Podobné ekosystémy v tropech jihovýchodní Asie a Indonésie se s Novým světem, co se týče množství rostlin s indolovými halucinogeny, nemohou porovnávat. Proč nejsou tropy Starého světa, zvláště Afriky a Indonésie, stejně bohaté na halucinogenní flóru? Nikdo zatím nebyl schopen odpovědět na tuto otázku, ale ze srovnání vyplývá, že Novému světu dávají silnější halucinogenní rostliny přednost.

Ačkoliv je známo, že se psilocybin nachází i v evropských druzích zakrslých hub rodu lysohlávka (Psilocybe), nikdy nebylo prokázáno, že by byl součástí evropského šamanismu nebo lidového léčitelství, zatímco šamanské využití v mexickém Oaxace je nejméně tři tisíce let staré. Nový svět hostí rovněž jediné přežívající kulty založené na dimethyltryptaminu (DMT), na beta-fenolátové skupině včetně harminu a na ergotaminovém komplexu v povíjnici nachové.

V důsledku téměř výhradního výskytu halucinogenů v Novém světě západní medicína objevila jejich existenci až poměrně pozdě. To vysvětluje, proč se psyChedelika v západní psychiatrii používají jen vzácně. Díky vlivu hašiše a opia na imaginaci romantiků se opojení hašišem a opiový sen staly paradigmatem působení nových "mentálních drog", které fascinovaly bohémské literáty od konce 18. století. A moderní západní psychoterapeuti si všimli halucinogenů hlavně díky jejich schopnosti napodobovat psychózy.

V 19. století se badatelé vraceli ze svých cest se stále přesnějšími zprávami o zvycích domorodců. V 50. letech 19. století botanikové Richard Spruce a Alfred Russel Wallace cestovali v povodí Amazonky. Na horním toku Rio Negro byl Richard Spruce svědkem, jak si indiáni připravovali neznámý halucinogen. Všiml si, že hlavní surovinou pro přípravu tohoto intoxikantu byla dřevitá plazivá liána, kterou pojmenoval Banisteria caapi. O několik let později, při putování západním Ekvádorem, si povšiml, že stejnou rostlinu domorodci používají k přípravě halucinogenu zvaného ayahuasca.

Ayahuasca je až do dnešní doby součástí duchovního života mnoha kmenů z horských deštných pralesů Jižní Ameriky. Přistěhovalci do Jižní Ameriky si na ayahuasku také zvykli a vytvořili si svůj vlastní etnobotanicko-lékařský systém pro využívání psychedelických vizí, které vzbuzuje, k podpoře léčení.

Ayahuasca je kečuánské slovo, které se dá zhruba přeložit jako "víno mrtvých" nebo "víno duší". Tento termín neodkazuje jenom k připravenému nápoji, ale také k jeho hlavní složce, dřevité liáně. Tkáň této rostliny, dnes nazývané Banisteriopsis caapi, je velmi bohatá na alkaloidy beta-fenolátového typu. Nejdůležitější z nich, harmin, je sice rovněž indol, ale je halucinogenní až v dávkách, které jsou považovány za toxické. Avšak dosti hluboko pod touto hladinou harmin působí jako účinný a rychlý inhibitor monoaminooxidázy (IMAO). Takto se například halucinogen DMT, který by byl za normálních okolností při orálním požití neúčinný, stává vysoce psychoaktivním, jeli požit společně s harminem. Domorodí obyvatelé Amazonie během vytváření technik k přístupu do magických rozměrů, které jsou pro šamanismus nezbytné, velice bystře odhalili tato fakta. Tím, že v ayahuasce zkombinovali rostliny obsahující DMT a IMAO, odedávna využívají farmakologický mechanismus inhibice monoaminooxidázy, na který západní věda přišla až v 50. letech našeho století.

