Člověk se často považuje za tvora, který se skládá ze tří rovin – psychologické, biologické a sociální, ale málokdo již dodává, že podstatou naší existence je rovněž rovina duchovní, přesahující skutečnost tohoto světa. Tato rovina tak skrytá a v zapomnění čeká až bude odhalena…
Do této roviny patří jistě otázky po smyslu života, otázky o smrti a o životě po něm, otázky po existenci nějaké vyšší síly řídící tento svět. Všechny tyto otázky a mnohé další jsou lidem blízké a spojují jejich rozdílné osudy. V těchto otázkách se zrcadlí transcendentní povaha lidského života, touha přesáhnout tento svět a nahlédnout dál do tajů celého vesmíru.
Měli bychom si uvědomit, že všechny tyto otázky jsou lidem vlastní a každý se na ně snaží najít odpověď. Jedni třeba tak, že tyto otázky zamítnou jako iracionální a žijí pak ve zdánlivém pohodlí realismu světa, avšak se skrytým existenciálním problémem, který se vyjevuje stále víc, když se člověk blíží smrti. Ta totiž může působit jako rozbuška pro člověka, který odepírá důležitým otázkám jejich právo na existenci. Smrt sama je pro takového člověka absurditou, která odhaluje jeho vlastní nesmyslnost života. Avšak zde již není možnost kam couvnout, člověk nemůže smrt popřít jako to udělal s ostatními otázkami. Najednou je přímo konfrontován s pravdou a následky mohou pro něj být fatální.
Avšak lidem, kteří se snaží důležité otázky nepopírat a dát jim v sobě prostor, nic podobného nehrozí. I jako nevěřící mohou brát smrt jako mezník, který nemá ničivou sílu, mezník, který dává lidskému životu smysl místo, aby smysl odebíral. Existuje stále početnější skupina lidí, kteří se snaží na své otázky najít odpověď. Odpovědi však nejsou jednoznačné. Ba zdá se, že čím víc se člověk ptá a čím více odpovědí nachází, tím víc se objevuje i nových otázek. Čili, i když člověk neustále zvětšuje své poznání pravdy, stále je ohromné množství neznámého a neprozkoumaného. Člověk se tak dostává do stavu, který charakterizoval již Sókratés 400 let před Kristem slovy "vím, že nic nevím". Tento stav však neznačí něco špatného, nýbrž právě ochotu připustit, že celý vesmír je tak obsáhlý, že jej není možné lidským rozumem pochopit. Tento postoj znamená pokoru před životem a samotným Bohem. Vyjevuje naše slabiny a chyby, za které bychom však neměli cítit vinu, nýbrž je přijmout jako nedílnou součást našeho života.
Nejsme stvořeni jako dokonalé bytosti, jsme tápající a často chybující, ale přesto stále hledající náš smysl ve světě. Tento náš smysl se stále víc ozřejmuje s tím, kolik odpovědí jsme již nalezli. Není nutné vše vědět, dokonce to ani není možné, je však nutné vydat se na tuto cestu hledání pravdy, cestu trnitou a klikatou, ale cestu vedoucí k lásce, porozumění, klidu a míru v nás i ve světě…