Slovo „zralý“ obvykle používáme, když mluvíme o ovoci. Zrání završuje růst. Ovoce je zralé, když se stalo tím, čím má ze své podstaty být – když je stravitelné, chutné a pro lidi užitečné. Zralý člověk je ten, kdo se rozvinul a stal se pro ostatní požehnáním. Gordon W. Allport pojmenoval zralost jako to, co dělá z osoby osobnost. Jako sjednocení všeho, co v nás je, všech našich schopností a možností, světlých i stinných stránek. Zralý je ten člověk, který je sám se sebou v souladu… Nerozpadá se do různých rolí.

Spousta lidí si dnes připadá rozpolceně, dělí svou osobnost na části a ty využívají podle toho, kde a s kým zrovna jsou. Avšak touží po celistvosti.

Zralost není něčím, co člověk rozvíjí jen pro sebe... Člověk zraje, aby měli ostatní podíl na jeho zralosti a mohli se z ní těšit. Mluvit se zralým člověkem je radost. Setkávání se s člověkem nezralým je proti tomu spíše obtížné. Se zralými lidmi je to stejné jako se zralými plody. Cítíme se s nimi dobře. Vnitřní jednota jejich osobnosti šíří příjemnou atmosféru i mezi lidmi, s nimiž zrovna jsou. Jejich celistvost působí jednotící silou na ostatní. Zralý člověk nezůstává permanentně ponořen do sebe, ze samého středu svého Já dokáže odpovídat na výzvy života, na všechny situace, před které je postaven…

K procesu zrání patří smíření se se svými stinnými stránkami, s tím, co jsme v první polovině života opomíjeli a vytlačovali. Podle Junga totiž v upozaděných stránkách našeho Já spočívá síla. Když svůj stín potlačíme, bude nám chybět důležitý prvek nás samých, naší živé existence. Právě na duchovní cestě se často ocitáme v nebezpečí, že se ztotožníme s nějakým ideálním obrazem, který nemá stíny. To pak vede k potlačování našich ne úplně ideálních stránek…

Čím větší jsou ideály, tím temnější je stín. C.G.Jung proto jako první mniši považuje za rozhodující vlastnost pro stav zralosti pokoru. Pokora vyžaduje, abychom své stinné stránky poctivě poznali a smířili se s nimi. Pokora je odvaha sestoupit do hlubin své duše, kde se všechno vytěsněné skrývá a čeká na vysvobození. Vysvobodit to můžeme jen vědomým a láskyplným přijetím všech svých stinných stránek…

Francouzský psychoterapeut Marc Oraison tvrdí, že: „Vůči Bohu se můžeme stát dítětem jen tehdy, jestliže jsme už dostatečně dozráli vůči lidem.“ Kdo i v dospělosti zůstane infantilní, poškozuje tím svůj vztah k Bohu. Bude do něj promítat nesplnitelná očekávání ze svého dětství a zůstane vězet ve své dětinskosti…

Když začneme být závislí na pocitech, které si s ním spojujeme, stává se z něj droga. Pak nás neosvobodí ani z našich lidských závislostí. A nepomůže nám, abychom přijali život se všemi jeho výzvami. Bůh coby droga nás uzavírá do iluzí a pocitů neopírajících se o realitu. Měli bychom se naučit být jako děti, které jsou otevřené všemu novému, jsou ochotny si nové připustit, aniž by říkaly „My už všechno víme.“

Infantilní zbožnost okolní svět ničím neobohacuje. Jde v ní jen o hezké pocity. Infantilní věřící by rádi pořád jen zůstávali spolu a horovali o Bohu.

Když se lidé vydají na duchovní cestu, která nerespektuje směr a stupeň jejich vlastního lidského zrání, pak rozvíjejí spiritualitu, která jen potvrzuje jejich nezralost. Fascinuje je zázemí, bezpečí, které v Bohu poznali. Ale zabývají se jen sami sebou. Nemají cit pro lidi a jejich bídu. Jsou hluší k otázkám své doby. K tomu, aby se naše duchovnost dotkla také ostatních a probudila jejich duchovní touhu, je třeba duchovní zralosti se zralostí lidskou.

Víra a rozum

Když se vydáme na duchovní cestu, nemůžeme svůj rozum odložit. Občas se dnes objevuje snaha popisovat víru jen jako „zkušenost“. Zkušenost si v takovém případě absolutizujeme a bráníme se pochopit a reflektovat ji rozumem. Pokud se odvoláváme jen na pocity, které v nás víra vyvolává, nese to ještě jedno riziko. Naše víra zůstává často dětinská. Užíváme si krásné chvíle, nedokážeme se však k víře postavit zralým způsobem. Musíme se pokusit porozumět tomu, v co věříme. Proto je na cestě ke zralé víře třeba i duševního úsilí…

Víru sice nemůžeme rozumově odůvodnit, ale to, v co věříme, by mělo být našemu rozumu pochopitelné. Intelekt musí vědět, kde má překonat sebe sama. Víra se sice nedá redukovat na rozum, ale náš intelekt by měl být schopen pochopit, kde ho víra překračuje…

Pokoj

Kdo jde duchovní cestou, měl by sám se sebou uzavřít mír, a to se vším, co v sobě má, tedy i se svými stinnými stránkami… Pokoj vzniká, když komunikujeme s tím, co je v nás. Kdo chce se sebou žít v pokoji, nesmí přehlédnout či přeslechnout nic z toho, co se v něm děje. Musí si toho všímat a vést s tím dialog...

Být úplným člověkem

Cesta víry vede podle prvních mnichů vždy přes naši psychiku. Proto se zralá víra zabývá pocity a myšlenkami, pudy a vášněmi, vědomím a nevědomím, životními vzory, které vycházejí z výchovy, zraněními a strachy. Bez této práce by hrozilo, že všechno zalepíme náplastí zbožnosti. Jenže jakmile se všechno to, co jsme potlačili, přihlásí o slovo, zhroutí se naše víra. Zralá víra má vidět celého člověka. Aby Bůh mohl proměnit všechno, co je v nás, neměli bychom před ním nic vytěsňovat ani skrývat. Jen tak dojdeme naplnění či se staneme, jak C.G.Jung překládá slovo teleios, úplnými lidmi. Toto slovo je obvykle překládáno výrazem „dokonalý“, nejde však o to, abychom byli dokonalí, perfektní a bezchybní, nýbrž celí, úplní.
 

Anselm Grün: „Být úplným člověkem“ Karmelitánské nakladatelství 2006