Po delší době se opět hlásím s čerstvou dávkou poezie, tentokrát své vlastní. Snad vás zaujme a zpříjemní adventní čas určený k zamýšlení...
*
Na dlouhé cestě obdarováván
Ani okamžik nezahodit
Nasloucháš řeči lesa, divokých včel
V kamenném moři
Kopce předávají řeč potokům,
koloběhu vody
Hudba pramenů zůstává Skrytá
Ani slovíčko, ani tón nezahodit
Jsi vším, co jest
Vše, co jest, je tebou
Tady a teď
*
Ve vycházejícím slunci
sklenice vody tak studené, až zabrní zuby.
Za oknem štěká pes.
Mám vlhkou duši.
Pil jsem z různých pohárů
radosti i hořkosti
nenávisti i lásky
moudrosti i zapomnění.
Nevím kam se hnout a po pravdě se mi nikam
ani moc nechce.
Slunce vychází
a já mám vlhkou duši.
*
Snad někde daleko je země, kde jsme se narodili.
Sem jsme jen spadli, aniž jsme tušili,
co bude. Hledáme se teď
po všech možných koutech, na pohled stejní,
jen teplo cítíme a jakýsi závan radosti
když se náhodou potkáme, zavadíme o sebe
v tramvaji pohledem nebo v hospodě slovem
Nadechnem se jakoby v jednom rytmu
a náhle si vzpomenem a hřeje to
jak teplá vánočka v dlani.
A pak se napijem, rozjaření z toho setkání, a mluvíme a mluvíme,
ale s každým douškem se propadáme zpátky
A když je sklenice prázdná, vyjdem zas z hospody
do studené noci. Každý sám se sebou
Na svojí stranu tmy.
*
Kéž mluvím hlasem vod,
jak živá voda osvěžuje můj hlas.
Voda jak tekuté zlato spěchá údolím,
Odnáší nánosy kalu, otáčí lopatkami mlýna,
Nic podstatného na srdci, ale s láskou a pořád znova
Vytrvalý šum pod břehem sotva slyšet,
A přece i nejvyšší strom se jednou položí do proudu,
pohnut tou písní…
Kéž mluvím řečí stromů
S dušemi propletenými pod zemí i pod nebem
Pustím svá slova jen tak do větru
Pro čistou radost
Pozoruji je, vířící ve větru a pomalu klesající
K zemi. Pro čistou radost,
Jedinou radost, radost z umírání.
Kéž mluvím hlasem krajiny
stále znova zapomínané,
ale hlásící se o slovo v každém dechu.
Kéž hlas můj zní z potoků a řek.
Krajino otců a dědů a hrobů v hlubokých lesích,
V šerosvitu časného jitra, mlha v údolích ještě–
Každý podle zvyku vstáváme
Plavíme své duše jak koně řekou za svítání.
*
To jediné, co ještě chci od života:
Ležet s tebou ve slunci
Na louce plné květin
Co když to všechno zapomenu dřív, než se ohlédnu?
