Bohu je jedno co děláme. 
Tomu Bohu, symbolu polarity, tomu kdo je rozprostřený v nás. 
V nás? 
Ani to není přesné, protože žádné vzdálenosti, žádné kousky, esence neexistují. 
Bůh není částečně v nás, je v nás celý. 

Jen si to dokážeme lépe představit, když ho vidíme jako kousky něčeho, nebo někoho mimo nás. 
Proto, a tím že jsme vlastně Bůh, tvoříme tuto zkušenost bytí a nikdo do toho nijak nezasahuje. 
Největší překážkou na poznání sebe sama, jako Boha, je oddělenost podpořená důležitostí. 
Důležitost dává oddělenosti význam. 
Nemůžeme se osvobodit, protože řada věcí je prostě důležitá. 
Je důležité s postarat o to, je důležité dělat tohle, je důležité se takto chovat, je důležité tady být, je důležité se snažit o toto. 
Pocit naléhavosti, důležitosti nás odděluje, protože důležitost je potvrzením oddělenosti, duality. 
Představte si, že by pro vás nebylo vůbec nic důležité. 
Nic. 
Nebyla by důležitá vaše rodina, práce, děti, přátelé, to co si o vás lidé myslí, to čeho dosáhnete, zda máte nebo nemáte majetek, co jíst. 
A logicky namítnete. 
Aha, a co potom budu jíst, kde budu spát.? 
Problém je ten, že kdybychom se záměrně zbavili svých závazků, důležitosti, závislosti, tak bychom automaticky přiřadili důležitost tomu, co vlastně nově děláme. 
Potom samota, chudoba, nezodpovědnost by chytilo punc důležitosti. 
Proč? 
Protože bychom si to museli před sebou obhájit.že je to důležité. To samé, jako když někdo medituje a nebaví ho to, je asketou a dělá to pro osvícení. 
Existuje lepší cesta, inteligentní a moudrá, a to je cesta svědka, vědomé pozornosti. 
Svědek se jen dívá, dívá se na to, co je, nedívá se dozadu a dopředu, vše, co je bere jako aktuální stav. 
Ví, že něco bylo a ví, že něco bude. 
Vždy to tak je, něco prostě je, a to co je, neřeší, dívá se, neanalyzuje to a hlavně, nežije v představách. 
A tento postup mu dává ostré vědomí a pochopení přítomnosti. 
A víte co? 
Může dělat co chce. 
Může jít kam chce, může si brát vše. 
Nás nejvíce drtí posedlost po jistotách, drtí nás důležitost, kterou dáváme své nesvobodě. 
Neděláme z pozice stvořitele to, co chceme dělat, děláme to, co je důležité a hlavně bezpečné. 
Měli bychom dělat to, co nám chutná, co jsme MY. 
Měli bychom, nebo mohli bychom, si hlavně vzít zpátky svobodu volby svého života. 
Ten proces je jednoduchý. 
Dívejte se a nehodnoťte. 
Dívejte se a berte to, co vidíte. 
Teď, v tuto chvíli, to stejně nezměníte. 
Pokud není váš život ve vaší režii, změňte ho, klidně časem. Neberte věci, které máte vážně. 
Pozice svědka, herce, společníka života vám dá citlivost, pronikavé myšlení a energii točit kormidlem. 
Nic, co teď vidíte není důležité, nic z toho. 
To prostě jen je. 
To, co máte, jen je. 
A bude se to měnit. 
Nezůstane to stejné. 
Změna je základní charakteristikou bytí a nic není stejně naše.

Protože „my“ je jen myšlenka na sebe.