"Mám rád indii, mám rád čechy, mám rád tudletu kalijůgu dobu…"

Bylo by škoda, kdyby tenhle osobitý pohled na indický duchovní cvrkot zmizel v diskuzním foru, kde brzy po Petrově poslední indické návštěvě vznikl. Takže Indie ve vší pestrosti pěkně zevnitř a zespoda a nevyhýbáno lidem, místům ani situacím a těšme se, že přijdou další zajímavé postřehy z tak odlišného a přece stejného světa. Ponecháváme v původní jazykové podobě, bez této vědomé nedbalé elegance by text možná ztratil kousek svého kouzla (pokud si korekturu spisovnosti nevyžádají vytrvalé protesty našich čtenářek a čtenářů).  

Jdu po břehu svaté řeky Gangy v Rišikéši a indickej sádhu mi vysvětluje, že tady nemám kouřit, protože Ganga je chrám. Za zády nám jede na nafukovacím člunu banda povykujících indů navlečených do záchranných vest. Zřejmě rafting je svatý sport, který můžete provozovat i chrámu řeky Gangy. Ale nejspíš platí, že byznys je byznys, a prachy jsou ten největší bůh, jakýho v Indii znají. Vysvětluji sádhuovi, že budto je VŠECHNO svatý, tedy i to moje kouření, nebo není svatý NIC. Nechápe, nerozumí, možná nechce chápat, možná je příliš starej, možná je jen příliš svatej. 

Na velký kamen na břehu řeky Gangy někdo napsal: GANGA JE CHRÁM, NE BIKINY, NE ODPADKY. Pominu ten fakt, že denně zde projede asi tisíc člunů s rozjařenými a povykujícími indáky a mám chut pod nápis dopsat: BUĎ NAHÝ. Ale nemám barvu, tak si tenhle žertík odpustím, vždyt by to pak ještě nějaká svatá evropská turistka mohla vzít vážně a byla by na pláži nahatá. Už takhle, když jsou na pláži turistky v plavkách to budí mezi řeku sjíždějícími indáky velké pozdvižení, urputně veslují a překonávají silný proud jen aby se dostali k břehu, kde leží turistky v plavkách, přestávají povykovat a veslovat a jako ve vytržení hledí na bílý nahatý zadky a pak zase veslují, neboť řeka je neúprosně odnáší dál od té božské podívané.

Kouřím v zaplivaný indický restauraci, když tu swami, který nám sedí za zády mi říká, abych nekouřil. Zprvu nechápu, co po mě chce, neboť indákům, na rozdíl od indaček kouření nijak nevadí. Indačky, pokud před nimi kouříte si již ve vzdálenosti pěti metrů zakrývají tváře a mohutně kašlou. Asi jsou slabý na průdušky, nejspíš z toho věčnýho prachu, kterýho je neustále v suché indii ve vzduchu víc než dost, možná ale také z výfuků rikš, motorek, autobusů, který neustále chrlí oblaka kouře. Můj známý z Maroka nahlas říká, tak aby to slyšel i swami: “Kašli na něj, ten když dělá každý den svou ohňovou pudžu, tak hází do ohně všechno možný svinstvo, smrdí to po celý ulici, kouř je z toho jak z lokomotivy, a on u toho sedí a drmolí svý modlitby, dýchá ty svý sračky a nijak mu to nevadí. Říkám, že to dělá pro boha, že to je prostě jiná věc, ale známý namítá: „Ukaž mu nahatou ženskou a zapomene na pudžu a na boha jakbysmet.“ Má pravdu, a tak kouřím dál a swami už nic neříká…

Jdu si v Gokarně k prameni pro čerstvou vodu a zbytek vody ze své lahve vylívám k malému stromečku, který je zasazenej v květináči naproti Rama templu. Tři sádhuové, kteří jsou u pramene se hned do mě pouštěj, že jsem napadl jejich náboženství a chytají se za srdce, abych viděl, jak je to bolí, když jsem napadl jejich nejsvětější city. Můj známý sádhu, který je zde se mnou mě omlouvá, že jsem neznalej turista a mně nechápajícímu vysvětluje, že voda z mé láhve je „nečistá“, neboť jsem z ní pil a ted jsem tou nečistou vodou zalil „svatý stromeček“. Posílám všechny sádhui, včetně toho svýho známýho do pr… a říkám jim, at se vrátěj zpáky do svý sádhuovský školy, když jsou schopni tvrdit takový blbosti. A dodávám, že už nikdy a nikde žádnej stromeček zalévat nebudu, at si klidně uschne, že mně je to jedno… Copak na mě není vidět, že jsem svatej a že moje voda je taky svatá?

Každý den vycházím ze Sešadri ašrámu v Tiruvanamalai, kam chodím na oběd, a každý den si zapaluji hned za bránou cigáro. Mohl bych si zapálit o kus dál, ale to bych přišel o milou konverzaci se sádhui, kteří sedí u brány a žebrají. Stejně jako mně, ani jim to nedá, a hned mi říkaj, že nemám kouřit v ašrámu, říkám jim, že jsem na ulici, protože jsem za bránou, a že na ulici si můžu kouřit jak chci, že tady už je svobodná zona. A oni že ne, že musím poodstoupit aspon o metr. Jsme tady všichni totální magoři, ale všechny nás to totálně baví… inu Tiruvanamalai…

Pokaždý, když jdu do nějakýho chrámu, tak se zouvám na posledním schodu na poslední chvíli. Vím totiž, co bude následovat. Indáci psychicky nevydržej a budou na mě povykovat, že se mám zout, protože v chrámu se zouvá. Ptám se, proč se mám zouvat, ptal jsem se na to asi tisíckrát, ale zatím mi to žádnej indák ještě nikdy nevysvětlil. Já to vím, ale oni to nevědí, jen lpí na svý tradici…

Jedu na kole po pravé straně silnice, tedy v protisměru, neboť v indii se jezdí vlevo, po vzoru nenáviděných angličanů, kteří tudle zemi vykořisťovali několik staletí. Bombej už přejmenovali na Mumbaj, Madras už přejmenovali na Čenai, ale furt se jezdí vlevo, jak za anglickýho krále klacka. Jedu tedy v pravo, jedu jeden kilometr, jedu dva, tři a mohl bych jet takhle 1 000 kilometrů a nikdo mi nic neřekne. Kdybych jel v protisměru v čechách (už jsem to zkoušel, takže vím o čem mluvím) tak mě budto srazej a přejedou, nebo mě vzteky zabijou, můžu si tedy vybrat ze dvou variant.

Mám rád indii, mám rád čechy, mám rád tudletu kalijůgu dobu….

Petr Vostál