Nemám odborné vzdělání v lingvistice ani v matematice, ale právě díky tomu jsem měl šanci se podívat na problematiku zvukového jazyka z jiného úhlu. Realizuji svůj  „informační balíček“ (nadání) pro výklad principu symetrie, o úloze společných jmenovatelů „vnímání a myšlení“ a z nich pramenící formulace „principu samořiditelnosti“ a „informačních vrstev“. Intuicí přijímané informace mají někdy tu nevýhodu, že nenavazují na hladinu vzdělanosti a poznání doby. Takovým příkladem byl v technické oblasti Tesla, v duchovní pak Ježíš, Hus a tisíce dalších. Jejich osudy naprosto vystihují situaci v odpovídající době. Dnešní neznámé špičky společnosti, které vedou svět do poslední války (viz zprávu  ze 13.7.2006 o tom, že Izrael vstoupil do válečného stavu kvůli dvěma uneseným vojákům), velmi dobře vědí, co je ve hře. Nemíním tím ale představitele vlády USA a dalších figurek „ve hře moci“.

K vysvětlení této „hry“ se musím zastavit u osob Einsteina a Wittgensteina, kteří představují rozhraní, kdy vývoj lidstva, kontrolovaný zpočátku církví a později stále méně známými osobami, nahradila funkce „samořiditelnosti“ systému, jehož jsme součástí. Pochopení základních symetrií ve vesmíru a pochopení možnosti dvojí existence člověka (ve hmotné a v nehmotné, informační podobě) – vyústilo do strukturování cílů pro tuto možnost. Mimo jiné i datováním období pro uskutečnění  tohoto poznání. Je jím náš letopočet, jeho dvě symetrie (1991, 2002) měly představovat rozhodující období pro realizaci lidmi řízené nehmotné existence člověka pro (božskou) elitu této planety, která by pak snadno udržovala ostatní populaci v poslušnosti pomocí „demokratury“, spojení demokracie a diktatury, kontrolované existencí „nehmotného“ boha, který by se ale podle svého uvážení mohl kdekoliv zhmotnit. Stačilo by k tomu určité množství znalostí struktury, ve které žijeme. Dnes není zřejmé, jak daleko je rozvoj věd, které se od doby nacizmu vyvíjejí mimo dosah běžné populace. Zpravodajské hry se od dob Bible značně zdokonalily, dnes nikdo nevíme, jaká verze reality je dostupná „přidáváním hmotnosti“ do projekce hologramu. Je to nepodstatné, protože vývoj už postupuje nezávisle na moci, která prožívá svou agónii, poslední a největší vzepětí, reprezentované střetem dvou náboženství.

Cíl o věčné existenci člověka v duchu Bible se naplnit nepodařilo z mnoha důvodů, ale tím klíčovým je sám princip samořiditelnosti té základní energie inteligence, která vyplňuje bezezbytku prostor vesmíru, který známe. Není třeba ji nazývat božskou, ale také to neškodí.

Člověk jako zástupce nejvyšší formy samořiditelnosti na planetě, pokud je na něj uplatňován trvalý nátlak, tak v sobě najde odpovídající fyzickou či intelektuální sílu, která mu umožní aktivní účast při neutralizaci nátlaku, popř. k dílčím vítězstvím nad leností, která pramení mocným z jejich moci. Postupné nahrazení „boha“ vědomostmi vedlo matematiku dnešního typu k vytváření axiomů – pravd, o kterých se nepochybuje, protože umožňují cyklickou funkci matematiky. Ona je modelovacím nástrojem, musí být dokonale tvárná. Méně známý fakt je ten, že při znalosti principu, kterým základní symetrie této matematiky vznikla (38=11), je zřejmé, že opačným způsobem musíme dojít k původním slovesným významům číslic. Sečteme-li číslice „matematických konstant“, dojdeme k číslici, platné pro její úlohu v prostoru, který obýváme. Míra přesnosti některých konstant a jejich „vžitá“ velikost pak určuje velikost prostoru, ve kterém je význam číslice platný. Důkazem jsou nejen atomová čísla a názvy prvků, ale i např. vžité hodnoty Ludolfova čísla, absolutní nuly, teploty vakua a tisíce dalších.

Každá číslice představuje archetyp úlohy člověka v prostoru vesmíru, který je zaplněn částečně hmotou a převážně informacemi, které nazýváme vakuem. Člověk sám je pak programovatelná a programovací jednotka, uzpůsobená k vytváření variací inteligentního prostoru, který se vyvinul na bázi prvku, kterému říkáme uhlík, značíme písmenem C a atomovým číslem 6, „mystickým“ číslem člověka.

