Prolog

 

     Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh (Jan 1,1).

 

     Ó věčné Slovo Moudrosti, dej, ať o tobě mluvím to, co je blízké pravdě a příjemné lásce. Vyznávám se ti, bezedná Pravdo, že je to láska, která mě nutí, abych se neprávem zmocnil tvých práv, chtěje napsat o tvém věčném Slovu jakési skromné zamyšlení o tobě, i když hledáme počátek a příčinu tam, kde žádná příčina není. Kdo poradí tam, kde nelze poznat? Kdo se dotkne svatosti, aniž je k tomu posvěcen, dopouští se rouhání a pošetilosti a [ocitá se] ve vážné zaslepenosti a opovážlivosti. Proto bývá právem vysmíván jako bláhový onen muž, jenž začal stavěl dům bez patřičné prozíravosti - ke stavbě mu totiž chyběly prostředky a tak byla celá stavba ztracena, neboť ji nemohl dovést ke zdárnému konci (srv. Lk 14,28–30).

 

     Mistr: Můj milý učedníku, ty mne uvádíš do tak zahanbující nevědomosti a rouhavého odporu, když mě nechceš ušetřit toho, abych ti psal o Slovu,

     z něhož všechna slova a díla vyplývají

     a jímž jsou nebe i země rozmanitě zdobeny,

     v němž všechny tvary a obrazy jsou leskem jeho světla,

     v němž nebeský Otec dostává lahodnost své božské rozkoše.

     Do tohoto Slova přeteklo celé moře božské přirozenosti, 

     z něhož svatí andělé čerpají  světlo své moudrosti a oheň lásky.

Chci-li podle Kristovy rady spočítat, jaké náklady a které nástroje jsou k této stavbě zapotřebí, pak řekni, kde je osvícený zrak moudrého, zkušeného rozumu, kde je ryzí, oproštěné srdce a život podle pravdy a důstojný, kde je ctnost a milost?

     Povznes mne nad to, co je lidské! Věz, že věci, po nichž tak toužíš, vysoko překonávají pomyšlení lidí i andělů, proto, můžeš-li, zmírni poněkud sílu své lásky a touhy a ušetři mě raději této stavby, k níž jsou všechny mé síly menší než kapka v nezměrném moři. Není totiž možné, abych získal a měl vhodné nástroje, a proto i výsledek je pochybný, neboť já vpravdě neznám ani počátek ani konec [této stavby].

     Učedník: To je pravda; avšak, můj mistře a můj otče, tvůj nářek působí mému srdci bolest. Tvá bázeň vychází z moudrosti, ale tvoje prosba mi připadá nepřiměřená, když si stěžuješ na nedostatečnost svých sil k tomu, abys mohl o této Pravdě mluvit nebo psát - vím dobře, že je to tak. Neboť jak praví sv. Pavel: "Nikdo nemůže říci: Ježíš je Pán, leč v síle Ducha svatého (1K 12,3)." Proto, co nezmohou tvé síly, to máš svěřit do moci Slova, které svítí v temnotách (Iz 58,10; J 1,5),

                     které učinilo Matouše evangelistou (Mt 9,9),

                     které dává dětem, aby zvěstovaly chválu jeho velebnosti (Ž 8,3),

                     které z rolníka Ámose učinilo proroka (Am 7,14).                                

     Moudře si stěžuješ, můj otče, že se ti nedostává vhodných nástrojů k této velké stavbě. Tím se však nenech mýlit. Neboť nemáš-li nástroje, abys mi vystavěl vpravdě královský palác nebo skvostný chrám, pak vystavěj svému chudému dítku prostý domek. Pohleď přece, v pravdě Otcova domu je mnoho příbytků (J 14,2). A nemůže-li to být domek, pak mi postav komůrku v tom domku. Myslím, že tě nikdo nemůže vinit z nemoudrosti, leč by byl sám nemoudrý, jestliže začneš malou stavbu s malým náčiním. Proto se mi tvoje prosba, v níž mě žádáš, abych zmírnil sílu své touhy po této nauce, zdá poněkud nepatřičná. Jistě dobře víš, že jsem tuto touhu (k sobě) nepozval. To ona pojala mne a sama mě vtáhla. Chceš-li tento proud řeky zastavit, pak obrať déšť slz, které vytekly z mých očí. Ach, považ, jak mučivou touhu jsem celou tu dlouhou dobu snášel, ale i upřímnou radost a naději, že bude utišena. Proto mi dej s radostí to, co mi Bůh nabízí, a neklesej na mysli nad mým úsudkem a nezkušenými smysly. Důvěřuji dobrému Bohu, který mě obdařil neutuchající bolestnou touhou, že ti dá ochotu a učiní, abys mě potěšil ve věčném Slovu. Ó, ty se umíš lépe postarat o svůj pokrok, nežli se já dokážu uchránit před škodou. A to budiž hned na počátku svědectvím mé nemoudrosti.

