Celé životy strávené v nevědomosti nás přivedly k tomu, že s egem ztotožňujeme celou svou bytost. Jeho největším triumfem je, když nás svede k víře, že jeho zájmy jsou i našimi zájmy, a dokonce ke ztotožňování jeho přežití s naším. To je krutá ironie, uvážíme-li, že ego a jeho připoutanost jsou kořenem všech našich strastí. Ale naše "já" je tak přesvědčivé a my jsme byli jeho obětí už tak dlouho, že nás děsí pouhá myšlenka, že bychom mohli být bez něho. "Já" nám našeptává, že být bez ega znamená ztratit všechnu tu bohatou romantiku lidskosti a změnit se v bezbarvého robota nebo nemyslící rostlinu. 

Ego brilantně využívá naší základní hrůzy ze ztráty ovládání a z neznáma. Řekneme si třeba: "Opravdu bych se měl vzdát svého já - vždyť tak bolí! Ale jestli to udělám, co se mnou bude?"

A ego začne sladce přizvukovat: ,Já vím, že jsem jenom na obtíž, a věř mi, že docela chápu, že se mě chceš vzdát. Ale chceš to doopravdy? Jen si pomysli, co s tebou bude, jestli odejdu. Kdo se o tebe bude starat? Kdo tě bude chránit a pečovat o tebe, jak jsem to dělalo celá ta léta já?"

A i kdybychom tyto lži ega prohlédli, přece jen se příliš děsíme vzdát se ho; protože bez pravé znalosti přirozenosti naší mysli čili naší skutečné totožnosti prostě nemáme jinou alternativu. Znovu a znovu ustupujeme jeho požadavkům se stejnou sebenenávistí, se kterou sahá alkoholik po své sklenici, i když ví, že ho zničí, nebo narkoman po droze s plným vědomím, že ho po krátkém vzletu zanechá vyčerpaného a zoufalého…

Abychom skoncovali s bizarní tyranií svého "já", vydáváme se na duchovní cestu, ale vynalézavost ega je téměř neomezená a naše "já" dokáže v každé etapě sabotovat a mařit naši touhu zbavit se ho. Pravda je prostá a učení zcela jasné; ale s velkým smutkem vidím stále znovu, že jakmile nás pravda začne zasahovat a vést nás, ego se ji pokouší zkomplikovat, protože ví, že je ohroženo ve svých základech.

Zpočátku, když jsme poprvé fascinováni duchovní cestou a jejími možnostmi, naše "já" nám dokonce dodává odvahu a říká: "To je opravdu úžasné. Přesně to, co potřebuješ! To učení dává naprosto smysl."

A když potom řekneme, že si chceme vyzkoušet cvičení v meditaci nebo se uchýlit do ústraní, ego vrní: "To je báječný nápad. Půjdu s tebou. Oba se můžeme něčemu přiučit." Po celou dobu líbánek našeho duchovního vývoje nás ego povzbuzuje: "To je ohromné - tak úžasné a inspirující... "

Ale jakmile vstoupíme do období, kterému říkám "výlevkové" období duchovní cesty, a učení nás začne hlouběji zasahovat, ocitneme se nevyhnutelně tváří v tvář pravdě o sobě samém. Jakmile je ego odhaleno a jakmile jsou zasažena jeho bolavá místa, začnou vyvstávat všemožné problémy. Je to, jako by nám někdo nastavil zrcadlo, do kterého se musíme dívat. Zrcadlo je naprosto jasné, ale hledí z něho na nás ošklivý, zachmuřený obličej - naše vlastní tvář. Začínáme se bouřit, protože se nám nelíbí, co vidíme; v hněvu třeba i udeříme a zrcadlo rozbijeme, ale roztříští se jen na stovky stejně ošklivých tváří a všechny na nás civí dál.

