Letos se poštěstilo podívat se na místa dávno zavátá pískem času, avšak přesto tak živá dávnými příběhy prolínajícími se současností. Mluvím o Egyptu, zemi plné otazníků a vykřičníků. Tečky se tu prakticky nepoužívají.

Letovisko

Trávili jsme rodinnou dovolenou v letovisku v Hurghadě. Samotný pobyt zde byl velkou studií lidských charakterů. Přece jenom se zde Evropan ocitá ve světě jiných zvyklostí a mravů a každý na to reaguje po svém. Od smíchu, nadhledu až po zbytečný vztek, či dokonce otevřené projevy nadřazenosti. Ty mi párkrát doslova vyrazily dech. Zajímavé je, že kdykoliv došlo k nějakému exesu mezi místními a hosty, byli to rusky mluvící zákazníci. Bohužel i o prázdninách může člověk pozorovat chování, které je samotným semenem velkých lidských tragédií.  Snad abych nepropadl skeptickému schematismu, že co Rus to hloupá namyšlená řepa, strávili jsme jedno dopoledne u bazénu vedle ruské rodiny pohodových lidí.
 

Jedno další celé dopoledne jsem trávil pozorováním party arabských dělníků. Stavěli lešení a následně prováděli úkony, které důvěrně známe ze seriálu Pat a Mat. Prováděli při tom akrobatistické kousky, kdy se na lešení z neotesaných klád, pouze svázaném provazy, pohybovali každý po své jedné, ti šťastnější po dvou až čtyřech kládách, které si posouvali po lešení místo podlážek. To vše bosy, ti větší frajeři v pantoflích. Varování pro všechny pracovníky v oblasti bezpečnosti práce – nejezděte do Egypta! :-) To vše se odehrávalo s bezstarostností a klidem hrajících si dětí. 
 

Další vrcholnou ukázkou byl člověk, který potřeboval z balkónu natřít podhled nad ním. Postavil si na cca 15cm široké zábradlí na balkoně dva kýble, na ně položil jednu fošnu a z ní natíral. Ve třetím patře. Vrcholem pak bylo natírání zdi pod balkonem, kdy jeden ze zedníků držel druhého za nohy a ten vykloněný hlavou dolu z balkonu, válečkem na dlouhém klacku natíral zeď před sebou. Pak mi to došlo. Oni prostě nevědí, že to nejde, natož, že se při podobných úkonech může něco stát, proto ten klídek a pohoda.

Moře

Rudé moře je rájem pro potápěče. A není třeba mít ani žádné vybavení. Pár set metrů od pobřeží, kam šlo dojít s hladinou u pasu, se moře prudce lámalo do hloubky. Zde bylo nepřeberné množství korálů, nad které si člověk lehnul s brýlemi a se šnorchlem a ocitl se v ohromném akváriu. Houpán vlnami pak mohl trávit v jiném světě mnoho hodin. Při tomto pozorování si člověk uvědomuje, jakou má vrchní architekt fantazii. Život na sebe může vzít opravdu neuvěřitelné množství roztodivných forem.

Památky dávných časů

Ovšem do Egypta jsme vyrazili hlavně proto, abychom mohli navštívit jeho památky. Chvěl jsem se očekáváním při představě, že uvidím na vlastní oči pyramidy, chrámový komplex v Karnaku, Nil, Sfingu či poklady faraónů. Nutno hned z kraje říci, že mé očekávání bylo naplněno měrou vrchovatou a vzpomínky dosud živé, způsobují zvláštní radostné ztišení.
 

První oblastí, kterou jsme navštívili, bylo údolí králů v Luxoru – dávných Egyptských Thébách. (ano nespletl jsem se, toto město se v dávných dobách opravdu jmenovalo Théby) Již vstup do údolí a pohled vzhůru směrem k hoře El-Quorn ( ve tvaru pyramidy) byl pro mne šokem. Představte si, že strávíte mnoho let pozorováním nějakého obrazu. Pak utečou věky a vy ho nečekaně opět spatříte. Bez příběhů kolem, jen ten obraz. Byl to tak silný zážitek, že jsem z kraje ani nebyl schopen tento pohled unést.  