   

     Mistr: Musím ti doznat tuto pravdu: tys natolik uchvátil mé srdce svými moudrými slovy a svou pokornou touhou, že se již nemohu tvému přání déle vyhýbat. Musím tedy psát nemoudře, abych tě uspokojil. Nemohu učinit zadost pravdě, abych nerozhněval lásku. Musím porušit starý strom, abych zalil výhonky nového. Co mě přivedlo do této nesnáze? Ach, to způsobily slzy lásky, které v trýznivé touze zaplavily tvé líce.

     Žádal jsi pokorně, abych ti učením vystavěl dům nebo komůrku v příbytku Pravdy. Já se však táži: Kde je nářadí? Kde výzbroj? Kde je dovednost, kde pomoc, kde dobro, kde odvaha, kde správný čas, kde jsou základy a kde střecha? Tu je hlubina bezedná a výšina nekonečná. Proto se, mé milé dítě, musíš spokojit, když ti chudý otec, který je sám bez domova a nemá ani dům ani útulek v příbytku Pravdy, nabídne něco, co není nádherné, a nevystaví ti ani dům ani komůrku. Chci se ale zachovat, jak chudému náleží. Když totiž nemůže svým dětem dát léno ani majetek ani dům ani dvůr, a přece své děti miluje jako věrný otec, podaruje je alespoň malými prostými dárky. Dám ti tedy tři zrcadla, neboť pomocí zrcátek přimějeme neposedné děti, aby se ztišily.

     Učedník: Co dává věrný otec, toho si má dítě vážit jako svého dědictví. Dej mi proto ta zrcadla nebo co uznáš za vhodné, abych tak či onak spatřil, po čem mé srdce tak dlouho prahne. Kdyby se mi toho dostalo, pak myslím, že by mi bylo dáno víc než dost.

     Mistr: Jak jsem řekl: chci ti dát tři zrcadla, v nichž se má očistit oko tvého srdce. Proto ti hodlám vyložit slova evangelia sv. Jana: "Na počátku bylo Slovo", jak jsi mě celou dobu žádal.

     Učedník: Ach můj milý, jak jsi mě potěšil, že chceš pro tuto vznešenou nauku očistit a vycvičit můj zakalený zrak. Neboť ono Slovo, které je Bůh, nikdo nemůže vidět ani poznat, leda ti, kteří jsou čistého srdce, jak řeklo samo věčné Slovo, Ježíš Kristus.[1]

     Mistr: Nuže, zapamatuj si, že toto učení má čtyři kapitoly:

- První je o tom, jak čiré bytí[2] v sobě zahrnuje jednotu božské vznešenosti.[3]

- Druhá kapitola objasňuje, jak ryzí dobro v sobě zahrnuje vycházení nejsvětější Trojice v božské přirozenosti. 

- Třetí kapitola je o tom, jak svrchovaná všemohoucnost způsobuje stvořené bytosti a výron věčného Slova.

- Čtvrtá kapitola ukazuje, jak sv. Jan nazřel a vyslovil pravdu, která vytryskla z jeho milujícího srdce, když pravil: "Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh."

     Učedník: Nuže pouč mě tedy, jak mám tato zrcadla nastavit, aby se mi v nich zjevila Pravda. Neboť nelze dát zrcadlo každému pošetilci, spíše jde o to, poukázat na způsob a podstatu zrcadla a na to, jak odráží svůj obraz.

 

     Mistr: Postavím tedy před tvůj zrak první zrcadlo - vznešenost čistého bytí, a v něm tyto tři věci:

- První je, že čiré bytí nemá ani konce ani počátku, a přece je  koncem a počátkem všech věcí.

- Druhá, že máš nazřít v tomto zrcadle, že čiré bytí je to největší dobro, které srdce může pomyslit.

- Třetí, že v tomto zrcadle máš nazřít, že pravda a všemohoucí síla a spravedlnost jsou v tomto nejvyšším dobru ryzí vznešenosti podstatně obsaženy.                    

     Učedník: Ach milý otče, jsem si jist, že se tyto podoby [Pravdy] věrně vyjeví v tomto zrcadle tomu, kdo vycvičil svůj zrak v oproštěnosti, aby tak Pravda byla očištěna od prachu pomíjivých obrazů. Protože mi však k tomu bohužel ještě mnoho schází, chci ti vyznat pravdu: dosud nejsem s to správně nahlédnout samotné zrcadlo [Pravdy], a ještě méně její jasné láskyplné podoby a projevy. Proto se zachovej jako věrný učitel a vylož mi nejprve, co je čiré bytí, a potom, jak je toto bytí bez počátku a příčiny a jak je nekonečné a přesto je počátkem a koncem všech věcí, a nakonec, jak čiré bytí v sobě zahrnuje veškeré dobro a jak jsou také pravda, moc a spravedlnost podstatně obsaženy v tomto čistém jsoucnu.[4]