Došlo mi do e-mailové schránky. Užijte si to také...



Co je smyslem života?

Z toho se dá "vybruslit" jednoduchou frází: Smyslem života je život sám.

Ale to je - do jisté doby - opravdu jen fráze, a jako taková, je neuspokojivá.

Ono je velmi složité jakkoli zdůvodňovat, jakkoli argumentovat - dokud není přirozeně jasné, co vlastně život je.

Jako lidé si většinou za pojem život vkládáme naši soukromou existenci. Rádi bychom, aby náš život obhájil nás samotné. Ať už ve formě toho, že nějak vynikneme nad své okolí, anebo tak, že po nás zůstane v okolí dlouhou dobu zřetelná stopa.

Jenže má to háček - k tomu, abychom sebe jakkoli povýšili, nutně musíme své okolí ponížit, aby po nás zůstala zřetelná stopa, musíme zahladit stopy svého okolí.

Od určité chvíle ale cítíme, že se těmito činnostmi jaksi "prohřešujeme". Není podstatné, jak k tomuto bodu dospějeme, většinou ale je prvotní impulz zcela mimo rozumovou a intelektuální složku - prostě - neumíme si to nijak zdůvodnit: najednou to jednoduše začneme cítit. Zpočátku se mysl snaží udržet svou pozici "vládce" a snaží se hledat něco, jakýsi objektivní prvek, vůči kterému by mohla ono "prohřešování" uchopit. Vytváří si jakési "univerzální" prvky - Boha, Nebe, Peklo, Mistra, Morálku, Absolutno atd. Pokud k takové projekci mysl dospěje, začne ihned provádět své "tanečky" - snaží se onen (veskrze imaginární, bohužel) prvek ovlivňovat, sliby, intenzivní askezí, umělou pokorou, propagací tohoto "objektivního" prvku ve svém okolí. To vše s cílem ujednodušit si získání vlastního povýšení a zanechat stopu - pokud možno tak, aby se zároveň neobjevovalo to "prohřešování se".

Po nějaké době mysl projde mnoha variantami takové činnosti, a je nucena připustit, že ona není tím "vládcem". Pro někoho je takové poznání vysvobozením, pro jiného je to veskrze horrorový prožitek. Mnoho lidí, ze strachu, couvne a vrátí se zpět do koloběhu projekcí a představ mysli. Tito se dají jednoduše rozpoznat - i když navenek působí velmi sebejistě a dokáží přesvědčovat davy, jsou vevnitř velice smutní. Pečlivě svůj smutek ukrývají, protože znají příčinu, kterou je právě onen strach z opuštení právě těch vztahových konstruktů mysli. Většinou se přirovnávají k lidem, stojícím na břehu moře, toužícími se vřadit do toho klubka jiných lidí, kteří v moři radostně plavou, avšak nedostatek důvěry v to, že je moře ponese stejně jako ty ostatní, a zároveň také přemrštěná připoutanost k jejich soukromé existenci, jim zabraňuje do moře vůbec vstoupit.

Ta mysl, která připustí, že není vládcem, a že dokonce ani není onoho "vládce" schopna ovlivňovat pro své osobní cíle, ta mysl se zklidní a stane se harmonickou složkou něčeho, co zde objektivně je a neustále si to samo o sobě plyne. Někdy je to zobrazováno jako oceán, který je ve své podstatě zcela klidný a v neustálém souladu - i když na něm lze pozorovat jakýsi vnější neklid ve formě pohybu hladiny a proudů pod hladinou. To většinou tehdy, zaostříme-li se na nějaký malý výsek, kterým chceme onen oceán abstrahovat a uchopit. Pokud ale svůj pohled odostříme, uvidíme obrovskou sílu neochvějného klidu.

Podřízení mysli tomuto "něčemu" vyústí okamžitě v počátku v "rozprostření se" v tomto "něčem", a později v "rozplynutí se" v tom.

To "něco", to lze pojmenovat slovem život.

Pomocí výše napsaného by možná mohla být odstraněna ta frázovitost počáteční věty: Smysl života je život sám. Ve svém důsledku je to však totální přehodnocení významu slova život - z formy, kterou vnímá mysl orienovaná na vlastní soukromou existenci (a tedy i k takové existenci i bytostně připoutaná a nesnášející jakékoliv informace, že tato připoutanost je vlastně jen slepá ulička), na formu podřízení se této všezahrnující harmonii.

Smyslem života by mohla být právě tato cesta, ale není tomu tak. Tato cesta je již ze svého principu silně soukromá a její povýšení na nějaký smysl by nakonec vlastně zabránilo onomu podřízení se všudypřítomné harmonii. Smyslem života by mohlo být ono podřízení se, ale také není - zase by se jen akcentovala ona soukromá složka na úkor všeprostupující harmonie.

Smyslem života je jen život sám. Život ve svém neochvějném klidu a zároveň i ve svém nepřestávajícím pohybu. Lidská mysl a tedy potažmo člověk, v tomto nemá jiného smyslu, než se jen na chvíli stát zosobnění určitého pohybu a následně se zase rozplynout v tom klidu a harmonii.

Tak nějak předpokládám, že tohle není ta očekávaná odpověď na tvou otázku - protože v harmonii s otázkou okamžitě vyvstává i odpověď - a ty se stále jen ptáš. Zkusím se tedy zaostřit na nějaký ten konkrétní bod.

Lidská mysl vnitřně ví, že ve své podstatě je jen velmi dočasným odleskem. Právě proto chce tu dočasnost co nejvíce prodloužit, chce obhájit svou privátní suverenitu, svou neodvislost. Proto se snaží, seč může, nalézat zdůvodnění, že vlastně existuje nezávisle (myslím, tedy jsem), hledá důkazy své viditelnosti reflexí od jiných individualit (v komunikaci, v touze soupeřit a vynikat, v touze vydělit se). Ty se jí stávají na nějakou dobu smyslem její existence. V duchu tohoto smyslu se snaží překračovat své vlastní hranice, hranice svého okolí - jen aby dosáhla kýžené objektivizace své soukromé existence.

Teprve nenaplněním těchto tužeb - po vyzkoušení všelijakých možných variant a způsobů a většinou nakonec jen z čirého zoufalství - nachází smysl v onom podřízení se, zařazení se, a konečně, i následném rozplynutí se. Teprve tento smysl jakoby naplní onu vnitřní rozervanost - vlastně jen prostou touhu po oné harmonii. Teprve takto mysl dosáhne vnitřního klidu a možnosti se rozplynout.

Možná by se tedy dalo říci, že pro soukromou existenci lze nalézt smysl v tom, vysvobodit se z této omezenosti, vysvobodit se z té soukromosti, osvobodit se z oné zuby-nehty udržované představy individuální existence. Pokud přistoupím k tomuto vyjádření, dá se říci, že jakákoli forma rozpoznávání záblesků klidu a harmonie - opravdových, ne jen předstíraných myslí s cílem zachovat si svou individualitu a zdání role "vládce" - naplnění tohoto smyslu velmi napomáhá. Rozpoznání oné soukromé role v tom zosobnění určitého pohybu onoho klidu a harmonie je také velmi nápomocné. Většinou jde o jakási vyjádření (hudba, text, obraz, tanec, atd.), takže individuální pokusy vyjádřit, jak onu roli v pohybu, tak i onen klid harmonie, vytvořit onu výjimečnou stopu v běhu života, a na podkladě jejích odlesků se stát funkční součástí celku a následně se nesnažit bránit v okamžiku, kdy pohyb utichá, to by mohlo být skutečným smyslem existence v pohledu z oné soukromé mysli.

Přeji krásný den.