21. Žebřík překročení sebe (A II, 163 - 171)

Všichni indičtí jogi­ni cloumají tím řetězem, ale zrušit jeho přidržení dole se jím nepodaří. Kdyby nám chyběl kterýkoliv článek řetězu, který nás přidržuje zde dole (např. živé hmotné tělo, zájem o život, mysl atd.), rázem by nebyl náš transformátor úplný a nebylo by se po čem a čím šplhat "nahoru". Měli bychom se naučit uctivěji zachá­zet s těmito nepostradatelnými pomocníky prostředníky. Nemáme tedy usilovat o jakékoliv duchovní poznání? Naopak, ale tak jak to činí život. Housenka pojídá listy, aby se připravila na zakuklení před stavem létajícího motýla, který se vrcholně liší od plazící se housenky. Ono utajení duchovního cí­le, zakuklení, je nutně třeba. Zakuklení je součástí pokroku, i když kukla nelétá a i když jen zraje, čerpajíc ze zásob, dokud jako housenka je mohla vytvořit, protože mohla jíst nad míru pou­hého udržování života.

Oni asi ti staří Židé byli blíže pravdě než klasičtí džnana­jogini, když tvrdili, že to "dole" je tady proto, aby se s tím dosáhlo toho "nahoře" a ne proto, aby se to "dole" opustilo a tím překonalo. Jsou s tímto postupem spojeny také velké potíže, ale Ježíš se snažil svým životem vysvětlit, že nejsou nepřekonatelné, nýbrž přirozené povahy. Přirozené povahy proto, že pozemský život není nějakou degradací života jako takového, nýbrž potřebným stupněm vývoje, bez kterého by vývoj byl nemožný. Proto také se tak obětoval za pozemský život, ať už pomocí trpícímu bližnímu, nebo ukřižováním a zmrtvýchvstáním. Řekl jsem, že se obětoval i zmrtvýchvstáním. Zmrtvýchvstání je v lidském životě procesem, k jehož jednotlivým etapám je nutno se vracet za nových podmínek a na nové úrovni bez výhrad k tomu způsobu života, od kterého při samotném přechodu z etap do etapy je nutno odstoupit. Kdo to neprovede, nejen zastaví svůj vývoj, ale nastoupí i cestu zbytečného utrpení. To je duchaplné Ježíšovo vysvětlení převtělování během jediného života. Pozemský život není nějakou degradací života ja­ko takového, nýbrž potřebným stupněm vývoje, bez kterého by vývoj byl nemožný. To je jedna z nejdůležitějších pouček, které vyplý­vají z Ježíšova života. To je duchaplné Ježíšovo vysvětlení přev­tělování během jediného života. Toto převtělování se nemá považo­vat za záměnu staré jednice za novou, nýbrž za rozmnožení starého novým (Viz podobenství o hřivnách). I takhle: Ježíš se věnoval do 30 let jen své rodině a nejbližšímu okolí. Pak do 33 let učední­kům a jiným způsobem zástupům lidí, jimž také třeba jen plnil útroby jídlem. Od nanebevstoupení se věnoval všemu tvorstvu. I takhle: Princip urychlení, symbolicky naznačený třiceti, pak třemi roky, potom třemi hodinami a posléze bez nároku na čas. I takhle: Mysl zpracovává jedno za druhým a posléze nic nezpraco­vává, nýbrž se jen setkává s něčím dokonaleji zpracovaným než principem jednoho za druhým. Čeho je tedy třeba, aby se dalo pos­tupovat shora dolů? Především soustavného tréninku v zaujatosti, jak jsem jej vysvětlil podrobně analyticky v minulých kapitolách. Zaujatosti se musí dát nějaký vhodný a skutečný výraz, jímž může být např. soustředění, pomoc bližnímu, zaujatost pro nějakou re­lativně dobrou nebo správnou věc apod. Soustředění není ničím ví­ce než projevem obětavé dobré vůle, sahající třeba až k sebeobě­tování, ale také k návratu do stavu před sebeobětováním. Mají to být návraty stále více s Ním a ne bez Něho. Přitom je nutno zachovávat jednotu všeho, čeho jsme si vědomi. Z nějakého konce se však musí začít. Protože mě ve dvou až čtyřech létech lékaři opakovaně donucovali vypořádávat se s pocitem tělesnosti, není divu, že mně bylo nejbližší začít s tělem, s nímž jsem se před tím čtrnáctkrát musel rozloučit. V 17 létech jsem opět obětoval tělo, už také proto, že jsem měl odpor vůči němu a jeho počínání do 17 let. Nejsnáze se vzdáváme toho, co nemilujeme. Proto sv. Terezie z Avily radila, že nejlepším začátkem je počínání sv. Ma­ří Magdalény u nohou Ježíšových. Pak ovšem nejsme prachem a neob­rátíme se v prach, protože tělo je naším nosičem a my nejsme jen jím, prachem.

