neboť se maskují jako moderní hnutí a učení rozmanitých typů. Radím vám, abyste si při setkání s jakoukoliv aktivitou, která se. zabývá duší člověka a jeho energií, dobře ujasnili, zda je dostatečně bezpečná a účinná v souladu s tradičními okultními definicemi. Ať už si říká světonázor, mystické učení, náboženství, škola, technika, teorie, terapie či věda, zeptejte se prostě sami sebe: MŮŽE TO NĚKOMU UBLÍŽIT NEBO NĚKÝM MANIPULOVAT - VČETNĚ MĚ? Jestliže zní odpověď "ano" nebo jen dokonce "možná'; radím vám, abyste se něčeho takového "nedotýkali ani dvoumetrovou holí". Chcete-li něco udělat se svým životem, určitě existuje pozitivnější cesta.

Dnes, kdy píšu tuto knihu, stále ještě existují satanské kulty, jejichž náboženské cítění i vážnost bývá na různé úrovni. Mohou mít formu okázalých představení, které mají sloužit spíše pro zábavu, ale někdy i k organizovaným orgiím. Často uspokojují hlubokou potřebu revolty proti společnosti. Moderní kulty jsou naštěstí poněkud umírněnější než jejich krví poznamenaní středověcí předchůdci, a rituální vražda je dnes naprostou výjimkou. Hlavním lákadlem je dnes příslib zvrácené moci a "license for license (tj. oprávnění ke zvůli)" - i dnes někteří lidé mají potřebu Satanova přitakání nezřízenému sexu. Určité skupiny se shromažďují především za účelem orgií, promiskuity či sadomasochistických praktik, jež jsou součástí jejich "rituálů". Jsou i skupiny, které předvádějí negativní rituální obřady za úplatu (pozitivní rituální obřady jsou oproti tomu samozřejmě bezplatné).

Společenstva negativní obřadní magie existují pravděpodobně i dnes. Někteří magikové se otevřeně nazývají "černými" a jsou ve spojení s démony (nebo se o to pokoušejí). Jindy se prohlásí za společenství "bílé" magie nebo "čarodějnické" a možná si ani neuvědomují zápornou povahu svých skutků. Vězte, že nezáleží na tom, jak takové jednání nazveme: magie nebo magika, či jinak... Instrukce k negativním obřadům lze vypátrat v literatuře opět buď přímo označené jako takové, nebo scestně uváděné jako knihy "bílé magie" či "čarodějnické". Když podrobně prozkoumáte jejich obsah, sami dokážete odhalit, oč v nich jde.

Magii lze zneužívat negativním způsobem i ke komerčním účelům. Jeden můj známý zabývající se obřadní (pozitivní) -magii, tomu trefně říká "znečištění okultního prostředí". Myslím, že jde o jev související se střídáním věků - přístup dosud charakteristický pro Ryby pod příslibem nadcházejícího věku Vodnáře. Můžeme tomu říkat třeba "magie za všechny peníze".

Ožehavým problémem bývají obchody s okultními předměty. Někde přece musíme kupovat tu správnou okultní literaturu, potřebné pomůcky či drahé kameny. Ale rozhodně bychom si měli dobře rozmyslet, zda svíčky, kadidla, pentagramy a další potřeby zakoupíme v krámě, kde najdeme i "vúdú stavebnice" (loutky s přiloženými jehlami), nahrávky "opravdových" černých mší, které si můžete doma pustit stereo, a podobné produkty. Obchodníka propagujícího negativní magii rozhodně nehodlám podporovat dokonce ani když se negativní produkty prodávají jako žertovné předměty nebo kuriozity. Mimochodem, každý okultní předmět nabízený pouze jako kuriozita či suvenýr tak musí být náležitě označen. V žádném předmětu nesídlí nějaká síla - ať je to třeba drahý kámen, talisman, svíčka, křišťálová koule - dokud do něho sílu nevloží přímo uživatel. Pozitivní magikové a čarodějnice obvykle svým kamenům a nástrojům požehnají nebo je posvětí v souladu se svou vírou. Adept dokonale chápe, že každý hmotný předmět je symbol vyšší Moci a sám osobě nemá žádnou sílu. Názor, že Síla přebývá v předmětu, je pověra.

