Důvěřovat není snadné. Milovat je nádherné. Ale čím více citu pustíš, tím jsi zranitelnější.

To mně včera napsala přítelkyně sms. Je to reakcí na mou sms aby důvěřovala, nedůvěřovat znamená nežít, nedůvěřovat je mít strach ze změn. Znamená to také hodnotit ještě před tím než vůbec poznáme. Přiblížit se k člověku, který nedůvěřuje, je obtížné. Musíte být křehcí a obratní. Nekonáte v té chvíli podle sebe, pozorujete a snažíte se odhadnout jak vypadají vnitřní bariéry toho ke komu se blížíte. Jako zloděj ve tmě, abyste neprobudili strach a obavy.

Takto je zakuklených mnoho lidí, nedůvěřujeme. Čekáme a také sníme o člověku kterému se to jednou povede. Který se stane naším otrokem, otrokem našeho očekávání, který nikdy nezklame, nezmění se. Protože my jsme byli zklamáni a máme s tím svou zkušenost.

Od nikoho nic neočekávám. Od nikoho nic neočekáváme protože i naše očekávání bylo zraněno. Tak tomu je, někdo nedokázal splnit naše očekávání. Všichni máme očekávání. Potom je to jako pexeso, pokud se dvě očekávání alespoň trochu naplní tak se lidé považují za blízké osoby. To ostatní vyplní kompromis, který je určitým zklamáním a rakovinou našeho snu, touhy, jak by to mohlo ideálně být.

Máme touhu pomáhat druhým. Co je motivací této touhy ? Budete pomáhat lidem kteří to neocení, odmítnou nebo toho zneužijí ? Samotná touha pomáhat není touhou sama o sobě, pomáhám a nic nechci, je to naše pudová touha dostávat zpět. Já ti pomůžu a ty to oceníš, já ti pomůžu a budu se cítit potřebná. Ty mně dáš za mou pomoc odměnu ve formě uznání, vděku, pocitu potřebnosti. Budeš o mně smýšlet dobře. Ale třeba pomáháme někomu kdo nás podrazí, třeba to je právě ta pomoc kterou potřeboval aby si uvědomil sám sebe.

Takže máme pomáhal nebo ne ? Odstranil bych tam to slovo máme. Poté to bude znít pomáháme nebo ne ? Proč máme pomáhat ? Nebo, proč nepomáhat? Co je naší motivací ? Pomáhám ti protože je to moje přirozenost nebo pomáhám protože od tebe něco potřebuji ? Psal jsem a stále je to moje víra že osud je učitel. Nejlepší učitel lidí. Někteří lidé jsou zatvrzelí ve svým postojích a trpí. V podstatě nedělají nic pro to aby došlo ke změně kterou by cítili oni sami jako lepší variantu, než tu kterou zrovna žijí. Pokud mám mluvit za sebe tak někdy určitě pomáhám a někdy ne. Ale řídím se spontánností daného okamžiku. Poznám kdy mám zasahovat do běhu osudu a kdy se mám vyhnout. Nevím jestli dělám správně když určitému člověku nepomůžu, ale tak to je. Necítím že mu mám pomoct. Je pravdou, že nikdy nemám výčitky svědomí, spím klidně a sladce. Ale téměř vždy pomohu člověku který se chce změnit. Tam nikdy nepochybuji a roztrhal bych se aby se mu to povedlo. Ovšem kolem žebráka projdu bez povšimnutí, každý máme svůj byznys.

Jsou nesmírně hrdí lidé, kteří si o pomoc neřeknou. Těm bych pomohl nesmírně rád. Protože právě oni tím že nesou své potíže v sobě vykročili na cestu změny. Mění to co nefungovalo a hledají nové, lepší alternativy. Tito lidi se z vlastních potíží učí.

Důvěra je především odvaha a pochopení, že nic nám nemůže ublížit. Určitě nám nemůžou ublížit cizí nebo blízcí lidé. Prostě se mohou chovat jinak než předpokládá naše očekávání.To je v pořádku, oni žijí svůj život a my svůj. Životy nejsou kopíráky. A kdo jsme my abychom soudili zda daný člověk koná správně či špatně ? On to ví, on ví přesně proč dělá to co dělá, i když je možná pod vlivem těch nejhorších emocí.

Otevírat se lidem je nesmírná úleva. Vždy prezentujeme navenek právě ty vlastnosti které používáme sami na sebe. Takže pokud nedůvěřujeme, nedůvěřujeme sobě. Nevíme jak se zachováme, co to s námi udělá. To jen proto, že nejsme jednotní v sobě samém. Bojíme se toho, že nás naše opakované zklamání potrestá záplavou výčitek, že přijdeme o krásu našeho snu, touhy, očekávání. Ale kdo nás tak trestá, kdo to je ? Potom musíme konstatovat, že nemáme kontrolu nad něčím tak směšným jako jsou naše vlastní myšlenky. Každá osobní změna je v podstatě změnou myšlenkových struktur, ať ve formě snů, toho jak by to mělo být, to přece dělají všichni, co je dobré a co ne. Zvláštní. Jsme sami sebou nebo nějakým společenským standardem ? Jsme sebou ? Pokud jsme sebou, měli bychom vládnout svým myšlenkám a umět je změnit. Protože pokud se bojíme, nedůvěřujeme, potom se něco zaseklo a vůbec to nechutná dobře. Je to mrtvé, protože my tím nežijeme z okamžiku do okamžiku, my tím pouze přemýšlíme.

Já důvěřuji všemu, všem. Nemám s tím problém. Chtěl jsem se změnit. Důvěřuji hlavně sobě, přátelím se se sebou. Je pravda že své názory a pravdy pouštím jako draky na obloze. Každé ráno se můžu probudit a neznát se k tomu co jsem včera řekl. Zapomínám.

Veškeré naše problémy jsou způsobené tím že se stavíme proti toku životní energie. Každý odpor který v nás vznikne říká, že nesouhlasí s tím co se zrovna děje. Nesouhlasí s chováním lidí, nesouhlasí s danou událostí, nesouhlasí s přítomností. Jsme trénováni abychom vytvářeli myšlenkové fikce projektované do budoucnosti, protože prostě máme mít, bylo by dobré mít, sen, cíl, touhu něčeho dosáhnout. A to proč ? Smrt je největší zloděj. Nevezme nám jen to co jsme stihli prožít, prožitek čerstvosti daného okamžiku. K tomu abychom tuto čerstvost mohli skutečně celou svou bytostí prožívat, nemůžeme odporovat tomu co se děje. To co se děje se nedá změnit. Náš odpor je zbytečný. Potom každý další náklad odporu, jako je nedůvěra, očekávání, předpoklady nás od okamžiku oddělují a my pouze přemisťujeme armádu neuronů z jednoho místa do druhého.

Jsme už teď nejchudší lidé na světě, je jen otázkou času kdy to přijde. A proto jediné bohatství je prožitek, nadšení, radost, úleva, odevzdání se a oslava.

Kamilo