Před léty jsem si na letní měsíce pronajal menší domek v jedné indické vesničce v kopcích. Byla to chalupa vysoko v horách a stála na místě mimořádně krásném a tichém. Tam jsem chtěl zasvětit čtyři měsíce meditačnímu cvičení.

Za pár týdnů po mém příjezdu na mýtině kousek pod domem rozbily tábor Delhi Girls, jakási dívčí skautská skupina. Zapojily reproduktory, pověsily je na strom a vyřvávaly hudbu od šesti od rána do deseti nebo jedenácti v noci. Nevěřil jsem vlastním smyslům. Uvažoval jsem, že si budu stěžovat starostovi vesnice a v duchu jsem mu napsal mnoho velmi rozzuřených dopisů, vypadalo to ale, že hluk nevadí nikomu jinému než mně.

Byla to velká výzva pro mou vyrovnanost. Když jsem si prošel přes všechny zápasy, všechen vztek a odpor, moje mysl se v jednom okamžiku poddala. S celou situací se nedalo nic dělat. Jakmile jsem se poddal, bylo to oukej. Vyskytoval se tam zvuk, rámus. Bylo to fajn. Nakonec jsem to nechal být. 

Meditační cesta není o tom cítit se stále dobře. Mnohokrát se můžeme cítit strašně. To je fajn. Chceme se jen otevřít celému rejstříku toho, co tato mysl a toto tělo mohou znamenat. Někdy se cítíme nádherně a šťastně, plní inspirace, a jindy hluboce prožíváme nejrůznější stránky utrpení.

Ochota zkoumat všechny aspekty nás samých vyžaduje odvahu a odhodlání. Ve svém srdci můžeme schovávat některé temné stránky, o kterých jsme dříve nechtěli nic vědět. V meditaci určitě vyplavou na povrch. Někdy dokonce i zvýšení energie, k němuž při cvičení dochází, můžeme pociťovat jako nepříjemné přepětí. Takové prožitky neuspokojivých stránek života jsou všechny součástí toho, o čem je meditace; svoboda bez nich není možná. Cvičení znamená otevření, protažení, a co je nejdůležitější – osvobození…

Soustředění a vnímání udržuje naši mysl v přítomnosti, ponořenou do čehokoliv, co nám život-hra přináší…

Nevidět utrpení je utrpení

Abychom se k nepříjemnému prožitku dokázali správně postavit, musíme nejdříve poznat, že tu je. Samotná skutečnost, že nevidíme utrpení, nás do tohoto utrpení uzamyká. Nahlédneme-li je zřetelně a pečlivě, můžeme se otevřít té formě utrpení, jež se právě manifestuje, a toto otevření se a přijetí zase umožní nepohodlí, aby prosáklo do vědomí a odplavilo se pryč.

Lze předpokládat, že vaše tělo s sebou nese mnoho nepohodlí a napětí, vy si je ale neuvědomujete; nosíte je s sebou, aniž byste o nich věděli. Toto nepohodlí nevědomě působí na to, jak se cítíte. Když tělesné nepohodlí dostatečně zesílí, upoutá vaši pozornost. Dokážete-li se mu otevřít a přijmout ho, následuje pocit uvolnění. Kombinace jasného nahlédnutí a přijetí přináší uvolnění a úlevu… Stejné jako s bolestivými tělesnými vjemy je to i s bolestivými emocemi…

Abychom rozvinuli vhled a moudrost, potřebujeme do mentální rovnice soustředění a vnímání přidat faktor všímavosti. Všímavost je víc než pouhé rozpoznávání toho, co se právě děje… Pocit napětí může být známkou toho, že se ve vašem prožívání děje ještě něco dalšího, co jste nerozpoznali nebo si nepřipustili. Nejspíš se neotevíráte nějakému dalšímu vjemu v těle, nějakému pocitu nepohodlí či zamlčené emoci. Nebo jste se dostali do zajetí očekávání a příliš se namáháte a zápasíte, poháněni touhou, aby zkušenost daného okamžiku byla jiná, než právě je…

To, čemu říkáme mysl, je přirozeně čistá schopnost vědění o předmětu – neviditelná, průzračná a jasná… Výrazem „zjemnělá a prostorná mysl“ rozumíme kvalitu přijetí… Zjemnělost znamená otevřenost tomu, co zde právě je, poddání se tomu…

Zjemňování mysli se děje ve dvou krocích. V první řadě si všímavě uvědomte, co je právě nejdominantnějším prožitkem…

Prvním krokem tedy je prostě se podívat, otevřít se.

V druhé fázi si povšimněte, jaký vztah máte k tomu, co právě vyvstává. Často můžeme s vyvstávajícím jevem být, ale reaktivním způsobem. Pokud je nám jev příjemný, máme tendenci se ho pevně držet; ulpíváme na něm. Pokud je nám jev nepříjemný, jelikož je nějakým způsobem bolestivý, máme sklon stahovat se do sebe, odtahovat se pryč od strachu, od podráždění či obtíže. Obě reakce jsou pravým opakem přijetí.

Nejjednodušším způsobem, jak se uvolnit, je přestat se snahou danou zkušenost změnit. Místo abychom se snažili vytvořit jiný stav, jednoduše se otevřeme a vytvořme prostor pro cokoliv, co se právě odehrává. Pokud se posadíte k meditaci po rušném dni a vaše mysl je rozbouřená a vládne v ní chaos, pokuste se prostě sledovat daný stav tak, jak je, a akceptujte jej… Místo abyste ztráceli čas snahou změnit kvalitu své energie, otevřete se energii, která tu je, a užívejte si to. Neznamená to ani podporovat, ani se zamotávat do svých nervózních myšlenek. Za pomoci přijetí je to spíše spočinutí v přirozeném uvědomování si čehokoliv, co tu právě je…

Ve chvílích zápasu a napětí zkuste tuhle „mantru“: „Všechno je v pořádku. Ať je to cokoliv, je to oukej. Hezky si to prožiju“…

Tak vypadá zjemňování mysli. Můžete se svým prožitkům otevřít s pocitem připuštění a jednoduše být s tím, co právě ve zkušenosti převládá: nějaká bolest, myšlenka, emoce, cokoliv…

Zjemnění mysli není zase tak obtížné; z větší části jde o to si na ně vůbec vzpomenout. „Všechno je oukej, tohle si hezky procítím.“ Pak se věci přirozeně usadí samy od sebe. Zápas pochází z toho, že nepřijímáme, co je právě tu. 

Z knihy Josepha Goldsteina "Meditace vhledu - Cesta moudrosti a svobody"  

Vydalo nakladatelství ALTERNATIVA