Důležitý dvojí dovětek:

            1. Nedivil bych se, kdybyste začli srovnávat tuto kapitolu s tím, co víte z křesťanského pojetí života, lépe z křesťanské tradice o správném životě, a s tím, co je zde psáno o zaujatosti.

            2. Pak, jste-li sečtělí, budete srovnávat zde napsané s tex­tem Bhagavadgíty, kde se praví, že člověk je poután jak špatnou tak i dobrou karmou k tomuto světu, a dokud nevychladne jeho tou­ha po životě na tomto světě, musí se vracet na zem v podobě dal­šího převtělování. Čili, dokud je člověk zaujat světem, ať v dob­rém či ve zlém, neosvobozuje se od karmy, nýbrž vytváří stále no­vou, a proto se musí převtělovat.

Ad. 1 - Poučme se však hlouběji ze života Ježíšova, ze kterého tradice raději občas nečte, pokud se odchý­lila od Ježíšova života. Ježíš kladl důraz na něco, co tradici odporuje. Řekl: "Radujte se s radujícími a plačte s plačícími."

            Pláč s plačícími si tradice jednoduše vykládá jako soucit s trpícími, a s tímto výkladem bychom se mohli zhruba spokojit.

            Hůře je tomu s radováním se s radujícími, pokud jde o radovánky čistě světské. Ježíš dával najevo svým způsobem života po 30 létech, lépe po Jordánu, že nic nemá ani proti zcela světským radovánkám, takže není náhodou, že svůj první zázrak udělal v Ka­ni Galilejské, kde svatebčanům proměnil vodu ve víno, aby se moh­li prodlouženě radovat. I přes tento také správný výklad, máme před sebou prostý fakt, že vodu proměnil ve víno, aby světská ra­dost nepolevila. Ježíš se pak chodil radovat všude, kam byl poz­ván. Nikoho z učedníků od takových radostí neodvracel. Přitom za­ručeně jedl a pil jako ostatní, a jedl a pil všechno, ne podle nějakých makrobiotických, vegetářských nebo abstinentních předpi­sů. Můžeme však mít za to, že takhle si počínal až po křtu v Jor­dánu, nikoliv před tím, že jen pak platilo Ježíšovo, že ne co do úst vchází poskvrňuje člověka, nýbrž co z úst vychází. To je dost možné, protože Ježíš stanovil svým životem pro každou úroveň duchovního vývoje rozdílná pravidla a nové hodnocení všeho.

            Ještě nepříjemnější pro tradici musí být, jak Ježíš benevolentně zacházel s vyloženými hříšníky. Doporučoval nehřešit a do­konce uděloval moc odolat hříchům, o tom není pochyb, ale i vel­koryse odpustil cizoložné ženě při setkání u studny, u jiné stud­ny Samaritánce, ženě pěti mužů, lotrovi na kříži a dokonce pros­titutce Maří Magdaléně a udělal z ní vzornou světici. Ale tím ještě není všemu konec. Mezi největší křesťanské světce patří sv. František z Assisi a svatý Augustin, kteří v mládí žili velmi světsky. Sv. Pavel dokonce dal vraždit křesťany. Ježíš v rozporu s tradicí rozlišoval hříchy jinak než ona. Byl nemilosrdný vůči bohatým, tj. těm, kteří lpěli na svém majetku, ne však vůči boha­tým, kteří na majetku nelpěli, jako např. Zacheus. Stejně nemilo­srdný byl vůči těm vykladačům Zákona, kteří jej vykládali chybně podle potřeb svého postavení a podle diktátu své samolibosti.

            Klíčem k takovému Ježíšovu jednání je zejména:

            a) jeho poznání, že je v nebi větší radost nad jedním hříšníkem pokání činícím než na 99 spravedlivými, co potvrdil i podo­benstvím o marnotratném synu.

            b) Jeho výrok o ženě hříšnici (Luk VII, 44 n): "Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal, ona však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy. Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy. Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velkou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje... a řekl ženě: "Tvá víra tě zachránila."

            c) Ježíšův výrok k bohatému mládenci o tom, že ke spáse nes­tačí ctnost, nýbrž vedle toho opuštění majetku ve prospěch potřebných.

            d) Z Ježíšova jednání s učedníky vyplývá, že ke spáse nesta­čí ani touha po osobní spáse, ani opuštění toho, co měli nejradě­ji, ani víra, nýbrž jen seslání Ducha svatého s příslušným pozná­ním, které mohlo nastat teprve po Ježíšově smrti na kříži, zmrt­výchvstání atd. jak je podrobně vypověděno v Bibli a jak dobře pochopila a zažila např. svatá Terezie z Avily. Aby nedocházelo k rozporům mezi lidskou činností a vedením shora nebo zásahem shora, o tom se můžeme dát snadno poučit z Ježíšova života. Dá se v něm snadno rozlišovat trojí:

