Jednou jsem ve vlaku z Washingtonu do Filadelfie seděl vedle Afroameričana, který tou dobou pracoval pro naše ministerstvo zahraničí v Indii. Tento muž však rovněž kdysi vedl reintegrační program pro mladistvé delikventy z oblasti federálního hlavního města. Většina mladých, s nimiž pracoval, byli členové různých gangů, kteří i vraždili.

Jeden čtrnáctiletý chlapec, který se jeho programu účastnil, zastřelil nevinného teenagera jen proto, aby se předvedl své partě a osvědčil se v jejích očích. Matka oběti seděla u soudu apaticky a tiše až do okamžiku, kdy byl mladík uznán vinným z vraždy. Poté, co byl vynesen rozsudek, pomalu vstala a upřeně se vinníkovi zadívala do očí. „Zabiju tě…,“ prohlásila.
 

Mladíka pak odvedli, aby si odseděl nějaký čas v nápravném zařízení pro mladistvé.

Po půlroce přišla matka oběti jejího vraha navštívit. Ten žil před svým zločinem na ulici a ona se tak stala vlastně první návštěvou, která za ním vůbec zavítala. Chvíli spolu mluvili, a když odcházela, dala mu nějaké peníze na cigarety. Postupně za ním začala chodit pravidelněji, přinášela mu jídlo a drobné dárky. Když se blížil konec jeho tříletého trestu, zeptala se ho, co hodlá dělat, až se dostane ven. Byl zmatený a velmi nejistý, a tak mu nabídla, že mu pomůže najít zaměstnání v podniku svého kamaráda. Položila mu i otázku, kde bude bydlet, a jelikož neměl žádnou rodinu, k níž by se mohl vrátit, navrhla mu, že načas může využít neobsazený pokoj u ní doma.

Bydlel a jedl u ní po osm měsíců a přitom chodil do práce. Pak ho jednoho večera zavolala do obýváku, že si s ním chce promluvit. Posadila se proti němu a chvíli čekala. Potom začala pomalu hovořit.

„Pamatuješ si ještě, jak jsem ti u soudu řekla, že tě zabiju?“

„Samozřejmě si to pamatuju“, odvětil.

„No. Víš… už jsem to udělala“, pokračovala žena. „Nechtěla jsem, aby ten, kdo byl schopen jen tak pro nic zabít mého syna, mohl zůstat naživu na tomhle světě. Chtěla jsem, aby zemřel. Proto jsem tě začala navštěvovat a nosit ti maličkosti. Proto jsem ti sehnala práci a nechala tě bydlet ve svém domě. Dala jsem se tak do toho, abych tě změnila. A ten starý kluk už je pryč. Poněvadž už nežije ani můj syn, ani jeho vrah, chci se tě teď zeptat, jestli tu se mnou zůstaneš. Místa mám dost a ráda bych tě adoptovala, pokud mi to dovolíš.“ A tak se stala matkou vrahovi svého syna – tou matkou, kterou on nikdy nepoznal.

Bez ohledu na to, jak mimořádné či kruté okolnosti jsou, je vždycky možné proměnit své vlastní srdce.

Náš vlastní příběh možná tak dramaticky nevypadá, přesto jsme již byli všichni zrazeni.

Každý z nás musí začít tam, kde je. Ve velkém i v malém, v rodině i ve společnosti budeme žádáni, abychom znovu a znovu trpělivě odpouštěli.

Nepodceňujte účinek žádného moudrého činu a neříkejte: „To nikam nepovede.“ Tak jako se nádoba na vodu postupně naplní dopadáním dešťových kapek, bude po čase moudrý prosycen dobrem.

Dhammapadam

Z knihy Jacka Kornfielda „Umění shovívavosti, dobrého srdce a vnitřního míru, Nakladatelství Eminent 2009