Považuji tuto La Barrovu poznámku za zcela správnou a vysoce vníma­vou. V případě všech velkých náboženství moderního světa jsou tyto zkuše­nosti a zjevení, kterých se dostalo jejich zakladatelům, pohřbeny tak hlu­boko v minulosti, že vše zcela převzali do svých rukou placení kněží, pastoři, rabíni, mullahové a biskupové – kteří se prezentují nikoli jen jako administrátoři, ale jako praví a výhradní prostředníci mezi lidstvem a silami jiného světa. Čtenář si je nyní již dobře vědom, že tato role prostředníka je šamanskou rolí. Naneštěstí pro nás tito impozantní byrokrati a manažeři, jejichž moderní monopol na náš vztah s jiným světem často vznikl zásluhou brutálních represí trvajících celá staletí, šamani nejsou. Přesně naopak, s duchy se setkávají pravděpodobně tak málo jako většina členů jejich kon­gregace. Učí a lpí, často velmi rigidně, na tom, co je samé učili o nadpřiro­zenu, ale nemají žádné zvláštní schopnosti potřebné k proniknutí do nad-přirozených říší a k návratu se znalostmi pro jejich komunitu skutečně hodnotnými, jejichž získání je třeba si tvrdě zasloužit. Stejně tak se necvi­čili v žádných speciálních dovednostech, které umožňují totéž. Pokud tito funkcionáři náhodou nepatří k těm 2 procentům členů lidského rodu, kteří jsou schopni spontánně upadnout do transu, nebo nekonzumují psychoak­tivní drogy a nepoužívají vyčerpávající fyzické techniky jako dlouhé ryt­mické tance (podobně jako jihoafričtí Sánové), aby takové stavy vyvolali, pak si můžeme být jisti, že nám nikdy nepředloží žádnou svou novou zku­šenost s nadpřirozenem, aby osvěžili původní inspiraci, osvícení a vhled, které stály u vzniku náboženství, jež nyní řídí a kontrolují. Snad je to část tragedie moderního světa – že slepí směli tak dlouho zavádět slepé právě ohledně zkušeností a odhalení, které z nás udělaly lidské bytosti.

Jakou naději máme, že znovuobjevíme pravdu? V jistém smyslu tu na nás stále čeká. Ve skutečnosti je to naše rodné právo. Šamanská extáze leží u kořenů všech náboženství. Jak připouští Weston La Barre, „povahu šamanské extáze může osvětlit pozornost věnovaná starým halucinogenům..." Tuto cestu jsme sledovali v celé této knize. Intenzivně jsme se věnovali problematice starých halucinogenů a tímto způsobem jsme se pokoušeli objasnit přínos šamanské extáze ke vzniku moderního lidského chování. Během tohoto procesu jsme se nevyhnutelně museli pustit do zkoumání celého spektra lidského vědomí a různých realit, které je schopno rozpoznávat – místo toho, abychom se omezili na „pečlivě vybraný utilitární materiál”, mylně chápaný jako „kompletní nebo přinejmenším dostačující obraz reality”, který smí za normálních okolností proniknout do našeho vědomí „redukčním ventilem” mozku.

Tento redukční ventil je evidentně nutný, jak upozornil Aldous Huxley (viz jedenáctou kapitolu),

abychom nebyli zaplaveni a mateni masou zbytečných a nedůležitých informací, proto nevpustí většinu toho, co bychom jinak v kterémkoli oka-mžiku vnímali nebo si pamatovali, a ponechá pouze ten velmi malý a spe­ciální výběr, u něhož lze předpokládat, že bude mít praktické využití...

Evoluce nás vybavila tímto zjevně adaptačním zařízením, nicméně nám současně a zřejmě ze stejně důležitých důvodů poskytla přístup k řadě šamanských technik, které téměř komukoli umožňují redukční ventil v našem mozku obejít. Je smutnou ironií, že byrokrati tyto „bezplatné milosti”, které naši předci používali s opatrností a úctou ke zkoumání ne-normální reality a učení se od ní, v průběhu času proměnili ve spirituálně mrtvou slepou uličku „církve”, v níž je všechno donekonečna opakovaným dogmatem, ve které už téměř nikdo nemá přímou zkušenost s nadpřiroze­nem, a v níž se už nic nového nedá objevit nebo naučit.