aneb všechno se dá energeticky převrátit.
„Vždycky jsem čekal na to, až se jednou naprosto ponořím do ticha. Zatím se mi to nikdy nepodařilo. Jsem už sice klidnější, ale všiml jsem si, že to ještě není pořádná meditace. Až právě dneska jsem poprvé cítil, jak jsem se dostal do naprosté harmonie se sebou, jak jsem v hluboké meditaci cítil splynutí s vesmírem. Jenže pak spustila ta siréna a bylo samozřejmě zase po všem.“ Tu mi můj přítel, učitel meditace, řekl: „Jak to, že bylo ,samozřejmě' po všem? To je otázka přístupu. Prostě si představte, že ta siréna je zdroj energie a město New York nám ji dalo bezplatně k dispozici, abychom se mohli hlouběji ponořit do meditace."
Seminář skončil. O čtrnáct dnů později napsal účastník semináře mému příteli: „Jsem už zase doma. Medituju denně, pokaždé se to báječně daří. Jediné, co mi tu schází, je ta siréna.“
Mnoho lidí věří tomu, že hluk je ruší. Kam tím mířím? Právě proto, že věříte této našeptávací, vtíravé větě, vás hluk skutečně vyrušuje.
Já sám měl po řadu let také jednoho takového „našeptávače“. Častokrát jsem býval mnoho hodin na cestě, a proto jsem s potěšením využíval jízdu vlakem k meditacím, k ponoření se do duchovního světa, k vnitřním prožitkům. Přitom jsem si samozřejmě přál, aby mě nikdo „nerušil“. Právě tímto přáním zůstat ve vlaku nerušen jsem si zcela spolehlivě pokaždé přivolal vyrušení. Prostě jsem k sobě přitáhl to, co jsem nechtěl.
V celém vlaku bylo možná jen jedno jediné malé děcko, ale bez ohledu na to, kam jsem se posadil, určitě se to ukřičené dítě objevilo přede mnou nebo za mnou. Ovšemže jsem si předem ověřil, jestli v mém vagónu nesedí nějaké dítě. Výsledek – žádné v dohledu. Ani žádná matka, které by se dítě někde schovalo.
A tak jsem si uklidněný vybral místo. V následující stanici vagónem zazněl jekot dítěte. Kam se asi usadí? Samozřejmě že přesně vedle mě! Potom, co jsem si tato „spolehlivě přivolaná vyrušení“ několik roků pěkně užíval, pomyslel jsem si, že je načase něco změnit. Pomohl mi v tom příběh jednoho přítele z New Yorku.
Přítel má meditační školu ve čtvrtém hasičském obvodě. Vedle budovy je požární stanice a přesně naproti ní – ve výšce místnosti pro semináře – mají hasiči zavěšenou houkačku. Samozřejmě že se ozývala několikrát denně a pro něho často v tom nejnevhodnějším okamžiku. Jednoho dne to proběhlo přesně takto: skupina právě meditovala a uprostřed rozjímání se houkačka rozječela jako siréna.
Jeden účastník mu po cvičení řekl: „Vždycky jsem čekal na to, až se jednou naprosto ponořím do ticha. Zatím se mi to nikdy nepodařilo. Jsem už sice klidnější, ale všiml jsem si, že to ještě není pořádná meditace. Až právě dneska jsem poprvé cítil, jak jsem se dostal do naprosté harmonie se sebou, jak jsem v hluboké meditaci cítil splynutí s vesmírem. Jenže pak spustila ta siréna a bylo samozřejmě zase po všem.“ Tu mu můj přítel, učitel meditace, řekl: „Jak to, že bylo ,samozřejmě' po všem? To je otázka přístupu. Prostě si představte, že ta siréna je zdroj energie a město New York nám ji dalo bezplatně k dispozici, abychom se mohli hlouběji ponořit do meditace." Seminář skončil. O čtrnáct dnů později napsal účastník semináře mému příteli: „Jsem už zase doma. Medituju denně, pokaždé se to báječně daří. Jediné, co mi tu schází, je ta siréna.“
Tímto způsobem se dá všechno energeticky „převrátit“. Když jsem tuto historku vyslechl poprvé, ptal jsem se sám sebe: Kde mám já taková „rušení“? Ovšemže mě hned napadly vřískající děti ve vlaku. A tak jsem se naučil energeticky využívat rušivé zvuky k tomu, abych také svou meditaci prohloubil.
Později jsem s několika známými prodělal zatěžkávací zkoušku. V našem městě se právě konala oslava v mateřské školce s kašpárkovým divadlem a 120 dětmi. Určitě to znáte – když si Kašpárek nevšimne, že se k němu zezadu blíží nebezpečí, děti spustí tak ohlušující řev, že člověk neslyší vlastního slova.