            1. co činil on sám, a do toho se nemá zasahovat ani činem, ani myšlením. Tohle napomenutí nám zprostředkovalo jednání Jidá­šovo, který měl námitky proti Ježíšovu jednání. Jednání Ježíšovo představuje čisté vedení shora, do kterého člověk nemá co mluvit a kterému se má trpně podřídit;

            2. co učinil židovský národ jako přípravu k příchodu Mesiá­še, co učinili učedníci, jednak aby se mohli stát učedníky, jed­nak aby ve svém učednictví dospěli až k mistrovství;

            3. co se provedlo osvíceným zprostředkováním mezi prvním a druhým, začínaje starozákonními proroky a zasvěcenci a konče osvíceným jednáním sv. Josefa, Panny Marie a sv. Tří Králů. Tato zprostředkovatelská služba, ať už pochází z minulosti, jako zje­vení na hoře Tabor, nebo je přítomná, také nemá být rušena lid­skou snahou ať pozitivní nebo negativní.

            Dodržuje-li se toto trojí, pak vedení Ježíšovým příkladem je vedením shora dolů za příslušné nepostradatelné pomoci všeho toho, co tu dole máme stvořeného, a pomocí okolností, do nichž je zasazena naše lidská existence. Berme na vědomí, že nejsme oddělenými bytostmi jak od přírody tak od věčného života.

            Nyní ad 2. - Bhagavadgíta ovšem ví, co je to karma, - následek naší činnosti a myšlení, a že každý náš čin a veškeré naše myšlení nese následky. Dobře řekl Ježíš, že zatouží-li muž po ženě, už s ní zcizoložil. Obecně řečeno, už pouhá touha nese následky. Tak jemně pracuje karma, i když její následky se mohou projevit na jiné než čistě hmotné úrovni.

           Mohu tedy říci, že pochopení karmy jako neodvratitelného osudu je chápáním tohoto zákona z pocitu oddělenosti od ostatních zákonů, čili chápáním nesprávným. Ježíš znal tento zákon v jeho souvislosti se životem, láskou a poznáním a to už vůbec není ona karma chápaná jako osud. Vždyť např. kde byly následky Pavlova jednání před jeho obrácením? Shledáváme se u něho s pravým opakem odplaty, kterou podle zákona karmy by jeho činy měly nést. Ježíš i u Pavla ukázal účinky cesty shora a ne zdola. Těmito účinky shora je soustava zjevení, zdola jen dřina.

            Obě tradice, jak indická tak křesťanská, se dopouštějí chyb, o kterých jsem se dosud nezmínil.

            Křesťanská tradice vyhrožuje věčnými tresty za časná provinění a slibuje věčnou blaženost za dočasně prováděné ctnosti. Obojí je chybné a v obojím případě se dala tradice chybnou ces­tou.

            Hinduistická tradice se domnívá, že dosažením samadhi, tedy stavu velmi výjimečného, se dosáhne věčný vědomě žitý život a v jiných případech jen reinkarnace. Obojí je chybné. Toto svědectví píši proto, že jsem se 21. 11. 1939 dověděl něco jiného, přestože jsem r. 1937 při své první návštěvě Francie poznával všechna místa, kde jsem domněle žil v minulém životě. Poslední ránu do teorie převtělování jsem zaregistroval v padesátých lé­tech tohoto století, když jsem se dověděl, jak fakticky dochází ke skutečnému převtělování. Tehdy jsem se dověděl bez ztráty času o lidech, kteří žili v rozmezí 3500 let až do 14. století n. l. Vzájemně si předávali své osobní zkušenosti a všechny dohromady pak předali mně. Byli to vesměs duchovně i vědecky významní lidé, jejichž některá jména jsem pak našel v literatuře, která se mi dostala do ruky, a někdy jako by záměrně. Ani jedním z těch lidí jsem nebyl. Přesto vím, že kdybych se ocitl na místech, kde oni žili, poznával bych to tam jako bych tam žil včera. Důležitější je, že bez potřeby četby o nich nebo bez jakéhokoliv cestování mohu podle potřeby listovat v rejstříku jejich vědomostí bez zna­losti jejich tehdejších jazyků. Tomu říkám pravé převtělování, čímž myslím rozšiřování vědomí. A toto rozšiřování vědomí se jen jaksi mimochodem týká událostí v času a v prostoru, důležitější jeho část míří za čas a za prostor, to jest k pravému osvobození z hranic vesmíru. Je to cestování za čas a za prostor bez použí­vání rychlosti a jakýchkoliv časoprostorových prostředků komuni­kace.

13. 1. 1988

Pokud jste dočetli až sem, přeji vám, aby jste všechno správně pochopili a aby vám to přineslo velké ulehčení při vašem duchovním snažení. Já vám přeji duchovní prožití Vánoc a splnění všech přání.

Jaroslav Macháček