Když je člověk ještě malý, je ztracený v džungli velkého světa.
Všichni velcí jsou důležití a významní, protože dělají důležitou práci - chodí např. do obchodu nebo do banky, vydělávají peníze a malý člověk musí se svými požadavky na podíl na tomto světě počkat, protože nejdřív musí vždycky přijít na řadu velký. Malý si “jenom hraje”, a tomu může být věnována pozornost teprve “až jestli zbyde čas”.
Kdysi dávno ale i ti největší byli malí a taky si “jenom hráli”. Tím nemyslím přímo tatínky a maminky těch dnes malých, ale jednou i svět byl mladý a to co dnes je tak vážené a důležité, jako jsou továrny, banky a obchody, bylo jednou také jen hrou a tehdejší “velcí” to odkazovali do zbytků časů. I ta největší řeka byla jednou malým praménkem, který mohla zastavit třeba spadená větev. Ve skutečnosti ovšem nemohla, řeky jsou silnější než spadené mrtvé větve, i když jsou malé a i když to samy třeba netuší. Mají totiž směr, a přestože nevědí, kam se stočí za nejbližším kamenem, dobře vědí, kam jednou doputují.
Malý člověk ale, když jednou zatouží být také velký a důležitý, má ještě jednu možnost - totiž zapomenout na svůj směr a obléci si důležitost někoho jiného. Takových důležitých obleků je pro něj připravený veliký výběr. Vlastně mu dospělí nic jiného neříkají, než aby si konečně vybral jeden z těch honosných obleků - však když trochu nepadne, nevadí - trochu se přikrčíme, trochu natočíme - a hle, takový mrzák, a jaký má pěkný oblek!
Bojím se, že spousta nás to tak jednou v životě udělá - když už nemůžeme vydržet být pořád malí, prostě se přizpůsobíme a najednou jsme dospělí, můžeme dokonce poučovat a napomínat svoje kamarády, se kterými jsme ještě nedávno byli stejně “malí”. Bojím se, že lidé, kteří takto “dospěli”, právě v tom vidí dospívání a snaží se vytvořit pokud možno ze všech “malých” právě takové pseudodospělé.
Nevím ale, co bych měl proti tomu udělat, kromě toho, že jsem to teď napsal. To, co dělám pro Arniku, bych chtěl dělat právě proto - jen ale, jestli to tak opravdu funguje? Rád bych se také dozvěděl, co o tom soudí sami “malí” - ale oni mi to nechtějí říct, mluvím pro ně asi příliš “dospělou” řečí. Musím tedy snad méně mluvit a pozorněji naslouchat. Možná taky, že sám mám na sobě nějaké “dospělácké” brnění, o kterém ani nevím, nebo jim prostě vnucuji to svoje, které jsem si sám utvořil a padne mi proto dokonale. Myslím si proto, že je to ohebná a citlivá kůže, ale je to ve skutečnosti tvrdá krabice.
I malý člověk ale může mít svou krabici - někteří ji oblékají velice brzy. Být “malý” v tomto smyslu vlastně na věku příliš nezávisí. A jsou ještě jiní lidé - ti, kteří vůbec nemají svůj směr. Ti nejsou jako řeka, která sice vypadá na svém počátku jako kaluž, ale na dně má pramen - takoví lidé jsou opravdu jen louže, jejich vodu může kdo chce nabrat a nalít kamkoli, vždycky pasívně zaujme tvar nádoby, pokud je bláto a štěrk nepohltí.