Občas se stojí zato podívat na náboženské pravdy i z hledista archeologických a historických výzkumů. Nemusí hned všechno souhlasit se zažitými představami, ale na druhé straně se otevírá cesta k diskusi. A to je dobře, protože čím chatrnější mívají mnohá dogmata základy, tím militantněji bývají prosazována.
Ježíš, Mojžíš, Zarathuštra, Mohamed - čtyři legendární postavy, jejichž učení dnes vyznávají více než dvě miliardy lidí na celé planetě.
Přesto po sobě zakladatelé velkých monoteistických náboženství, která změnila běh lidstva, nenechali sebemenší hmatatelnou stopu. Existovali vůbec?
Přinejmenším tři z nich nemají ani hrob. O Mojžíšovi hovoří bible zcela jasně. Když jako stodvacetiletý kmet dovedl svůj lid přes poušť k zaslíbené zemi, Bůh jej povolal na horu Nebo na východním břehu řeky Jordánu a tam jej sám pohřbil. V případě Zarathuštry otázka hrobu zcela odpadá, protože podle zoroastrismu se těla nechávají na pospas supům. Ježíšovy ostatky nebyly nikdy nalezeny. Křesťanské náboženství tento fakt vysvětluje tím, že tři dny po pohřbu vstal Kristus z mrtvých a po čtyřiceti dnech strávených mezi apoštoly se vrátil ke svému nebeskému otci. Prázdný Svatý hrob v Jeruzalémě pochází z byzantského období a jeho pravost je velice diskutovaná. Poslední z proroků, Mohamed, odpočívá podle tradice v Medině, na místě, kde zemřel. V současné době se však muslimové přicházejí klanět k hrobce ve Velké mešitě, kde jsou veškeré archeologické výzkumy vyloučeny. Vzhledem k tomu, že vědci nemají v ruce žádný průkazný materiál, obracejí se k písemným dokumentům, v nichž se snaží nalézt důkazy o historické existenci těchto čtyř velkých mužů.
Ježíš
Představa Spasitele jako syna velice chudého tesaře je pravděpodobně mylná. Ačkoli Písmo neříká nic o Ježíšově výchově, lze z něj snadno vyvodit, že náležel k poměrně dobře situované řemeslnické vrstvě galilejských Židů. Sám smysl slova "tesař", v řečtině tekton, je předmětem diskuzí. Podle některých biblistů nešlo o označení profese, ale o přívlastek s významem "moudrý" či "vzdělaný". Podle jiné teorie byli tesaři v té době úspěšní podnikatelé a Ježíš patřil mezi bohatou vrstvu. Jako důkaz předkládá tato teorie pasáž z 2. Pavlova listu Korintským, kde hovoří o tom, že Ježíš byl bohatý, ale pro své věrné se stal chudým. Tyto domněnky neříkají nic o tom, zda Ježíš existoval. Archeologové nalezli několik zcela průkazných svědectví o existenci některých biblických osobností, například krále Davida, jehož dynastie je zmíněna na stéle ze sedmého století př. n. l., nebo Ezechiáše zmiňovaného v asyrských dokumentech. Žádný dobový text nezmiňuje jméno Ježíše. Existuje však množství pramenů mimo čtyři biblická evangelia, která podle filologického rozboru vznikla v několika desetiletích po Ježíšově ukřižování:
- Dokument Q, podle německého slova Quelle - pramen, je literární rekonstrukce spisku pocházejícího pravděpodobně z padesátých let prvního století našeho letopočtu, který sloužil jako podklad pro evangelia Matouše a Lukáše.
- Egertonův papyrus jsou vlastně čtyři fragmenty pocházející nejpozději z roku 150 n. l. Jde o pasáže z Ježíšova života psané zpaměti, podobné evangeliu svatého Jana.
- Pavlovy epištoly. Z třinácti dopisů, jejichž autorství je připisováno apoštolu Pavlovi, považují vědci za autentické pouhých sedm. Jde o historicky nejstarší křesťanské písemnosti, protože vznikaly v šedesátých letech prvního století.
