Emoce mohou být vysoce nakažlivé. Emocionální projev jedné nebo více osob může infikovat druhé – vlna vzrušení se rozšíří jako lesní požár. Emocionální bouře lidí v davu, kteří jsou rozčilení, protože mají strach, propadají panice nebo prožívají radost, nechtěně jedince strhne…. Co se týče cítění, je tomu jinak, to má člověk pod kontrolou a všechno může zůstat v klidu.
Je důležité rozlišovat mezi citem a emocí, Cítění patří v Jungově typologii ke čtyřem základním funkcím. Je to hodnotící funkce, tedy rozlišující – například mezi dobrem a zlem, právem a bezprávím. Jedná se o racionální funkci, která se nesmí zaměňovat s emocemi a afekty. Cítění neprovázejí zřejmé tělesné projevy, zatímco emoce vždy změnu fyziologického stavu způsobí. Můžeme říct, že tělesná změna je charakteristickým znakem emoce…
Pokud je nějaký pocit příliš silný, někdy se nutně promění v emoci. Například v klidu sedíme a čteme, vychutnáváme hudbu, nebo jen tak zahálíme. Znenadání se do našeho klidu vetře nějaký pocit. Zpočátku ho odsouváme stranou, je však stále silnější a najednou si uvědomujeme, že se hněváme. Možná nás zprvu rozzlobí věta přečtená v knize nebo v novinách, nějaký zvuk nebo myšlenka, která se vynoří jakoby odnikud. Třeba si vzpomeneme na něčí odmítavou reakci, nebo si uvědomíme nějakou ztrátu. Důvod takové zdánlivě nemotivované reakce bývá nevědomý. Cosi se dotklo našeho komplexu, patřičně naladěného, a už zuříme. To souvisí s autonomií komplexů a se silnými emocemi, které vážou…
Zůstane-li hněv nějakou dobu nevyjádřený – jak se často děje v milostných vztazích, v manželstvích nebo v rodinách – bývá buď potlačený, nebo vytěsněný, a proto ho přestaneme pociťovat. Místo nepříjemné emoce pak často cítíme nevolnost, jež bývá směsí úzkosti a pocitu viny. A nevolnost nebo tíseň nám ukazují, že něco není v pořádku. Pokud má chronický průběh, vyvine se melancholie nebo deprese. Tehdy míváme pocit, že jsme nejednali správně, nebo že jsme selhali. Z neuvědomované, nepoznané nebo nevyjádřené emoce hněvu zůstane jen pocit studu. Dalším „ventilem“ vytěsněného hněvu bývá projekce. Zaznamenáme-li svůj hněv, obyčejně se domníváme, že nás někdo záměrně rozzlobil; my ale primárně nehledáme příčinu u sebe, nýbrž ji projikujeme na druhé.
Ze všech tělesných orgánů je nejnázornějším zrcadlem nevyjádřeného a nevědomého hněvu pokožka. Na pozadí mnohých kožních onemocnění lze spatřit intrapsychické procesy. Například suchost pokožky u atopických exémů odráží takříkajíc suchý hněv, jenž vzniká u lidí s mateřským komplexem jako následek odmítnutí…
Vytrvalý, nerozpoznaný hněv vede po určité době nejen k depresím, nýbrž i k permanentním tělesným změnám. První somatické příznaky se objevují často na kůži, nevyřešený hněv se však projevuje i na jiných ogánech – mimo jiné na pohybovém ústrojí a na soustavě krevního oběhu. Postižení vnitřních orgánů je známkou, že se nevědomý problém ukrývá v hlubších psychických vrstvách a že je vědomí méně přístupný. Je možné, že všechny mentální procesy způsobují lehké fyziologické poruchy, které jsou však tak krátkodobé, že zatím nemáme žádné prostředky, abychom je mohli dokázat...
Podobně jako kůže je i žaludeční a střevní systém jakýmsi barometrem ukazujícím emocionální poruchy. Z hlediska psychické stránky představuje hněv mentální poruchu, nepohodu, bolestivou porážku. Objevuje se tehdy, je-li člověku působena psychická bolest nebo újma a působí jako reflex… Neznáme-li příčinu hněvu, vylijeme si ho na osobě nebo na předmětu ve svém dosahu – rozbijeme vázu, mrštíme knihou, nebo ji roztrháme. Nahromaděná energie si musí najít průchod, jinak nevyhnutelně dojde k explozi. Hněv představuje instinktivní reakci, není řízen rozumem, třebaže ho umíme rozumově zvládnout. Probuzen bývá tím, co se nám příčí, co nám dělá čáru přes rozpočet, co odmítáme, nebo co nám působí bolest. Po hněvu přichází deprese a poté vyčerpání.
