Zasaďte kvetoucí strom, a pod ním spěte se svým milencem nebo milenkou. Položte májový košíček na něčí práh.

To všechno na svátek Beltaine, který se slaví 1.5.

Zelené klíčky vyrážejí na každé bylině,

vrchol zeleného dubu je košatý,

léto přišlo, zima zmizela,

spletené větve cesmíny zraňují psa.

Slunce se usmívá nad celou zemí,

konec je mému strastnému dumání:

psi štěkají, jeleni se houfují,

krkavci odlétají, léto přišlo!

Dillon, raná irská literatura

Beltaine je svátek s dvojí symbolikou - plodnosti a smrti. V před­večer prvního máje dosahují sexuální síly světa vrcholu. Význam­ná je i harmonie v přírodě. V dávných dobách býval obětován ži­vot, aby život významnější mohl pokračovat.

Zde stojí za zamyšlení podobnost křesťanského a druidského mýtu. Oba proudy uznávají moment oběti a transcendence za silný prostředek uzdravení společnosti.

Beltaine měl pro Kelty tak hluboký význam, že mnoho důle­žitých historických událostí se podle tradičního podání odehrá­lo právě v tento den. Kmen Partholon přistál u irských břehů na Beltaine, a o tři sta let později ostrovve stejný den opustili. Tua­tha Dé Danann přistáli u irských břehů také na Beltaine, a jiný Beltaine zase přinesl syny Mila.

Beltaine označuje počátek světlé poloviny roku. O půlnoci se lidé vydávají sbírat větve a květy, kterými potom zdobí své domov. Je to tak zařízeno proto, aby slunce spatřilo domy ozdobené na jeho počest, když ráno vyjde.

Je to čas úliteb strážným duchům stád, a lišce, orlovi a vráně, aby neubližovali domácím zvířatům.

Mladé ženy vstanou ráno za svítání, umyjí si obličej v rose z poupat hlohu a prosí boha nebo bohyni o dar krásy. Podle tra­dice při tom mají hlavu ověnčenou větévkou jeřábu.

Vztyčují se májky - mužský falický kůl se zasazuje do bezpeč­né ženské země. Májka také symbolizuje tok energie mezi Zemí a nebem, který ústí ve znovuzrozený jarní růst. Léčivé a plodivé síly se koncentrují v domech prostřednictvím natrhaných bylin a snítek.

Lidé putují ke stojícím kamenům, aby si tak pojistili dobrou sklizeň a dostatek vláhy. Déšť se vyvolává bitím kamenů lískový­mi pruty nebo poléváním vodou. Bohatá sklizeň je docílena tro­jím obejitím kamene po směru hodinových ručiček a závěrečnou poklonou.

Rybáři sypou k patě kamene písek a kámen obejdou ve smě­ru hodinových ručiček, prosíce o příznivé počasí a bohatý úlovek. Někdy také hází do moře věnce květin kvůli příznivým podmín­kám k rybolovu. Květiny a jídlo jsou předkládány kamenům na farmách, nebo kamenům vyneseným na vrchol hory.

Do důlků v kamenech se lije mléko - dar „malým lidem". Nemocné děti jsou pronášeny otvory v kamenech, stejně jako nově zasvěcení, kteří se tímto symbolicky rodí do nového života.

Tance po spirále, kruhové tance a tance kolem májky posilu­jí půdu. Mladé dvojice se vytrácejí do hor, lesů a čerstvě zoraných polí, a svými „aktivitami" dávají zemi novou sílu.

Inscenují se bitvy mezi opentleným, zelenobíle oděným „Pá­nem léta" a „Pánem zimy" v kožešině, zdobené cesmínou. Pán léta pokaždé zvítězí. Oba bojovníci jsou poté neseni městem a všem přinášejí sílu stromů a životní energii rašícího obilí.

Milenci se navzájem podarovávají březovými věnci - tradič­ní májka byla obvykle z břízy. Ovšem květen není vhodnou do­bou pro svatbu, protože májová pokušení ohrožují lásku a poho­du v rodině. Vždyť právě Beltaine je tradičně dnem rozvodů!

Větve z jeřábu se zavěšují nad domovní dveře a vrata od sto­doly. Kdo si chce zajistit štěstí, vstává za svítání, aby mohl z vr­cholku kopce sledovat východ Slunce. Lidé navštěvují jabloňové sady a ukládají do země mošt a koláče.

Podle starého zvyku „chození přes obilí" se dvojice nebo sku­piny lidí chytí za ruce a projdou přes pole s požehnáním na rtech. Rituálně přijímají kousky koláčů, házejí je do vzduchu a zakopávají do země k posílení účinků obřadu.

