Procházel životem a naslouchal. Zvukům, tónům, barvě, ... která provázela zvuky. Zvuky života... a jeho sluch se stával čím dál tím citlivější. Vnímal jemnost neuchopující nevinnosti, cudné jako rdící panna, to jeho dech spolu s jejím slábl, až se zdálo, že se ztratí docela, vnímal skotačivé, radostné trylky opěvující samotnou existenci, tančící a kroutící se v extatických výbojích, to v nich poznával ženu, šakti, matku všeho, vnímal i jejího pána,stojícího za každým jejím pohybem, vnímal agresivitu křižáckých hrubých, dobyvačných tónů, silných a útočných, deroucích se vpřed, už už dobýt, MÍT, vnímal sotva slyšitelný pláč skleněných, křehkých zvonečků, které dodávaly hudbě zvláštní, slavnostní tesklivost... vnímal toho hodně... stojíc UPROSTŘED těch zvuků, rozeznávajíc jeden od druhého.

Jednou se řízením osudu ocitl na pódiu a všechny zraky byly upřeny na něj. Všechny zraky z hlediště patřily přímo na něj... a čekaly. A on patřil na ně …..a.... čekal. Hleděli na sebe ve vzájemném očekávání, oni a on. Snad jen ticho bylo přítomno jejich setkání a možná ani ono ne....Tu jeden z diváků to nevydržel a zvolal: "Hej, bambulo, co tam stojíš jako tvrdé "Y", no tak se předveď, ukaž, co umíš, ha ha! A půl sálu se uvolněním rozesmálo a kdosi začal skandovat: "Do toho, do toho!!" A on stále tiše stál a naslouchal, jak byl zvyklý, všem těm tónům, zvukům života..... a pak se snad sám pro sebe, ale kdo ví, žádného samu sebe "neměl", pousmál. Pomalu se uklonil a odešel.
--------------
Čím to je, že se v člověku objevuje touha na neposkvrněné bílé ploše čerstvě napadaného sněhu zanechat SVÉ STOPY.Čím to je, že čistý bílý list papíru vyvolává ve většině touhu jej počmárat, popsat, poznamenat, nebo alespoň někde uklidit. Čím to je, že .... jen cosi je tomu všemu tichým svědkem, tady na tom jevišti, jehož prkna - prý - znamenají svět.