Archetyp ohně
Je evidentní, že emoci hněvu můžeme skvěle vyjádřit nebo spíše symbolizovat obrazem ohně, a to především tehdy, objeví-li se jako afekt. Hovoříme o rozpálené mysli, o ohnivém temperamentu; můžeme vřít zlostí a sršet nebo planout hněvem. Náhlý záchvat vzteku je vždycky ve svém účinku srovnatelný s ohněm; jsme-li rozzuření, cítíme horko, potíme se, jako když stojíme před sálajícími plameny, nebo si dáváme horkou koupel. Symbol ohně nám pomůže porozumět této emoci, je však potřeba, abychom si co možná nejvíc uvědomili nejrůznější aspekty, z nichž můžeme tento symbol hodnotit…
Symbolika ohně je velmi široká – zahrnuje nejnižší, nejohavnější vášně luciferského ohně, ale také oheň Ducha svatého v té nejčistší, božské podobě. Obraz ohně koresponduje s nejzazšími extrémy lidského hněvu – se vzdorem rozhněvaně trucujícího dítěte, s nevrlou povahou mladistvého, s rozhořčením, hněvem, zuřivostí a vztekem dospělých, ale také se zatrpklostí starých lidí…
Pokud afekt neakceptujeme, bývá často od-agován jako slepý hněv, prudká hádka, rvačka nebo dokonce vražda. Obyčejně ho znovu potlačíme a vytěsníme; může se projevit v nějaké části těla, která pak odráží nevědomou zlost.
Rovněž některá tělesná onemocnění lze chápat jako výraz archetypu ohně. U zánětu je tato spojitost patrná už ve slově samém. Zánět nebo zápal (latinsky inflammatio) znamená zažehnutí, zapálení nebo roznícení. Symptomy zánětu jsou horkost, zarudnutí, otoky a bolest. Zánět se vyskytuje ve všech živých tkáních, jsou-li napadeny protichůdnými silami. Má regenerovat poškozenou tkáň, znovu ji uvést do předchozího stavu, tedy vyléčit.
Na základě úzkého spojení s hněvem nám zánět může říci něco o významu hněvu. Podobně jako hněv svědčí zánět o nějakém antagonistickém stavu – něco se pokazilo a je třeba to napravit. Hněv je zánět psyché…
Jistým výrazem archetypu ohně mohou být i kožní choroby. Potlačovaná zlost se může projevit na nejrůznějších orgánech. Tělesným orgánem par excellence, na které můžeme pozorovat psyché, je kůže. Naučíme-li se „číst“ kožní onemocnění jako zrcadlové obrazy duše, většinou si bez velkých obtíží uvědomíme psychickou nevyrovnanost, která je základem konkrétního problému…
Při vytěsnění zlosti bývá aktivován archetyp ohně, jeden ze dvou dominantních archetypů kožních nemocí; druhý je archetyp hada. Archetyp se nejprve objeví jako kožní onemocnění, jež je zároveň známkou narušené psychické rovnováhy, ale posléze se stane prostředkem k uzdravení. Archetyp ohně se pokouší přivést postiženého přes onemocnění k vyššímu stupni vědomí, na němž si může uvědomit psychické problémy.
Něco podobného se přirozeně děje i při zánětech jiných orgánů, kde však tento proces nebývá tak zřejmý. Ze zkušenosti vím, že vědomí dokáže při kožních chorobách pochopit psychický problém snáze, než je to možné u onemocnění vnitřních orgánů, jako jsou ledviny, plíce nebo srdce.
Archetyp ohně přináší osvícení prostřednictvím emoce. To znamená, že dříve než je možné osvětlit a objasnit nějaký psychický obsah, musíme nejprve znát emocionální zájem nebo vzrušení. Zánětlivý proces je výrazem symbolického „rozdělávání ohně“, jehož cílem je uvědomění a regenerace. K tomu však nedojde bez bolesti a bez skrytého průvodce strasti – náhledu.
Anne Maguirová: "Stíny duše" nakladatelství Portál 1999