Nejsem nadšen, když se koncem března vypočítá daňový doplatek. Nejsem rád, když v ceně za zboží nebo služby platím daň, i když teoreticky ji platí prodávající jako daň ze zisku (z "přidané hodnoty"). V tom se shoduji s každým běžným obyvatelem téhle (a kterékoli jiné) země.

Ale žasnu, když slyším, že do dneška jsem pracoval "na stát" a ode dneška vydělávám pro sebe. Co za mytologické pojetí státu se za tím skrývá? Je stát snad něco jiného než jsem já a než jsme my všichni dohromady? Nejsou snad peníze odevzdané na daních státu stejně pro nás jako peníze, které jsme si nechali v peněženkách nebo na účtech?

Neslouží silnice budované za státní peníze členům a příznivcům Liberálního institutu, který den daňové svobody vyhlašuje? Chtěli by si raději vojenské a policejní úkony zajišťovat sami? Chtěli by zase místo souzení zavést lynčování? Jsou připraveni osobně platit náklady na vzdělání svých dětí?

Stát, ať se nám to líbí nebo nelíbí, není "ten druhý". Není odlišný ode mne a od Vás.

Samozřejmě je třeba se důsledně starat o to, aby poslanci a vláda s penězi od plátců daně zacházeli šetrně a rozuumně. Je třeba pečovat o to, aby se člověk nemusel za stát, kterému svěřuje peníze, stydět. Pokud bereme stát, jeho zákony, jeho hlavu, jeho úředníky a naše zástupce ve sněmovnách a zastupitelstvech jako svou záležitost, můžeme se postarat, aby státní peníze byly našimi penězi.

Parafrázoval bych výrok Ludvíka XIV. a řekl bych jako reakci na zprávu o vydělávání "na stát" a "na sebe" takto: "Pánové, stát, to jsme my".