Údolí králů sloužilo jako pohřebiště faraónů a šlechty Nové říše, od osmnácté do dvacáté starověkého Egypta. Atmosféra tohoto místa je nepopsatelná a mé tělo, kterému třeštila hlava a nebylo zrovna v ideální kondici (ostatně to není nikdy :-) ) reagovalo neuvěřitelným přílivem energie. Horko jaké panuje v údolí králů v letních měsících u nás vskutku nezažijete, ale ani to nevadilo. Kdybychom nebyli omezeni časem, asi bych tam běhal doteď :-). Vyběhli jsme až do vrchní části západního údolí do hrobky Thutmose IV. byl egyptským faraonem 18. dynastie. Vládl přibližně v letech 1397 př. n. l. (zde více - http://cs.wikipedia.org/wiki/Thutmose_IV.) a pro mne osobně návštěva této hrobky byla z ostatních navštívených hrobek největším zážitkem. Chtě nechtě jsem jí musel na naléhání své dobré ženy opustit, ostatní už na nás drahnou dobu čekali.  

Možná to byla poslední příležitost nasát atmosféru tohoto místa, dotknout se rukou historie 3500 let staré, vidět malby, které vypadají jako by proběhly zrestaurováním, ale skutečně se jedná o původní barvy, protože podle posledních zpráv bude celé údolí králů pro veřejnost od příští sezóny uzavřeno.

Další cesta vedla do chrámu královny Hatšepsut. Ten se nachází z druhé strany údolí králů. Atmosféra tohoto místa je dodnes protknutá klidem a moudrostí této panovnice. V dobách její vlády byl chrám obklopen zahradami a musel působit ještě monumentálnější dojmem než nyní. Je opřen o skalní masív a jeho středem prochází široké schodiště. Trochu připomíná některé chrámy v Číně. Kolem se nachází hrobky stavitelů hrobek panovníků. Ti žili v samostatné vesnici, izolování od zbytku světa. Odměnou jim bylo, že mohli mít svou vlastní hrobku z druhé strany údolí, kde byli pohřbeni panovníci a kněží.

Na začátku údolí se také nachází mrtvá vesnice, kterou nechala Egyptská vláda vystěhovat a zbourat. Zjistilo se, že její obyvatelé měli v domech tajné chodby, kterými se snažili prokutat do hrobek na druhé straně údolí a občas se jim to i podařilo.
 

Závěrem celého dne, po plavbě přes Nil, byla návštěva chrámového komplexu v Karnaku. Jedná se chrámový komplex, který nemá na světě obdoby. Stavěl se prakticky dva tisíce let a postupně se rozšiřoval. Opět známé pohledy, opět zvláštní - domovské pocity. Sfingy, mohutné pilony, obelisky, sochy a nekonečné množství výjevů vytesaných do zdí a sloupoví tu šeptá příběhy věků a proniká k nám. Jakoby ani nezmizely, jako by zde stále byly, jen schované za závojem času. Ten se však nejeví jako posloupnost dějů, ale jako pouhý předěl mezi místnostmi. Stačí otevřít dveře a měsíc v úplňku osvětluje průvod kněží vykonávající obřad k uctění boha slunce Amon-Ra....
 

Po té co jsme si dva dny užívali slasti faraonovi kletby (po slovensku hnačka) jsme se vydali do Gizy – respektive do Káhiry. 