To je chvíle, kdy se začínáme vztekat a trpce si stěžovat; a kde je naše "já"? Stojí nám věrně po boku a popichuje nás:

"Máš naprosto pravdu, je to do nebe volající a nesnesitelné. Nesmíš to dovolit!" A zatímco okouzleně nasloucháme, naše ego dál spřádá nejrůznější pochyby a zvrácené emoce a přilévá olej do ohně: "Ted' už vidíš, že tohle není pro tebe to pravé učení? Hned jsem ti to říkalo! Nevidíš, že tohle není učitel pro tebe? Jsi koneckonců inteligentní a vzdělaný moderní západní člověk a tyhle exotické věci jako zen, súfismus, meditace a tibetský buddhismus patří k cizí východní kultuře. K čemu by ti mohla být filozofie, kterou vymysleli před tisíci lety někde v Himálaji?"

Zatímco naše ego s potěšením přihlíží, jak se stále víc zaplétáme do jeho osidel, svaluje dokonce vinu za všechnu bolest, osamělost a potíže, kterými procházíme při poznávání sebe sama, na učení nebo i na učitele: "Těmhle guruům je jedno, co si musíš prodělat. Ti tě jenom vykořisťují. Používají slov jako soucit a oddanost jedině k tomu, aby tě dostali do své moci..."

Ego je tak chytré, že dovede i překroutit učení ke svému vlastnímu prospěchu; koneckonců "ďábel může ve svém zájmu citovat i Písmo". Poslední zbraní ega je pokrytecky ukázat prstem na učitele a jeho následovníky a prohlásit:

"Nezdá se, že by tady někdo žil podle pravdy učení." Teď se "já" staví do pózy soudce spravedlivého chování - nejchytřejšího postavení, ze kterého může podrýt vaši víru a rozdrolit všechnu vaši oddanost a odhodlanost k duchovním proměnám.

Ale ať se ego snaží sabotovat duchovní cestu sebevíc, budete-li po ní pokračovat a dál hluboce pracovat s meditačním výcvikem, zvolna si začnete uvědomovat, jak vás falešné naděje a falešné sliby ega podváděly. Zvolna začnete chápat, že jak naděje, tak strach jsou nepřátelé vašeho duševního míru; naděje vás šidí a zanechávají vás vystrašené a zklamané, a strach vás v úzké cele vaší falešné identity ochromuje. Začnete také vidět, jak všeobsáhlou vládu mělo ego nad vaší myslí, a ve svobodném prostoru, který vám otevře meditace, kdy jste dočasně osvobozeni od lpění, zahlédnete okouzlující otevřenost své pravé přirozenosti. Uvědomíte si, že vás ego po léta šidilo jako bláznivý protestující umělec schématy a plány a sliby, které nebyly nikdy uskutečnitelné a dovedly vás jen k vnitřnímu bankrotu. Když to v duševní rovnováze meditace uvidíte bez jakéhokoli sebeutěšování nebo touhy zahalovat, co bylo odhaleno, všechny plány a schémata se před vámi objeví jako něco prázdného a začnou se hroutit.

Není to ale docela destruktivní proces. Protože ruku v ruce s nesmírně přesným a někdy i bolestivým odhalením podvodnosti a faktické zločinnosti vašeho "já" a ega kohokoli jiného vzniká pocit vnitřního rozmachu, přímého poznání "nejáství" a vzájemné závislosti všech věcí a ona živá a štědrá dobrá nálada, která je puncem svobody.

Protože jste se kázní naučili zjednodušovat svůj život a omezovat egu příležitosti svádět vás a protože jste se cvičili v meditační pozornosti a tím jste oslabili agresivitu, lpění a negativitu, jež ovládaly celou vaši bytost, může ve vás zvolna vysvitnout moudrost vhledu. A ve všeozařující jasnosti svého slunečního svitu vám může tento vhled zřetelně a přímo ukázat nejjemnější fungování vaší mysli i povahu skutečnosti.

Ukázka z knihy Sogjala Rinpočheho "Tibetská kniha o životě a smrti"

Nakladatelství ARGO