Tuto knihu Capra napsal ve spolupráci se Stanislavem Grofem, Gregory Batesonem, Hazel Hendersonovou, Margaret Lockovou, Carlem Simontonem a dalšími významnými vědci. A poukazuje na to, co je společné všem oborům a stránkám života, procházejícím dnes krizí v souvislosti s krizí celosvětovou.

V první kapitole nazvané „Obrat doby“ autor říká:

„Na počátku posledních dvou desetiletí 20.století se nacházíme ve stavu hluboké celosvětové krize. Je to komplexní, mnohorozměrná krize, jejíž různé stránky postihují každý aspekt našeho života: techniku, naše zdraví a způsob obživy, kvalitu životního prostředí a sociální vztahy, hospodářství i politiku. Představuje krizi intelektuální, morální a duchovní. Krizi co do míry a naléhavosti v zaznamenané lidské historii nebývalou. Poprvé musíme čelit velice reálné hrozbě vyhynutí lidské rasy a vůbec všeho života na této planetě.

Nahromadili jsme desítky tisíc jaderných zbraní, což je dost na to, abychom několikrát zničili celý svět, a závody ve zbrojení pokračují neztenčenou měrou. V listopadu 1978, kdy Spojené státy a Sovětský svaz dokončovaly druhé kolo rozhovorů o Dohodě o omezení strategických zbraní (START - Strategic Arms Limitation Treaties), představil Pentagon program na výrobu jaderných zbraní, nejambicióznější za celá desetiletí…

Z tohoto krátkého přehledu kulturních postojů a hodnot můžeme vidět, že naše civilizace důsledně prosazovala a odměňovala jangové a mužské prvky lidské povahy čili ty, co vedou k sebeprosazení, a znevažovala jinové, ženské čili intuitivní aspekty. Dnes jsme však svědky obrovského evolučního hnutí. Bod obratu, k němuž se blížíme, určuje mimo jiné obrat ve fluktuacích mezi jinem a jangem. Jak říká čínský text, "jang dosáhne svého vrcholu a ustupuje jinu". Šedesátá a sedmdesátá léta 20. století přinesla celou řadu filosofických, duchovních a politických hnutí, které zřejmě jdou stejným směrem. Všechny působí proti přehnanému důrazu na jangové hodnoty a postoje, a snaží se znovu zavést rovnováhu mezi mužskou a ženskou stránkou lidské přirozenosti.

Stoupá zájem o ekologii, který se projevuje prostřednictvím občanských hnutí, jež nastolují sociální a ekologické otázky, poukazují na hranice růstu, obhajují novou ekologickou etiku a rozvíjejí vhodné "měkké" technologie. V politické aréně bojuje protiatomové hnutí s extrémním důsledkem sebeprosazující se "chlapácké" techniky, a stává se tak pravděpodobně jednou z nejmocnějších politických sil tohoto desetiletí. Současně dochází k významnému posunu hodnot - od obdivu k mamutím podnikům a institucím k názoru, že "co je malé, to je hezké", od hmotné spotřeby k dobrovolné skromnosti, od ekonomického a technického růstu, k vnitřnímu rozvoji. Tyto nové hodnoty prosazuje hnutí za lidský potenciál, hnutí celostní medicíny a různá duchovní hnutí. A snad nejdůležitější je skutečnost, že rozmach feministického uvědomění, které má svůj původ v hnutí ženském, zpochybňuje a od základu mění starý hodnotový systém.

Tato rozličná hnutí tvoří to, co kulturní historik Theodore Roszak nazývá alternativní kultura. Až dosud mnohá z nich působila samostatně a neviděla, jak velice jsou jejich cíle společné. Tak hnutí za lidský potenciál a hnutí celostní medicíny často postrádají sociální perspektivu, zatímco duchovní hnutí mají sklony k absenci ekologického uvědomění, když jejich guruové z Východu staví na odiv symboly západního kapitalismu a tráví značnou část svého času budováním svých ekonomických království. Některá hnutí však nedávno začala tvořit koalice. Podle očekávání ekologická a feministická hnutí spojují síly při řešení některých problémů, zejména v kampani proti jaderné energii, dále začíná navazovat kontakty hnutí za zdravé životní prostředí, hnutí hájící zájmy spotřebitelů a hnutí za etnickou svobodu. Můžeme předvídat, že ve chvíli, kdy poznají podobnost svých cílů, všechny tyto skupiny splynou a vytvoří mohutnou sílu sociální přeměny. Budu tuto sílu nazývat novou kulturou, přičemž vycházím z přesvědčivého Toynbeeho modelu kulturních hnacích sil:

"Během rozpadu civilizace se souběžně hrají dvě rozdílné hry s odlišnými zápletkami. Zatímco neměnící se dominantní menšina vytrvale nacvičuje svoji vlastní porážku, čerstvé změny nepřestávají vyvolávat nové tvůrčí odpovědi nově vzniklých menšin, jež ukazují svoji rostoucí tvořivou sílu a čekají na vhodný okamžik. Drama akce a reakce se pak hraje dál, ovšem za jiných okolností a s jinými herci."