Tenkrát jsme se v pěti pokoušeli meditovat bez ohledu na ten rámus. Během dětské slavnosti jsme se posadili a začali meditovat. Musím říci, že jsem s tím snad deset minut zápasil a zkoušel všechno možné. Dlouho se to nechtělo podařit, ale najednou jsem byl „pryč“ – hluboká meditace, hluboký mír. Mohl jsem meditovat i v tom hluku. Po určité době jsem skončil a otevřel oči. Pamatuji si to ještě jako dnes. Viděl jsem kolem dokola řádit děti, ale pro mě tam vládlo absolutní ticho. Nic jsem neslyšel. Teprve po pěti, šesti vteřinách jsem si povyk dětí znovu uvědomil.
Tehdy jsem spolehlivě pochopil, že i pro mě platí přítelova slova. Že je to jen otázka úhlu pohledu. Každou energii, která mi případně vadí, můžu nechat pracovat pro sebe.
Pokud i vy máte něco, co vás ruší – a hluk patří mezi nejčastější zatěžující „programy“ – měli byste ten program „vymazat“. Jeho energii byste měli navíc ještě přeměnit a zužitkovat pro sebe.
Jinými slovy – u každého uzdravení existují dvě stránky, které tu zcela prostě shrnu takto. Negativní pryč – pozitivní dovnitř! Tudíž nejen odeslat příznak bolesti a nechat proběhnout léčení, ale také načerpat dovnitř případně pocit pohody, vitalitu, dokonalost.
Totéž platí i v případě rušivých zvuků. Není možné se zbavit programu „rušení“ jen opravnou afirmací typu „Zvuky jsou mi naprosto lhostejné“. Způsobilo by to pravý opak, poněvadž nelze nic neslyšet. Zvuky náleží k životu. Nemůžete je prostě nechat zmizet. Jejich energii však můžete přeměnit tím, že použije jinou pozitivní afirmaci: „Každý hluk prohlubuje moji soustředěnost" Budete překvapeni. Funguje to právě tak, jako dříve fungovalo rušení. Každý zvuk prohloubí vaše soustředění.
Pokud jste tento nový program vnitřně přijali a chtěli byste se soustředit nebo meditovat a někde poblíž zavyje cirkulárka, „vstupte“ do jejího rachotu a jen si řekněte, „ach, cirkulárka“, a potom se vraťte zpátky ke své práci, do svého soustředění. Je důležité, abyste tento hluk vědomě zaregistrovali, připustili ho a zase ho „propustili“. To je všechno. Je velice důležité, abyste rušivý zvuk nejen vnímali, ale také ho identifikovali. Potom klidně nechte hřmění cirkulárky zase odplynout. Věřte mi. Ještě lépe – ověřte si to: Rušivý vliv nikdy není zvnějšku, vždy pochází z nitra.
Představy kolidují se skutečností. Podívejme se jednou zblízka na obě alternativy. Buď lpíte na své představě a ponecháte si ji, potom ale musíte změnit realitu. Anebo nemůžete nebo nechcete měnit realitu, potom však musíte změnit své představy.
Zamyslete se, jestli také nemáte takové rušivé, vtíravé představy, s nimiž jste znovu a znovu konfrontováni – jako já s těmi dětmi ve vlaku. Zvažte rovněž i jejich vedlejší efekt. Máte-li podobný program, neodvolatelně a ustavičně přitahujete takové situace do svého života, dokud se vám nepodaří tento program nějakým způsobem „vymazat“. Jinak řečeno: Sám program se stává příčinou svého neustálého opakování.
Jiná situace. Vypravíte se například na koncert. Všude je naprosté ticho a tu přímo vedle vás spustí ventilátor. A vy jste jediný, kdo sedí hned vedle něho. O dva metry dál už nikdo nic neslyší. Vidíte, jak téměř magneticky k sobě přitahujete i v neuvěřitelných situacích podobná vyrušení, pokud pro vás rušení bude vyrušením. Život čeká jen na to, že ten svůj program vymažete a dostanete se do klidu a pokoje. Rázem bude všechno v pořádku. Může se to stát právě teď při „léčebné práci“ s touto knihou.
Možná si myslíte, že jsem v této kapitole poněkud nesystematický. Ale pamatujte: Obracím se tu méně na váš přímočarý rozum, ale spíše na vaše uvědomění si energie. A doufám, že jste si dost často řekli: Hmm, to si teď musím zkusit.
Taková „vyrušení“, o nichž jsem se právě zmínil, patrně prožíváte v životě den co den. Patří však ještě mezi ty nejméně závažné příklady disharmonie (nebo nazveme-li to jinak – nemoci). A navrhovanou metodu považuji za ten nejsnadnější způsob, jak je odstranit. Pokud dokážete přeměnit rušivé zvuky v povzbuzující energii, potom jste už v sobě probudili mocnou léčivou sílu a ušli dobrý kus na cestě k uzdravení…
A potom se stanete svým vlastním energetickým terapeutem.
Ukázka z knihy Kurta Tepperweina "Sebeléčba aneb jak aktivovat vlastní léčebné síly"
Vydalo nakladatelství NOXI