Okultní předmět nebo kámen může být i skvostným uměleckým dílem, které můžeme naplnit vlastní osobní energií. Přinejhorším může jít o předražený kýč, který prodávající prohlásí za "svátost", jež "přináší štěstí", anebo že má nějakou určitou moc, jako třeba schopnost zahánět zlé duchy nebo přivolat lásku. Podívejte se pořádně na cenovku. Často ty nejkrásnější magické předměty naleznete v přírodě, třeba mušli či kámen. Jestliže se vám takový předmět zalíbí, můžete jej nosit při sobě jako osobní amulet. Pro pozitivní magii jsou to nanejvýš vhodné symboly, neboť se s nimi pojí blahodárné síly přírody.

Dejte si pozor na korespondenční kurzy, které vás mohou údajně "naučit" čarodějnictví nebo vám odhalí tajnosti magie. "Čaroděj" nebo "magik" není žádný titul; je to stav bytí. Skutečná síla magie a okultismu spočívá v činech. Tituly nejsou na nic.

Nenechte se ošálit pochybnými věštci a podobnými vydřiduchy, kteří z vás jen tahají peníze.

Vyhněte se špatným knihám; i když je těžké zjistit, které z nich lze takto definovat. Nejhorší jsou "instruktážní příručky" s tituly jako "KOUZELNÉ NÁPOJE LÁSKY!" "KOUZLA A ČÁRY!" "JAK SI PODMANIT DRUHÉ!" Existují i méně nebezpečné spisky, ovšem budou pro vás znamenat jen ztrátu času a peněz - tváří se navýsost odborně, jsou však jen bídnou kompilací z různých zdrojů a mohou být na hony vzdálené od přesných informací.

Pokud jde o sdělovací prostředky ty nás přímo zavalují nehoráznými dezinformacemi, pokud jde o okultismus; film a televize má pohříchu na člověka nesmírný emocionální vliv; a to s citelným dopadem. Vězte, že horory slouží výhradně pro zábavu a jejich cílem je diváka pěkně vyděsit, nikoliv podat pravdivé informace o okultních jevech. Pravý čarodějnický sabat doma v pokoji, doprovázený klidnou recitací magických modliteb, skutečně nemá nic společného s tím, co nám takové filmy předkládají: posedlost démony spousta krve, vraždy a děsuplná hudba. Filmové horory jsou proto tak působivé, že stavějí na skrytém strachu kolektivního nevědomí naší kultury. Naše společnost nenabízí mnoho příležitostí k rituálnímu uvolnění tohoto strachu a negativní energie v lidské psychice, takže se tyto jevy obracejí do společnosti a rituálně je pak prožíváme v kině nebo před obrazovkou televizoru.

"Nové" kulturní fenomény období mezi věky se nemusejí projevovat formálně jako okultní, ale přesto je můžeme posuzovat podle okultních kritérií. Formy se mohou měnit, podstata zůstává stejná: Neviditelný svět se stále využívá při řešení problémů ve viditelném Světě forem. Setkáváme se s novými výrazy: sebezdokonalení, osvícení, rozvoj vědomí, senzitivní trénink, lidský potenciál, cvičení ducha. Nové formy se pak mohou prezentovat jako společenské skupiny, radikální psychologie, filozofie, meditační techniky, nové druhy náboženství, nové verze starých náboženství, západní varianty východních náboženství, mystické kulty, fyzikální terapie (masáže, biologická zpětná vazba), organizace pro psychický trénink, a další. Stává se z toho už celé průmyslové odvětví, nad kterým neexistuje žádná uvědomělá kontrola. Všechny ty nové oblasti naší kultury budete moci zhodnotit právě díky informacím o negativní a pozitivní magii, jež přináší tato kniha. Využívání starých okultních principů pomocí "moderních" idejí vypadá zvláštně, ale při bližším pohledu zjistíme, že tyto ideje vlastně vůbec moderní nejsou. Moderní je jejich forma (pozlátko), která se postará a patřičné zamaskování: publicita, reklama, public relations, společenské organizace, image. Ovšem i ceny mohou být pěkně "moderní". Ale právě lákavá možnost rychlého a snadného řešení problémů a záhad je stará jako svět, naděje na lék proti ztrátě víry v sebe sama a příslib energie a záhadnosti neviditelného, tak jak se jeví ve viditelném.

