Narendra (pohrdavě): „Budu se na ně dívat jako na pouliční psy, kteří za mnou štěkají!“

Učitel (se usmívá): „Ne, synu můj, tak daleko se nikdy nesmí jít! Věz, že Bůh má příbytek ve všech věcech živých i neživých. Musíme tedy všemu projevovat úctu… Ve styku s lidmi můžeme jenom jedno: pozorně vyhledávat styk s lidmi dobrými a vyhýbat se společnosti zlých. Je pravda, že Bůh je i v tygrovi. Ale z toho přece neplyne, že máme tygra objímat a tisknout ho v náruč!“

Narendra: „Má tedy člověk mlčet jako ryba, když ho ostouzeči urážejí?“

Učitel: „Bylo jednou pastvisko, na němž malí pastýři hlídali dobytek. Na tom pastvisku žil strašný a jedovatý had. Jednou tam tudy šel svatý muž. Děti k němu přiběhly a volaly: „Svatý muži, tam nechoď! Je tam zlý had“
„Milé děti, řekl světec, já se vašeho hada nebojím. Znám Mantry, které mě chrání před každým zlem.“ A toto řka, jde dále… Had ho vidí a plazí se k němu se vztyčenou hlavou. Světec šeptá nějaká kouzelná slova a had padá k jeho nohám, bezmocný jako červ.
„Pročpak žiješ tak, že škodíš druhým?“ zeptal se ho svatý muž. „Dám ti opakovat Svaté Jméno (jméno Páně) a naučíš se milovat Boha; nakonec Ho uzříš a touha po zlých skutcích tě opustí.“ Šeptá do hadova ucha Svaté Jméno. Had se sklání a ptá se: „Ó, pane, co mám dělat, abych došel spásy?“ „Opakuj stále Svaté Jméno“, řekl světec, „a neubližuj žádnému živému tvoru! Přijdu se sem po čase podívat, jak se chováš.“ A toto řka, svatý muž odešel…

Dni plynou. Malí pastýři si všimli, že had už nekouše. Házejí po něm kamením. Had leží tiše a neškodně jako žížala. Jeden z chlapců ho chytil za ocas a několikrát ho roztočil kolem hlavy a mrštil jím o kameny. Had krvácel z úst a děti ho tam nechaly ležet, domnívající se, že je mrtev. V noci se probral z mrákot; pomalu, pomaloučku se doplazil do své díry; celé tělo měl potlučeno; za několik dní byl už jen kost a kůže; trvalo velmi dlouho, než mohl vylézt a vyhledat si nějakou potravu. Ze strachu před dětmi vylézal teď z díry jenom v noci. Od toho dne, kdy ho brahman poučil, přestal ubližovat tvorům božím. Snažil se jakžtakž žít, živě se jenom listím a různými odpadky…
Světec se vrátil. Rozhlížel se a hledal hada. Děti mu řekly, že had už nežije. Brahman se velice podivil; věděl, že jméno Páně, které had opakoval, má ztajenou moc odvracet smrt, dokud není rozřešen problém života, tj., dokud nebyl spatřen Bůh. Jal se hledat a několikrát hada volal jeho jménem. Had vylezl z díry a poklonil se svému učiteli. Potom spolu rozmlouvali takto:
Světec: „Hola, jak se ti daří?“
Had: „Ó, pane můj, děkuji vám. Z milosti boží se mi daří velmi dobře.“
Světec: „Proč tedy jsi už jen kost a kůže? Co se ti stalo?“
Had: „Ó, pane můj, poslušen vašeho příkazu, snažím se neubližovat žádnému živému tvoru. Živím se listím a odpadky, takže je možné, že jsem teď hubenější.“
Světec: „Bojím se, že tě tak nezbědovala jenom strava. Jistě se ti stalo ještě něco jiného. Vypravuj mi to!“
Had: „Ach, možná, ano, už vím, co to asi je… Jednou mě mladí pastýři dost krutě ztýrali. Chytili mě za ocas a prudce mnou několikrát udeřili o kameny. Ubohé děti! Nevěděly, jaká změna se se mnou stala. Jak mohly vědět, že už nikoho nepokousám?“
Světec: „Ale jaká to hloupost! Jaká to hloupost! Jsi jistě hlupák, když nevíš, jak svým nepřátelům zabránit, aby tě tak netýrali!... Zakázal jsem ti kousat tvory boží. Ale proč jsi nesyčel, abys postrašil ty, kteří tě chtěli zabít?...“

A Ramakrišna, pohlížeje na žáky svým usměvavým okem, skončil:

„Vztyčujte tedy hlavu… Ale nekousejte!... Člověk, žijící ve společnosti lidské, a zvláště občan, hlava rodiny, musí se tvářit, jako by se na svou obranu vzpíral zlu. Ale zároveň musí dávat dobrý pozor, aby zlo nesplácel zlem…