V prohlubních v zemi se zapalují ohně. Na nich se vaří léčivá kaše z másla, ovsa, vajec a mléka. Všichni do kotle štědře přilé­vají alkohol. Část kaše je dána úlitbou půdě, a rozdávají se oves­né placky, z nichž každá je zasvěcena některému zvířeti nebo bytosti ochraňující, resp. škodící stádu. Kaše se sní společně a případné zbytky se dají do úkrytu, odkud je dva zvolení členo­vé komunity přinesou zpět následující neděli.

„Májoví lidé" jdou se zpěvem a tancem od domu k domu, a za své Wkony dostávají vejce, ovoce, koláče nebo peníze. Oni přiná­šejí do vesnice jaro a jejich představení podporuje štědrost a po­siluje pocit sounáležitosti mezi lidmi. Panuje naděje, že se tak­to vzbuzená štědrost promítne do přírody.

Z celebrantů jsou vybráni královna a král máje, kteří sym­bolizují posvátnou svatbu Země a nebe. Králem se stává ten, kdo zvítězí v běžeckém závodě, nebo vyšplhá na májku. Někdy si krá­le vybírá královna, určená volbou. Tuto čestnou úlohu často za­stávají komeníci. Slavmost pokračuje pod májkou, pomalovanou červenými a bílými spirálami, které představují životní sílu (čer­vená) a nový počátek (bílá). Mladé dívky chodí od domu k do­rnu s „májovým dítětem"- panenkou v bílých šatech, uloženou v kolébce vystlané květy. U každých dveří dostanou jídlo nebo minci.

Prvního máje je uctíván element vody. Tanečníci vytvoří „koně", který se jde „napít" k místnímu rybníku, a potom kro­pí lidi vodou. „Májový blázen" má tyč s ústřižky tkaniny na konci (podobnou mopu), namočí ji do rybníka, všechny postříká vodou a na slunci tyč usuší.

Muži vzdávají poctu ohni proskakováním hranic. Po nich ská­c"ou ženy, a nakonec je přes žhavé uhlíky převeden dobytek, coby akt očištění a ochrany. Obdobným zvykem je válení bochníku sýra (symbol Slunce) nebo hořícího kola s kopce.

Při každém dávném ohňovém festivalu (Imbolc, Beltaine, Lugnasad, Samhain) byly zhášeny domácí ohně a z centrálního, druidy udržovaného, ohně znovu zapalovány. Právo obsadit půdu, která patřila předkům, značilo právo odkrýt tento oheň. V Uisnachu, geografickém středu Irska a sídle vrchního druida, v dávných dobách velekněz zapaloval oheň, od kterého poslové zapalovali louče k podpálení místních centrálních ohňů po ce­lém Irsku. (V Tlachtě v Taře býval centrální oheň Samhainu.)

Abychom porozuměli významu obětního ohně, musíme se podívat na védskou tradici, podle níž je Agni centrální oheň ve středu Země. Pythagorejci věřili, že hoří v srdci vesmíru. Kosmic­ký oheň byl pro Egypťany zosobněn trojicí Ra - Bast - Sekhmet, sluncem, jehož oheň je zdrojem všeho života.

Temnější stránka Beltainu se odráží v kultu Bile, keltského boha otce, u něhož mají svůj původ první lidé. Podle staré pověsti poslal první Galy ze zásvětí do Irska, a na památku této událos­ti se vybíraly (nebo se samy nabízely) lidské oběti. Při volbě byla jedna část placky označena uhlem. Ten, komu připadla označe­ná část, byl obětován.

Za zamyšleni stojí podobnost vrcholné druidské iniciace a nej­vyšší oběti Kristovy, který svou smrtí a zmrtvýchvstáním přinesl svému lidu věčný život.

Také Boand je uctívána při svátku Beltaine. To ona přistou­pila ke studni obklopené devíti lískovými keři. Ořechy z těchto keřů měly moc učinit toho, kdo je sní, všemocným. Jen božský losos moudrostí, který žil ve studni, směl ořechy jíst. Ani bohům a bohyním nebylo dovoleno ke studni přistoupit.

Boand se odvážila k posvátné studni, ale jak se přiblížila, ze studny se vylily vody a Boand odrazily. Tak se zrodila řeka Boy­ne, přinášející posvátnou vodu a moudrost lososa celé zemi.

BYLINY PRO BELTAINE

Břečťan, hloh, jeřáb, jetel, kadidlovník, mandloň, mařinka vonná, měsíček, rulík zlomocný, růže, štovík, tavolník, vstavač.

Ellen Evert Hopmanová: Druidský herbář