- Apokryfní evangelia byla církví vyloučena z oficiálního textu bible, nicméně pocházejí ze stejné, ne-li dřívější, doby jako evangelia kanonická. Tak existuje evangelium sv. Petra, jehož rukopis pochází z osmého století, ale jeho prameny jsou mnohem starší. Dále tajné Markovo evangelium, připisované Klementu Alexandrijskému (zemřel roku 215), a konečně Tomášovo evangelium, jehož fragmenty byly objeveny během archeologických vykopávek v egyptském Nag Hammadi. Obsahuje čtrnáct Ježíšových kázání, z nichž některá se objevují i v kanonických evangeliích.
- Knihy Flavia Josepha, židovského historika v římských službách, který žil v prvním století n. l. Ve svých Starožitnostech židovských zmiňuje potupnou smrt Jakuba, bratra Ježíše, v roce 62. Jak známo, Ježíš skutečně měl bratra Jakuba, který zahynul jako mučedník (viz 100+1 ZZ 24/2002).
- Babylonský talmud, sbírka komentářů a tradic rabínského judaismu, vznikal v průběhu staletí od zboření Chrámu v roce 70 n. l. Krátce zmiňuje odsouzení Ježíše k ukamenování, neboť prý praktikoval magii a svedl Izrael na scestí.
Mojžíš
Znalci bible se donedávna domnívali, že starozákonní prorok je smyšlenou, legendární postavou. Nejnovější výzkumy naznačují, že jeho popis v bibli mohl být inspirován třemi skutečnými osobnostmi. Mojžíš byl tak významnou osobou, že mu židovská tradice připisuje sepsání čtyř z pěti prvních knih Starého zákona. Od dob Spinozy, který jako první prohlásil, že Mojžíš nemůže být autorem knihy popisující jeho vlastní smrt, začala být historická pravdivost proroka zpochybňována. Jeho postava podle některých, stejně jako egyptské rány a putování Izraelců v poušti, měla sloužit k vysvětlení a ospravedlnění vyvolenosti židovského národa. Ať je to jakkoli, Mojžíšovo jméno smyšlené není. Jde o jméno egyptské, odvozené z kořene s významem "plodit", které bylo často připojováno za jméno nějakého božstva. Vyskytuje se mimo jiné ve slově Ramses. Božská přípona existovala i osamoceně a na egyptských papyrech se objevuje hned několik Mojžíšů. Prvním z nich byl nubijský princ Mesuj, který se koncem třináctého století př. n. l. po smrti egyptského faraona Merenptaha nakrátko zmocnil vlády pod jménem Amenmés, než byl z trůnu svržen. O čtyřicet let později, za vlády Ramesse II., se jistý semita Ben-Ozen stal faraonovým štolbou a přijal egyptské jméno s koncovkou "Mosé". Podobně jako Mojžíš sehrál roli prostředníka ve sporech lidí vyznávajících boha Jahveho s egyptskými úředníky. Zdaleka nejpravděpodobnějším kandidátem na předlohu biblického Mojžíše je jistý kancléř Beja, vysoce postavený asiat s koncovkou Mojžíš v egyptském jméně. Po smrti faraona Sethi II. dosadil Beja spolu s královou vdovou na trůn Sethiova syna Siptaha. Dítě bohužel zemřelo za stejně záhadných okolností jako faraonův prvorozený syn v bibli, a tak na trůn usedla vdova Tausert, což vyvolalo silnou opozici konzervativní strany vedené jiným uchazečem o trůn. Během občanské války zformoval Beja spolu s královnou kananejské vojsko, které se zřejmě skládalo opět z Jahvových vyznavačů, a začali plenit poklady svých nepřátel. Tato epizoda silně připomíná biblické vyplenění Egypta izraelským národem před odchodem do zaslíbené země. V roce 1186 nakonec konzervativní vůdce Setnah nad Bejovou armádou zvítězil a pronásledoval ji, až uprchla směrem k Levantu. Podobností s biblickým textem je v Bejově příběhu mnoho, jisté však je, že jeho útěk z Egypta je staršího data než objevení Izraelců v Kanaánu.
