O čem tenhle článek asi bude?

Viděl jsem dokument o možnostech vědomí a hledání reality, kde jeden člověk popsal takovýto pokus: Osoba vidí skutečnou květinu.

Bylo zaznamenáno, co se děje v mozku tohoto člověka. Pak byla osoba požádána, aby si květinu, kterou před tím viděla, pouze živě představila. Ukázalo se, že v mozku došlo prakticky ke stejnému jevu, jako když osoba viděla skutečnou květinu. Z toho pro onoho komentujícího člověka vznikla otázka: Vidíme očima nebo mozkem? A co je vlastně realita, když to, co vidíme, je pouze obraz, jakýsi jev uvnitř mozku? Co je tedy skutečnost?

Ptáme se, jestli je iluze obraz květiny v mozku nebo samotná květina nebo jestli jsou obě skutečnost. Jde o to, že skutečnost nelze rozdělit na předlohu a obraz, podobně nelze oddělit oko od toho, co tím okem vidíme. Skutečnost zahrnuje všechny složky - předlohu, oko i obraz v mozku.     

V tomtéž dokumentu taky zazněla otázka, nakolik pevná je hmota. Hmota je vlastně pouze shluk pohybujících se částic, mezi kterými je prázdno, vakuum. Ovšem zda je to vakuum opravdu prázdné, to bych si netroufal tvrdit. Je zajímavé, že některé věci vnímáme jako pevné, ale když je začneme zkoumat pod mikroskopem, jsou jako nebe, v kterém poletují zrnka prachu. Nejsou vůbec tak tvrdé, jak působí na první pohled. Máme dojem, že kov je tvrdý, ale v čem ta tvrdost spočívá? Když zaklepu na desku stolu, mám pocit tvrdosti, mé klouby do čehosi narazily. Ale tento náraz je jen pohyb částic, nic víc. Máme koncept tvrdosti, ale je to jen koncept. Naše zkušenost zaklepání v tomto okamžiku je prostě skutečnost. Ale když ji chceme popsat, skončíme u těžkopádných kategorií a skutečnost už bude dávno za horami. Skutečnost, realita je něco nezachytitelného, a přesto ji znovu a znovu zažíváme. Buddhismus zdůrazňuje, že zkušenost je víc než myšlenka. Že náš vlastní život, každodenní život, je to nejdůležitější, kdežto myšlení je pouze doprovod. Pro naprostou většinu lidí je to přesně naopak.   

Když trpíme, protože nás opustila partnerka, je to totéž jako si v mozku pěstovat jakýsi hořký plod. Naše myšlenky a emoce se navzájem povzbuzují a vytvářejí nesmírně pevný, těžko rozbitelný mechanismus, který funguje jako perpetum mobile. I když je tento mechanismus zase pouze pohyb částic, my ho vnímáme jako bolest. Tato bolest je reálná. Ale její podstata je nesmírně vzdušná a lehounká, lehčí než vánek. Přesto nemusíme prakticky nic dělat proto, aby tato bolest dny a měsíce přetrvávala. Zub času nicméně vykoná své a dřív nebo později se tato bolest rozplyne. A nastane jiná bolest. Nebo taky ne.

Zajímavé je, co se děje, když cvičíme zazen. Zazen rozpouští všechny takové pevné, soudržné mechanismy v našem mozku – různé vzpomínky, kategorie, nápady, bolesti, tvrdohlavost, to vše se v zazenu rozpadá na malá zrnka, která spolu přechodně nemají zájem komunikovat, spojovat se (tedy aspoň do dalšího cvičení zazenu), a tak se po zazenu cítíme svěží a odpočatí. Jsme jako malé děti, které nejsou zatížené teoriemi a těžkými představami. Zazen nám umožňuje plný návrat do přítomnosti, která je jediná skutečná. Ať už cítíme bolest nebo radost, v tomto okamžiku jsme skuteční, pokud se nesnažíme rozdělit na dvě části nebo více částí. Bolest, já, představa, skutečnost, iluze... V tomto okamžiku je vše právě takové, jaké to je.