Jedinou motivací pod tímto sluncem je láska. Vše se děje v jejím jméně. Lásku vyznává vrah, kněz, introvert i extrovert. Lásku v těch bláznivých oblečcích, kdy křičíme svou bolest, protože ji máme stále tak málo.

To co nám nabízí nemocná společnost je láska, která musí být tvrdě vybojována, zasloužená a ohodnocená. Nikdo nechceme zemřít zapomenutí. Děsí nás představa, že nás nikdo nebude potřebovat, že si nás nikdo nevšimne, nebude se o nás zajímat, neuvidí nás. A tak vezmeme svoji žebráckou hůl a obcházíme stejné nešťastníky, jako jsme my sami. Jsme chudí, velmi chudí. Náš život není rájem, kterým má být. Viníme vše, sebe, tebe, Boha, ďábla.

Láska se nikdy nezmění. Vždy zůstane nepohnutá, neputující, uvnitř našeho zmučeného srdce.

K lásce, k pocitu blaženého štěstí, vede jediná cesta. Cesta hlubokého usmíření s tímto světem, s naším životem, s námi i ostatními. Cesta hlubokého ticha, propadnutí se sama do sebe, přijmutí sebe sama, odpuštění a vlídnost k našim činům, ať jsou jakkékoliv.

Láska není dar, není podmínkou, předpokladem, očekáváním, oplátkou, skluzavkou do nádherného, posmrtného ráje. Láska je také fyzický projev našeho narození i naší smrti. Je stále zde, byla zde a vždy bude. Je ukrytá pod věčným bojem protikladů, je nehybným středem a vysílá své paprsky na stranu bolesti i radosti.

Jak je hloupé směňovat svou přízeň za přízeň druhého člověka. Jak je nemoudré nabízet svou pomoc tam, kde se odehrává proces pochopení, jak je tristní vinit okolní svět z našich přetrvávajících problémů. Existence nemůže vidět svět naším posuzováním, vše zaniká a znovu se narodí. A tak i bolest je tmavou barvou na stupnici duhy věčnosti. Jak bychom mohli vidět duhu ve slunečním dni ? Jak bychom mohli vidět zářicí hvězdy bez tmavé, chladné oblohy ? Jak bychom mohli vychutnat svou radost bez pozadí špatných dnů ? Vše patří k sobě, vše pochází z jediného zdroje.

Cítíme se jako sirotci, nedůvěřujeme vlastním osudu a hledáme své rodiče v profánním světě vztahů a podmíněností. My toužíme důvěřovat a tak nastavujeme obnaženou hruď podmínkám vytvořených společností. Těm podmínkám, které mají zabránit společnému povraždění represemi. Protože jsme spojeni se svým pudovým jednáním a mnoho psychickým stvůr se zrodí naším umělým potlačováním pudového jednání. Jak bychom někdy chtěli ublížit člověku, který v kontextu prožitku vlastního života odmítne náš život. A tak hledáme dále, dále a dále. Naše vlastní osobnost se rozplyne v názorech tolika lidí, v umělém nastaveném systému pravidel, návnadách ideálního prožití života. Celý svůj odměřený čas hromadíme malé jistoty za nejvyšší cenu, ztráty sama sebe.

I když žijeme v sousedství miliardy lidí, žijeme jen sami za sebe. Není potřeba tomu rozumět. Život tady je, je nyní náš. Naše jáství je naší jedinou kotvou, bezpečným přístavem a učebnou pochopení. Protože, chceme-li změnit jiného člověka, skupinu lidí, vyžadujeme lásku na oplátku.Tu lásku, kterou nedokážeme objevit v sobě, která je přehlušena vidinou nás samotných na chaotickém plátně budoucnosti a minulosti. Svět se kvůli nám nezastaví, bude se měnit a bude se měnit vše a stále.

Máme pocit, že musíme něco udělat, něco tady zanechat, stopu, vzpomínky. Proč ? Budeme se vracet zpět na tento svět a sbírat ovace a chválu ? To nikdy nikdo nedokázal. Jediné, co tu můžeme zanechat je vůně a krása lásky, laskavého a soucitného člověka. Tento odkaz může nést někdo další, jako pochodeň věčnosti a naděje.

Ne, duchovní pokrok není měřen počtem obdivovatelů, úžasných myšlenek a vytištěných knih. Duchovní pokrok neexistuje. Jak bychom ho dokázali změřit, když paramery jsou tak subjektivní a pro každého jiné ? Existuje pouze ostrá hranice mezi dvěma světy. Jediné slunce a nekonečné množství slunečních paprsků lámajících se do barevné stupnice naší duality.

Jsme zdrojem, tím prvotním zdrojem, vždycky tomu tak bylo. Ta krása je součástí naší podstaty, je velmi tichá a klidná. My se houpeme na galaktické houpačce našeho chápání z jednoho extrému do druhého, vždy žádající jednu nebo druhou stranu. My ten střed cítíme velmi intenzivně, vždyť jsme z něho vyšli. Ale nestačíme vlastní turbolence mentálních obrazců nad tím středem zastavit. Protože v tom středu není lidské chápání, není tam nic. Dosahování, lpění, vyžadování a odmítání. Střed se neprojevuje, je neviditelný. Můžeme ho prožít, jen sami, sami a plachty naší kocábky jsou vždy v našich rukách. My se rozhodneme, nikdo se nemůže rozhodnout za nás. Pouze může naroubovat své sny na ty naše.

Jak je těžká motivace stát se člověkem. Člověkem je přece každý, žádné vzrušení, žádná akce. Nic z toho. Kdo to ocení ? Sami sobě si nestačíme?