Proto se vraťme k období, kdy se církví „upravený“ program pro lidstvo začal opravovat. Konstantin a Metoděj mají už ve svých jménech vepsány cíle (pochopení „konstant“ a „metod“ existence člověka v prostoru), které v podobě vhodných doplňků (nabodeníček) k písmenům dotvořili Hus a Komenský. Příroda sama i mezi národy vytváří polarity, k nenápadně dravému hebrejskému etniku postavila protipól slovanský, nápadně poddajný, ale velmi citlivý na svůj zvukový i psaný jazyk. To, že jméno signalizuje úlohu člověka pro společnost, to je jeden z produktů samořiditelnosti vesmíru a kabaly, kódování písma. Proces myšlení s následkem v pojmenování věci či procesu je odvislý od znaků, kterými jej chceme pojmenovat či zobrazit. Proto nutně musí konstrukce písmen během doby používání reflektovat nejen své okolí, ale také skupinu či jednotlivce, kteří tento zobrazovací systém používají. Čas, který pojmům vkládá či mění obsah, ten má své kořeny ve směrové složce zvukové energie, ona dopadá na odpovídající emoční rozhraní člověka, které je zodpovědné za to, jak bude soubor zvuků (slovo) vyhodnoceno souborem naučených stereotypů, kterým říkáme rozum. Tyto směry pak vedly tvůrce písmen latinky k jejich výslovnosti tak, aby tvar písmene a jeho zvuková podoba odpovídaly psychologii doby. Odtud pramení míra srozumitelnosti takového jazyka pro cizince. Latina byl první jazyk (a písmo), který potlačil národní jazyky svou přehledností a silou struktury. Zůstal v pojmenování živé přírody. Prolínáním národních zvukových jazyků s latinou  se později formovaly další jazyky a výslovnosti jednotlivých písmen. Pochopení struktury a cílů latiny tak vedlo učence z Byzance k nalezení etnika, způsobilého k vytvoření opravných cílů „Programu Člověk“při použití stejné symboliky. Čtení „mezi řádky“ je pro Slovany historickou zkušeností (viz Antonín Horák – O Slovanech úplně jinak).

Mezitím matematika, aplikovaná na fyziku prostoru dospěla k formulaci rychlosti světla, k trojce s pěti nulami. Einstein tuto dobově nepřekročitelnou hodnotu postuloval jako paradox tím, že ji umocnil. Jeho současník Wittgenstein  pak doplnil rozhraní doby prostřednictvím jiného pojetí filosofie. Podobně jako Horák provedl „součet“ historie písmenných zápisů, našel i Einstein svého následníka v osobě Jicchaka Bentova v jeho popisu sil, které se podílejí na existenci člověka v prostoru (Tajemství a síla kyvadla, Pragma 1997), kde kmit a kmitočty emergenčních rozhraní našeho mozku definují smysl naší existence v okolním prostoru. Na jeho práci navazuje můj návod, jak pomocí symetrie a kmitu dekódovat slova českého a dalších jazyků. Střed slova tvoří jedno nebo dvě písmena (dvojprvek). Vpravo od středu je písmeno, značící „úkol“, vlevo od středu je písmeno (písmena), značící cestu ke „splnění úkolu“. Pro možnost čtení je ale třeba znát tzv. „abecedu lidštiny“, významy jednotlivých písmen v kontextu s posláním člověka, důvodem pro jeho existenci.

Slova lze „číst“ i v menších celcích, a to v závislosti na míře a rozvinutosti osobního řetězení asociací – intuice. Intuice je výsledkem práce podvědomí, ono je prvním přijímačem informací z prostoru. V podvědomí se po zpracování výsledek vyladí do podoby, odpovídající souběžně osobě člověka (1) i cílům samořiditelného systému (2), jehož jsme součástí. Známe jej pod slovem svědomí. Toto bliknutí mysli pak můžeme či nemusíme akceptovat souborem naučených „pravd“, kterým říkáme rozum či vzdělání. Otázka svobodné vůle člověka se tak změní, člověk může svým přístupem jen brzdit či urychlovat vývoj společnosti v závislosti na myšlenkových stereotypech, které nedovede „upgradovat“ (abgrejdovat = urejdovat), ovlivnit.

Zde se bohužel musím dotknout tématu, pro mnohé iracionálního. Duchovní (ve smyslu myšlenkové komunikace) spolupráce s vyspělejšími vrstvami lidských civilizací není v současnosti pro většinovou populaci přijatelná, přesto existuje už velmi dlouho. Směs dezinformací a pravdy umožňuje libovůli ve směrování populace těm, kteří ovládají média. Nechme proto každého, ať postupuje v souladu se svou verzí skutečnosti.