Viděno z této široké historické perspektivy, kultury přicházejí a odcházejí, a zachování kulturních tradic nemusí být vždy ten nejžádanější cíl. Abychom minimalizovali útrapy plynoucí z nevyhnutelné změny, musíme rozpoznat měnící se podmínky co nejjasněji a přizpůsobit jim svůj život a sociální instituce. Tvrdím, že fyzici mohou v tomto procesu hrát důležitou roli. Od 17. století byla fyzika zářným příkladem "exaktní" vědy a posloužila jako model pro všechny vědy ostatní. Dvě a půl století používali fyzici mechanistický pohled na svět, aby vyvinuli a propracovali pojmový systém známý jako klasická fyzika. Založili své ideje na matematické teorii Isaaca Newtona, filosofii Reného Descarta a metodologii vědy zastávané Francisem Baconem a rozvinuli je ve shodě s obecným pojetím reality, které převládalo během 17., 18. a 19. století. Hmota byla považována za základ veškeré existence a materiální svět byl chápán jako veliké množství izolovaných objektů sestavených do obrovského stroje. Tak jako stroje zkonstruované člověkem i vesmír byl chápán jako složený z elementárních částí. Z toho vyplývala víra, že složité jevy můžeme vždy pochopit tak, že je redukujeme na základní stavební bloky a nalezneme mechanismy, které je spojují. Tento přístup, zvaný redukcionismus, zakořenil v naší kultuře tak hluboce, že je často ztotožňován s vědeckou metodou. I jiné vědy přejaly mechanistické a redukcionistické metody klasické fyziky jako korektní popis reality a utvářely podle něj své vlastní teorie. Kdykoli chtěli psychologové, sociologové nebo ekonomové použít vědecký postup, automaticky se obrátili k základním konceptům newtonovské fyziky.

Ve 20. století však fyzika prošla několika koncepčními revolucemi, které jasně odhalují omezení mechanistického světového názoru. Také vedou k organickému, ekologickému pohledu na svět, jenž vykazuje velkou podobnost s vizemi mystiků všech dob a tradic. Na vesmír již nepohlížíme jako na stroj sestavený z mnoha samostatných objektů. Nyní se jeví jako harmonický nedělitelný celek, jako předivo dynamických vztahů, jež zahrnují i lidského pozorovatele a jeho vědomí. Skutečnost, že moderní fyzika, ukázka extrémní specializace racionálního myšlení, se nyní dostává do kontaktu s mystikou, s esencí náboženství a projevem extrémní specializace intuitivního myšlení, krásně ukazuje jednotu a komplementaritu racionálního a intuitivního stavu vědomí - jinu a jangu. Fyzici proto mohou poskytnout vědecké zázemí pro změny v postojích a hodnotách, které naše společnost tak nutně potřebuje. V kultuře, kde převažuje věda, bude mnohem snazší přesvědčit sociální instituce o nutnosti sociálních změn, když poskytneme argumenty na vědeckém základě. Tím mohou fyzikové celé věci prospět. Moderní fyzika může ukázat ostatním vědám, že vědecké myšlení nemusí být nutně redukcionistické a mechanistické, že holistické a ekologické přístupy jsou také vědecky platné. Jedním z hlavních ponaučení, které ve 20. století fyzikové museli přijmout, byla skutečnost, že všechny pojmy a teorie, jež používáme pro popis přírody, mají jen omezenou platnost. Racionální myšlení má své hranice, a proto musíme přijmout fakt, který formuloval Werner Heisenberg: "Každé slovo nebo pojem, jakkoli se mohou zdát jasné, mají pouze omezené pole použitelnosti." Vědecké teorie nemohou nikdy poskytnout úplný a konečný popis reality. Vždy budou pouze přiblížením k pravé podstatě věcí. Vyjádříme-li se bez obalu, vědci se nikdy nesetkají s pravdou, ale s omezeným a přibližným popisem reality.

Na začátku 20. století fyzici rozšířili oblast bádání do říše atomárních a subatomárních jevů, náhle si uvědomili omezení svého klasického způsobu myšlení a museli radikálně přehodnotit mnoho ze svých základních koncepcí. Zkušenost zpochybnění samotné podstaty pojmového systému a nutnosti zásadně změnit jejich nejhýčkanější ideje byla pro tyto vědce často dramatická a bolestná, ovšem odměnou jim bylo hluboké pochopení povahy hmoty a lidského ducha.

Věřím, že tato zkušenost může posloužit jako užitečné ponaučení i pro další vědce, z nichž mnozí dnes narazili ve svých oborech na hranice karteziánského pohledu na svět. Právě tak jako fyzici i oni budou muset přijmout skutečnost, že rozšiřujeme-li pole zkušeností nebo oblast bádání, musíme některé koncepty pozměnit, nebo dokonce opustit“.

Fritjof Capra"Bod obratu", vydala DharmaGaia