Egoismus  není účinný způsob, jak milovat sám sebe,  je totiž  základní příčinou toho, že se necítíme dobře. Je obzvlášť nevhodným pokusem zajistit své  vlastní štěstí. Psycholog Erich Fromm v návaznosti na buddhistické myšlení osvětluje toto chování následovně: „Milovat sama sebe nutně předpokládá milovat druhého. Egoismus a sebeláska nejsou vůbec identické, jsou to ve skutečnosti dva rozdílné postoje. Egoista se příliš nemiluje, on se miluje velice málo, ve skutečnosti se nenávidí.“ Egoista je tvor, který nečiní nic rozumného pro to, aby byl šťastný. Nenávidí se, protože aniž by to věděl, dělá vše, aby se cítil nešťastný a tento ustavičný neúspěch v něm budí frustraci a vnitřní  hněv, který zaměří vůči sobě a vůči okolí.

S altruismem a soucítěním je to naprosto jiné než s egoismem, který je neustálým zdrojem trýzně. Altruistickou lásku jakožto žitou zkušenost doprovází hluboký pocit plnosti a jak je to zřejmé z jiných zdrojů je to též stav mysli, jenž  aktivuje nejvýznamnější mozková centra, spojená s pozitivními emocemi. Mohlo by se říci, že altruistická láska je nejpozitivnější ze všech pozitivních emocí.

Navíc je altruismus je ve skutečnosti  harmonický vůči tomu,  co jsme  a tomu, co nás obklopuje,  odpovídá  tedy tomu, že všechno je v podstatě vzájemně závislé. Obvyklé vnímání našeho každodenního  života nás může vést k víře, že věci mají objektivní a nezávislou existencí, ve skutečnosti však existují pouze  závisle na jiných věcech.

Porozumění této všeobecné závislosti je vlastním zdrojem nejhlubšího altruismu. Jakmile porozumíme, do jaké míry naše tělesná existence, naše přežití, naše pohodlí, naše zdraví atd. závisí na druhých a na tom, co nám poskytuje zevní svět – léky, potravu, a podobně, je snadné představit  si sebe na místě druhých, je  přát si, aby byli  šťastni, vážit si  jejich snah, jejichž realizaci pociťujeme  jako vlastní.

Pro Jitřní zemi
z portálu Matthieu Ricarda
www.matthieuricard.org
přeložila Anna Servanská