Staré jako svět je ovšem i využívání negativních okultních technik. Tak například již není nutno jmenovat přímo Satana či konkrétní démony. Ale myšlenka na uzavření dohody nebo spojení s mocnou silou může být klidně možná. Role Satana představuje určitou autoritu a nabízí především snadno dostupnou osobní sílu. Představa Satana samého nám může připadat k smíchu. A přesto dnes mnozí lidé akceptují autoritu kdovíjakého člověka (či organizace), jen když jim přesvědčivým způsobem slíbí naprostou moc a kontrolu nad vlastním životem, když mu ovšem oni ochotně věnují své peníze a svou poslušnost. Takové chování je jen obměnou stejného uctívání a přijímání autority jako u středověkého člověka, jenž se dovolával Ďábla, aby ulevil svým strastem.

Manipulace s lidskou myslí je negativní okultní technika. Taková manipulace s myšlením může na sebe brát formu uřknutí což je poměrně "lehká" forma ovládnutí jiné osoby pro vlastní uspokojení. Uřknutí není nic víc, než kombinace hypnotické sugesce s ESP (mimosmyslové vnímání). I jiné formy manipulace s myslí mohou být neslyšné. Hypnóza a ESP jsou prastaré okultní metody a lze je využít jak s kladným, tak se záporným úmyslem. Lidé se dříve v souvislosti s ovládáním svého vědomí obraceli k vůdci a pak podvědomě následovali jeho nevyslovené příkazy, instrukce, nálady, myšlenky či podněty. Jsem přesvědčena, že některé dnešní skupiny zabývající se duchovním cvičením rovněž tento proces uplatňují - jedno, zda jejich vůdci přesně chápou, jaké metody to vlastně používají.

Skupinové hypnózy lze dosáhnout snadno, když společnost v místnosti přenese individuální pocit síly (vědomá kontrola jejich myslí) k vůdčí autoritě - byť i jen dočasně. Skupinové hypnóze pomáhá jakákoliv "rituální" technika - od starověkých liturgických zpěvů až po moderní odpočítáváním do deseti.' Jakmile je stavu hypnózy dosaženo, stane se skupina dostatečně receptivní, aby mohla být vůdcem naprogramována. Programování nemusí mít formu konkrétních příkazů; ani není třeba je vyslovovat nahlas; mohou být jen myšleny. To je právě vhodný okamžik pro ESP. Vůdce si buď může myslet určité příkazy a direktivní fráze, ale může také přenášet jakékoliv podružné myšlenky, které mu vytanou na mysli.

Svědek takové procedury si ani nějakého zjevného "vymývání mozku" nemusí povšimnout, pokud ovšem není svědkem senzibilním. Tolik se toho může dít, aniž bychom něco viděli nebo slyšeli. Na této úrovni nás obvykle mohou napadat takovéto myšlenky:

1. Tato skupina je báječné společenství a její vůdce je prostě skvělý, je to génius, guru.
2. Díky jemu se cítím nádherně a můj život se najednou změnil k lepšímu.
3. Teď musím doporučit ostatním, aby se k nám přidali.

V bodě 2. tedy dochází k pozitivnímu vstupu: "cítím se nádherně". Už samotné toto přesvědčení, zažité na úrovni podvědomí, je dostatečnou příčinou k pozitivnějšímu chování a následkem toho pozitivnějšímu způsobu života. Ale zbytek - a také forma - je čistá manipulace. Podle odvěkých tradic negativní magie tento postup slouží k zachování existence skupiny tím, že odčerpává energii (a peníze) jedince a využívá je k zachování existence celé skupiny.

Je tu ještě společenské nebezpečí, na které bychom si měli dát pozor. S negativní magií nerozlučně souvisí i snaha vůdce o získání moci ve velkém měřítku. Tato psychologická past možná vyplývá z manipulace s energií a myšlenkami jiných lidí. Náboženský čí kultovní vůdce tak může mít politické touhy. Své první kroky podniká s prostým záměrem získat peníze či dokonce umožnit širokému okruhu lidí duchovní růst. Jestliže však využívá neg