Kdysi jsem dostala malý zelený diář s motivem japonské zahrady na deskách. Bílé stránky s ozdobnými okraji jako stvořené pro moudrá a laskavá slova. Začala jsem do diáře psát všechno, co mě oslovilo, poznamenalo, potěšilo, ohromilo ... citáty, úryvky z knih a z článků, které jsem potřebovala číst víckrát než jednou.
Ráda bych se s vámi podělila o ty nastřádané poklady. Často jsem si nepoznamenala zdroj těch krásných slov ani autora, ale věřím, že se nikdo nebude cítit dotčen.

Několik aforismů Ivana Fontany:

Nemůžeme platit jen láskou za lásku; chceme-li aby svět byl lepší, musíme ji rozdávat.

Filosofie a politika dokážou postavit svět na nohy, ale nikdy ho neobují.

Čistý myšlenkový pramen hledejte jen ve skálopevném charakteru.

Smích je k nezaplacení, zvláště po zdražení všeho ostatního.

Příroda ustupuje, protože je moudřejší.

Cesta do sebe by měla být vždy jen zastávkou na cestě k bližnímu.

Schody do nebe nemají odpočívadla.

Rozvodem se nedá řešit manželský problém - většina žen se totiž znovu provdá.

Náš potlesk bosých nohou patří přrodě.

Chrám architektury mozku: duše.

Stupňování hlasu: hlas, hlas lidu a anonym.

Člověk je jako přesýpací hodiny: tělo se plní a duše prázdní, až nás Bůh zase otočí.

Bůh existuje v každé otázce, ale chybí téměř v každé odpovědi.

Myšlenky by měly mít přednost před slovy. Tu samozřejmost tak dostat do pravidel českého pravopisu.

Aforismus nebyl vymyšlen proto, aby v nás vyvolal šok, ale nevolnost a závrať z pocitu sebepoznání.