Zarathuštra
Legendu obklopující postavu perského mudrce Zarathuštry (persky "pán plavých velbloudů") začali nejprve šířit staří Řekové, kteří mu dali jméno Zoroaster, odvozené od slov zoé - život a astér - hvězda (podrobně viz 100+1 ZZ 19/2001). Zarathuštra žil přibližně v sedmém až šestém století př. n. l., některé prameny uvádějí dokonce čtrnácté či dvanácté století př. n. l., v Íránu. Stal se reformátorem starého perského náboženství a vytvořil kult později nazývaný zoroastrismus. Díky překladu posvátných textů Avesty, který pořídil ve třináctém století jistý Anquetil-Duperon, se dostala postava proroka Zarathuštry do povědomí západní Evropy. Dnes žije asi deset tisíc vyznavačů zoroastrismu v Íránu a jako pársové v Indii. Jedinými doklady o existenci íránského mudrce jsou, stejně jako u Ježíše, písemné dokumenty. Z nich vyplývá, že asi ve věku čtyřiceti let začal kázat své morální a náboženské názory, které zcela zásadně ovlivnily další vývoj dějin. Podle Zarathuštry existuje jediný bůh Ahura Mazda neboli Bílý Pán a dva principy - dobro a zlo reprezentované dvěma duchy: Vohu Majnu - dobrá myšlenka, a Angra Majnu, později Ahriman - špatná myšlenka. Svrchovanou hodnotou je pravda, Arta, a absolutním hříchem Lež. Zoroastrismus se stal prvním monoteistickým náboženstvím na světě, v němž již byly obsaženy některé prvky objevující se později v judaismu a křesťanství. Byla zde například myšlenka posledního soudu, pekla a ráje a boje mezi andělskými a ďábelskými mocnostmi.
Mohamed
Bádání kolem postavy největšího islámského proroka Mohameda (570-632) je ztíženo skutečností, že velká většina islámských teologů považuje jakékoli zpochybňování či odlišnou interpretaci koránu za svatokrádež. Posvátná kniha muslimů je přitom téměř jediným zdrojem dostupných informací. Žádné jiné předměty nebo přímé dokumenty po sobě velký Prorok nezanechal již proto, že žil ve společnosti s ústně předávanou tradicí. První Mohamedův životopis byl pravděpodobně sepsán více než sto let po jeho smrti. Korán byl dlouhou dobu vzhledem ke své vnitřní soudržnosti považován za historicky autentické dílo, ale v poslední době se badatelé přiklánějí k názoru, že jeho současné znění bylo sepsáno mnohem později, než praví muslimská tradice. Psané slovo se v islámském náboženství začalo používat až za dynastie Omájovců (661 - 750). Korán byl tehdy pravděpodobně poskládán z fragmentů ústního vyprávění a dozdoben tak, že vznikla jakási fiktivní historie vzniku islámu. Důkaz pro tuto hypotézu poskytly pergameny s jednou z nejstarších verzí koránu, které byly nalezeny v roce 1972 ve velké mešitě v jemenském městě Saná. Jejich styl odpovídá způsobu psaní rozšířenému na konci sedmého století v oblasti kolem Mekky a Mediny. Kaligrafie je tzv. defektní, protože neobsahuje krátké samohlásky ani diakritická znaménka umisťovaná nad nebo pod písmena a umožňující rozlišovat "n", "b", "y" a "t". Kromě toho jsou v textu drobné nejednotnosti, neobvyklé řazení kapitol a některé velmi vzácné způsoby psaní. Jeden z pergamenů je palimpsest, to znamená, že byl opakovaně použit. Ze všech těchto skutečností vědci vyvozují, že korán prošel značným textovým vývojem a nemohl tudíž vzniknout najednou jako celek, který byl podle tradice zjeven proroku Mohamedovi Nejvyšším bohem.