Návštěva jediného zachovalého divu světa je pro mne opět zážitkem, který tuším jen tak nevyprchá. Pobyt v pyramidě mne definitivně přesvědčil o tom, že význam těchto staveb, tak jak ho popisuje současná egyptologie, je pouze zbožným přáním racionalizované vědy.  Mnoho lidí zná, jaký přímý vliv na lidské vědomí mohou mít třeba gotické chrámy, nebo samozřejmě i další stavby či místa, ale to, jakým způsobem fungují pyramidy, bylo pro mne ohromující. S něčím podobným jsem se dosud nesetkal. Opravdu jsem se musel hodně uzemnit, protože jsem měl pocit, že vědomí je taženo z podzemí pyramidy jakýmsi komínem k její špici a pak, velmi překvapivě, do vnitř sebe samého. Vzpomněl jsem si na popis zážitku Paula Bruntona, který v Cheopsově pyramidě strávil noc. Cítil jsem, že v tomto prostoru muselo docházet opravdu k hlubokým nazřením a to „velmi snadno“. Přesto, že kolem bylo mnoho turistů, počítám tak 90% procentní vlhkost vzduchu a prakticky všichni hned z pyramidy utíkají ven, bo tam nemohou vydržet, nebyl jsem ničím rušen. Všechny vnější děje byly vnímány naprosto běžným způsobem, ale jako by to byly jen obrázky v kině a běžel film, který vás zrovna nezajímá. Z tohoto samočinného pohroužení nás vytrhla až mladší dcerka, která začala krapet kolabovat. Říkám nás, protože má druhá polovička na tom byla úplně stejně jako já. Rozloučili jsme se tedy s tímto fantastickým místem a vydali se úzkou chodbou (musel jsem jít skoro po čtyrech, nic pro klaustrofobiky) zpět za denním světlem. Při psaní těchto řádků, stále tam....
 

Pak následovala prohlídka Sfingy, kde pro změnu začal kolabovat můj panák. A to tak, že si toho opravdu moc nepamatuji. Naštěstí jsem oživl v institutu vůní a tak jsem si mohl, v rámci možností, protože ten den bylo v muzeu neuvěřitelné množství lidí, vychutnat spěšnou prohlídku v Káhirském muzeu. To co zde člověk vidí, se nedá moc popsat. Viděl jsem před tím spoustu fotek a ukázek z místních sbírek, ale až když člověk vidí na vlastní oči vystavené exponáty pochopí, že pochopit nemůže. Jen Tutanchamónův poklad zabírá tak jedno podlaží našeho národního Muzea. Co mě však po prohlídce tun zlata, ze kterého jsou vyrobeny sarkofágy, kočáry, trůny, lůžka a samozřejmě také slavná Tutanchamónova maska, zaujalo nejvíce, byly předměty denní potřeby a původní papyrusy. Cítil jsem ruku, jak píše zprávu o stavu zásob, vnímal myšlenky člověka, přemítajícího o denních starostech a plnícího si své pracovní úkony. Pak někdo mávne proutkem a prohlásí, že uteklo čtyřitisíce let a on tu stále je, píše, přemítá... 

Neobyčejnou statečnost a zvídavost projevila druhá dcerka – Veronika. Na tu totiž došla řada právě v muzeu a chvílemi to vypadalo, že se opravdu zhroutí. Nohy se jí podlamovaly, chvílema vůbec nevnímala, ale její dětská zvídavá mysl vždy našla na chvilku cestu, aby zaostřila na nějaký z exponátů a nasála něco z pocitů, které všechny tyto předměty vyvolávaly. 

Mladší z holčiček už zase byla čilá a tak se mnou vesele pobíhala mezi exponáty. U mumie se zastavila, chvilku mlčela, pak se zasmála a bezelstně pravila. „To je sranda, to klidně můžu bejt já.“ A zase běžela dál. 

Co mě pobavilo na závěr, byla soška Cheopse. Jediné co se v největší pyramidě našlo. Je veliká asi 10 cm.  Také socha královny Hatšepsut byl velmi silným zážitkem. Jestli se sochaři skutečně podařilo zachytit pravou podobu, musela to být překrásná žena. Ještě pár dotyků, ještě chvíli prsty ulpívají na chladném kameni prastarých soch a vycházíme z muzea ven.

Zde Verunka skutečně vypíná a tráví pár minut v poloze ležmo na trávníku před muzeem. 

Dalo by se vyprávět ještě dále, třeba o Káhiře a neuvěřitelné bídě, kterou člověk potkává všude kolem. O lidech žijících v hrobkách, o beduínech co sbírají na parkovištích jídlo od turistů, o pocitech, když se kolona autobusů řítí městem, kde podél silnice postává domobrana ozbrojená automaty a kolem mávají děti, které se právě vrací z celodenní práce na svých políčkách, a vy cítíte, že právě projíždí skrze sebe dva světy. V  klimatizovaném voze s vychlazenou kokalou v ruce a plným břichem je vám stydno...   I za tyto pocity děkuji a doufám, že na ně nezapomenu.

Fotogalerie k Egyptu zde.