V přítomnosti harminu se DMT stává vysoce psychoaktivní látkou, která vniká do krevního oběhu a následně se dostává i přes mozkomíšní bariéru do centrálního nervového systému. V mozku velice efektivně soutěží se serotoninem o vazebná místa na synaptických spojeních. Tento zážitek pomalého uvolňování DMT trvá čtyři až šest hodin a je základem magického nebo šamanského pohledu na realitu, který je charakteristický pro ayahuasqueros a jejich kruh zasvěcenců. Neangažované nebo takzvaně objektivní styly antropologického výzkumu měly tendenci podceňovat kulturotvorný význam, který měly změněné stavy vědomí na kmenová amazonská společenství.

Zkušenost požívání ayahuasky - organického DMT spolu s liánou Banisteriopsis - má celou řadu charakteristických vlastností, které ji odlišují od zážitku s kouřením DMT. Ayahuasca je jemnější a působí mnohem déle. Obsahy halucinací se vztahují k organickému a přírodnímu světu rozdílných od titánských, cizorodých a nepozemských motivů, charakteristických pro kouřené DMT. Nikdo se zatím nezabýval otázkou, proč existují tak velké rozdíly mezi látkami, které jsou strukturálně podobné. Vlastně celý vztah určitých druhů vizí k látkám, které je podněcují, není dodnes dobře pochopen. V oblastech jejího původu berou ayahuasku jako všelék a říká se jí la purga, tj. očistný elixír. Je prokázána schopnost ayahuasky vymýtit střevní parazity, ve stadiu výzkumu je její schopnost léčit malárii. A její dlouhou historii účinného šamanského použití v lidové psychiatrii zdokumentovali Claudio Naranjo, Marlene Dobkin de Riosová, Luna a jiní.

Ayahuasca

Zážitek s ayahuaskou sestává převážně z neuvěřitelně bohatých vizuálních halucinací, které jsou zvláště náchylné k tomu, aby byly "poháněny" a řízeny zvukem, hlavně vokálně produkovaným. Z toho plyne, že součástí kulturního dědictví kmenů užívajících ayahuasku jsou obsáhlé repertoáry kouzelných písní ícaros. Schopnosti, sofistikovanost a oddanost jednotlivých ayahuasqueros se určují podle toho, kolik kouzelných písní jsou schopni si zapamatovat. Při samotném léčení pozře pacient i léčitel ayahuasku a zpívání kouzelných písní je společným zážitkem, jenž je z velké části vizuální.

Dopad dlouhodobého požívání indolových halucinogenů na duševní a tělesné zdraví není ještě dobře pochopen. Moje vlastní zkušenosti s populacemi mesticů v amazonské oblasti mě přesvědčují, že dlouhodobým důsledkem požívání ayahuasky je výjimečně kvalitní zdravotní stav a duševní svěžest. Ayahuasqueros zvukem a slovními pokyny směrují léčivou energii do různých částí těla pacienta nebo do dosud nepoznaných oblastí jeho osobní historie, kde se usadilo psychické napětí. Tyto metody se často výrazně podobají metodám moderní psychoterapie, jindy se dokonce zdá, že se jedná o porozumění možnostem a energiím, které západní teorie léčení ještě neobjevily.

V souvislosti s ostatními argumenty v této knize je třeba upozornit na opakované zprávy o stavech skupinové mysli nebo telepatické komunikace, ke kterým dochází u takzvaně nekulturních kmenových společenství. Naše skeptické nebo empirické zázemí nás nutí prohlásit taková tvrzení za nesmysl, ale měli bychom si to rozmyslet. Psychedelický zážitek nám však umožňuje klíčové poznání: zjistíme, do jaké míry jsme vzhledem k neprozkoumaným kulturním hodnotám a limitům jazyka nedobrovolnými vězni svých vlastních předpokladů a předsudků. Musí totiž věž velice vypracovaného a konkrétního vzhledu, s řadou existovat nějaký důvod toho, že v oblastech, kde lidé využívali indolové halucinogeny, lze jejich použití srovnat s magickou sebeléčbou a regenerací. Nízký výskyt vážných duševních chorob v takových populacích je dobře dokumentován.