Jen my sami jsme nakupili obrovskou horu významů, důležitostí, logiky, posloupností, na tiché jezero nekonečnosti. Měnit to, co jsme se naučili, natrénovali, něčím novým, je kosmetická změna nánosu. Je naprosto jedno, jestli je pramen studny zasypán hlínou, kamením nebo pískem. Efekt je stále stejný. My nemáme získávat nové poznatky, cvičit nové techniky, číst další knihy. My se toho všeho musíme zbavit. Musíme ? Pokud máme touhu zahlédnout paprsky slunce v těžkých mracích.

Velmi mnoho hledajících se pokoušelo tuto známou věc řešit. Odcházeli do bezdomoví, zbavovali se majetku. Má to svůj význam. Pokud nic nemáte a jste odkázání na milosrdenství druhých lidí, odstřiháváte lana ulpívání. Je to logické. Nemáte co ztratit, poslední co vám zbylo, je váš život. Ale je naší naučenou přirozeností obchodovat. Něco za něco. A proto i tito lidé, i když to myslí upřímně a vážně, vymění dosavadní materiální zabezpečení za mlhavý příslib dosažení popsané nirvány. V tom případě se rozmělněné ulpívání přetransformuje do jedné velké a velmi intenzivní touhy. Ani techniky, rady mistrů nemají jiný cíl. Děláme to z prostého důvodu, že něco chceme na oplátku získat. Kruh je opsán, ale nikdy nebyl rozdělen.

Někteří to nevydrží a upadnou do iluze mistrovství, mají své žáky a obdivovatele. Kořeny jsou pevně ukotvené v této dimenzi. Jsou to požírači lásky a přízně, nalézají v tom uspokojení i smysl vlastního života. A jak jsem psal v minulém článku, je to jen hra. Věčnosti je to skutečně jedno. Energie jako energie. Nic se nestalo.

Dáváme přednost ocenění filtrem našeho myšlení a to je srozumitelné a jasné. Chceme být ubezpečeni, že jsme na správné a pravdivé cestě. Málokdy si stačíme sami se sebou. Je nás tak málo, jen my, mnohem pravdivěji vypadá skupina lidí a vzájemné ubezpečování, které odhání strach z nejistoty.

Vždycky se ptám. Důležité pro koho? Pokud pro "nás", v kontextu naší dimenze, tak to chápu. Chápu motivace, naděje, strachy, potřebu lidského kontaktu. Udělejme si tento prožívaný život co nejhezčí, nejradostější, naplněný. Je dvoupolaritní, existují alternativy a my máme hodně velkou kapacitu vybrat si vytouženou stranu. Někde se určitě nacházet budeme. Možná více na straně radosti, možná více na straně bolesti. A tak určitě velké množství lidí dokáže vlastními silami prožít hezký život, i když za cenu obav z visícího Damoklova meče neradostné strany. Někdo takové štěstí nemá a životní situace ho vženou do temných oblastí nespokojenosti, nudy, beznaděje. Kdo za to může? My ne, to oni, okolí. Mysl se tak brání, asi proto, abychom nepáchali sebevraždu, což je pro mysl tragédie.

Existence ve své podstatě není dvoupolaritní. Je to jen její projev. Ve zdroji není polarita, jen jednota a potenciál. Tak jako když příjdeme do místnosti a zapálíme svíčku. Má to pro nás význam, vidíme rozdíl předtím a potom. Ale místnost zůstává stále stejná. Je nakonec požehnáním, že jsme schopni vnímat tyto rozdíly, co bychom tady jinak dělali?

Vrátím se k nánosu. To co nám brání k odhalení věčnosti je nános. Náš nános. Vznikl výchovou, tréninkem, shodou myšlenkových procesů a schopnosti vidět dvoupolaritně. Odstranit nános nánosem je zbytečné. Co nám potom zbývá? Odebrat tomu význam, pozornost, naléhavost. A to je nesmírně nebezpečné. Pokud pro vás všechno ztratí význam, co vám potom zbyde? Správně, nic. Vše ztratí smysl, budete dříve důležité věci sjíždět okem neutrální kamery. Vidíte to, chápete to, ale nic vám to neříká, nebo, bytostně se vás to netýká. Nevstupuje to k vám. Je mnohem "bezpečnější" tomu rozumět, být přesvědčen o své velikosti i malosti, o své pravdě podpořené druhými, o své moudrosti a znalosti. Je lepší rozumět i své bídě a zoufalství, protože to vypadá reálně a chrání naší izolovanost. To je srozumitelné, nejen námi ale i druhými mozky. To o čem já mluvím je totální ztráta významu. Ať se děje cokoliv. Žádný význam. V této dimenzi se dobrovolně stanete nulou, z pohledu naší "reality". Myslím hluboko uvnitř vás, ne ve vztahu k okolí. A stát se nulou vyžaduje absolutní pokoru. A v té pokoře objevíte císařský majestát, protože začnete poprvé skutečně vidět. A tento stav je odměněn interním pocitem štěstí a klidu. Ale jste sami. Je to vaše tajemství a to jen proto, že nejste schopni tento stav předat dál, nikdo vás neuslyší, neuvidí. Stanete se neviditelnými.

Všechna učení, náboženství a systémy jsou postaveny na znalostech, na srozumitelnosti. Jsou vytvořené pro dvoupolaritní svět. Fungují pouze za předpokladu vyhranění se vůči polaritám. Já jsem dobrý člověk, věřící a ty jsi nevěřící pes, nebo pohan. To nám mimimálně dává pocit důležitosti a příslušnosti. A tak je Bůh donekonečna znásilňován fiktivními pravidly a barevnými praporci propracovaných rituálů. Nakonec každá armáda sebou vlekla svého specifického, zprzněného Boha, který byl ideologií vymodelován do použitelné podoby. Je to v podstatě infaltivní chování, kdy Bůh nahrazuje autoritu rodičů a tomu rozumíme. Znáte to, můj tatínek je silnější než ten tvůj.

To nevede k ničemu, pouze k odlišným názorům, za které jsme schopni těch nejhorších zločinů. Energie se neztrácí. Pouze transformuje. A tak, je důležité násilí, války, hněv, vraždy? Ano, pro dvoupolaritní dimenzi a naše chápání určitě. Pro existenci? Nikoliv.

Proto je tak těžké vstupovat a umět vystupovat z těchto dvou naprosto odlišných světů. Buďte bohatí, úspěšní, moderní, akční. Oslaďte si rozpoznatelný život, užijte si ho. Ale vězte, že jste pouze součástí přeměny neutrální energie. Nic jiného. Není žádný Bůh, Bůh je součástí všeho, vy jste Bůh. Bůh není ani malý ani velký, je vším. A poté je zbytečné o tomto symbolu mluvit. I Máchovo jezero stále zůstane jezerem bez ohledu na jméno a smysl, který mu někdo dává. Vy zůstanete tím čím jste, člověkem.

Nikdo z vás pejska neudělá. A to ostatní je navíc. Jméno, vzdělání, postavení. Narodili jste se jako to, čemu se říká člověk a tak také z tohoto světa odejdete. To co zůstane po vás je stopa v mozkových závitech více či méně lidí. A to se ještě museli naučit. Řekněte o svých titulech, pohádkovém bohatství, důležitosti malému děcku. Maximálně vás vezme lopatkou po hlavě, když ho nebudete bavit. A vy víte, že i vy jste předmětem zapomnění. Někdo si vás dokáže vybavit a vzpomenout si. Nic víc. V této dimenzi již nebudete přítomni.