Protože originální článek na odkazu v diskuzi (
http://zeme.mysteria.cz/comment.php?akce=fullview&cisloclanku=2005011902#kom4830) od pana Josefa Štastného na serveru Satguru.cz prostě není, jsou tam jen reakce uctívačů pana Vacka, dovoluji si zde předat originál textu, přesně tak, jak byl publikovaný. Z konfrontace toho textu s reakcemi jeho žáků si jistě skutečný obrázek udělá každý sám za sebe.
Jak jsem hledal sebe a nalezl boha
(Nad paměťmi Jiřího Vacka – apologie zesnulých i žijících)
U vědomí, že možná podpořím prodejnost memoárů Ing. Jiřího Vacka a poskytnu látku pro některý z dílů dalších, cítím nutnost ohlasu na toto „dílo“. Jiří Vacek, spisovatel a překladatel ezoterních publikací a interpret zejména filozofického odkazu Šrí Rámany Maháršiho, stačil v průběhu několika málo let zazásobit své uctívatele a obdivovatele seriálem (zatím) sedmi knih svých pamětí pod názvem „Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe“. Prvních pět svazků, převážně deníkových záznamů autorových snů, vizí, duchovních zkušeností (zčásti, dle jeho vlastních slov, pod vlivem LSD), dále z politických glos, popularizace učení Rámany Maharšiho a běžných událostí ze života, a to vše zahuštěné adorativními dopisy jeho žáků a nářky nad nedostatečným oceněním vlastních zásluh a velikosti svého duchovního mistrovství.
V šestém a sedmém pokračování tento konglomerát pan Vacek vydatně rozšířil. Bohatý materiál mu poskytlo působení nakladatelství Avatar a jeho protagonistů, resp. autorů. A tak se zde čtenář setkává s nevybíravou polemikou s duchovním světem a naukou Míly, Eduarda a Miloše Tomášových, dále např. H. W. L. Půndži, ale též Františka Drtikola či Krišnamurtiho aj.; snad žádný z hodnocených nevyvázne bez poskvrny.
Patrně proto, že pamětník již nemá z čeho čerpat živé duchovní náměty, vydává se na tenký led posuzování a odsuzování vnitřně pokročilejších pod heslem „srážením druhých vynikne má vlastní velikost“.
Tato politika je však krátkozraká a ve výsledku může svého původce dlouhodobě zabrzdit v duchovním vývoji, ba i uvrhnout kamsi zpět do hutnějšího barda, což se může dotknout i jeho věrných, nezkušených a důvěřivých čélů.
Jiří Vacek je ve svých pamětech jasně čitelný, bez obalu předkládá pozornému čtenáři svůj mentální a charakterový profil, jak to ostatně u lidí, kteří ztratili nadhled nad sebou, pokoru, rozlišovací schopnost a elementární soudnost bývá obvyklé. Člověku, jenž se zalyká závistí, žárlivostí a nevraživostí již nezbývá kapacit a sil k sebereflexi, natož hluboké introspekci. Uvážíme-li, že část své energie ještě věnuje mentorování, výhrůžkám všeho druhu a sebelítosti, pak se nám může vyjevit tristní obraz narcistního, nesnášenlivého a ctižádostivého muže, který asi podvědomě věří, že vlastní charakterové vady přehluší meditační praxí. A jaké jsou její skutečné výsledky, ví sám dobře, pokud si již všechno totálně nezastřel.
Ano, svět chce být klamán, žijeme přece jen ještě ve věku železném a způsobů jak spasit své ego se nabízí více než možností jeho rozplynutí.
Dosti již obecných úsudků, přistupme k několika konkrétním případům z memoárů, jimiž lze podepřít oprávněnost uvedených tvrzení.
První část lze charakterizovat jako nepochopení některých zásadních aspektů duchovní nauky.
Kritizuje například myšlenku Eduarda Tomáše, že v konečné fázi duchovního snažení musí ustat veškeré úsilí. Podle J. Vacka se musí naopak usilovat stále, dokonce i po dosažení Poznání, a to kvůli postupnému rozpouštění zbylých závislostí. Je tedy zřejmé, že Ing. Vacek nedospěl ke konečnému stadiu cesty a má stále potřebu o něco se snažit. Koneckonců sám přiznává, že stále bojuje, zdůrazňuje své zásluhy („Bojoval jsem často i jinak. Stavěl jsem např. barikády při Pražském povstání..., narušoval ‚socialistický způsob života‘ komunistů, jejich totalitní vládu a materialistické embargo na vše duchovní, a proto jsem vydal asi stovku samizdatových titulů...", 7. díl, str. 244 – čtenáře by možná zajímalo, kolik ve svém věku barikád asi postavil; možno snad tomu i věřit, když uvážíme, kolik barikád již postavil mezi lidmi). Úsilí je však vlastností ega a klín klínem nevyrazíš. Jak říkávala Míla Tomášová, již považuje za svou učitelku: „Nirvána je naprosté svolení k Boží vůli, naprosté odevzdání se.“ Na str. 21 v sedmém dílu uvádí: „Ještě více škodí nejrůznější učitelé „neúsilí“. Ten, kdo učí pravdy nedvojné filosofie, měl by současně i vyučovat způsob, jak tyto pravdy uskutečnit, což nelze bez praxe átmavičáry a ovládání mysli dokázat. Pokud takto nečiní a stále jen mluví o neúsilí a nedosahování, jen mate ty, kteří mu věří jako autoritě. Pravé Já nelze nikomu ‚vysvětlit‘, ale každý je musí objevit sám usilovně (!!! – pozn. M.P.) prováděnou átmavičárou a rozpouštěním vásan,,,“ Dále Ing. Vacek mj. vyjadřuje nesouhlas s nejzazší duchovní zkušeností Míly nebo též např. mistra Eckharta a mnoha jiných, že je nakonec potřeba vzdát se i onoho velkého „Já“, vzdát se Boha pro Boha... To prostě není otázka k polemice, dokud není zažito, nemůže dotyčný vědět, o čem je řeč.
V šestém dílu věnuje celou kapitolu knize Míly Tomášové Setkání 2, komentuje její odpovědi na otázky. A tak nám např. upřesňuje: „Správná meditace... (...) ...není jen prostředkem, ale i cílem. (...) ...meditace se má stát naším přirozeným stavem.“ Toto je jednoznačně stanovisko usilujícího s nejasnou představou o konci duchovní cesty, neboť cílem nemůže být snaha nebo stav, byť sebeušlechtilejší a sebevznešenější. Nejvíc pana Vacka zarazila sentence Míly, že ego není nic škodlivého. Je to jenom Já zahalené nevědomostí. Podle J. Vacka „Pravda je přesně opačná, jak nás učí všichni opravdoví mistři... Ego je největší zlo...“ Ego přece nemůže být jiné než božské povahy, a božství je snad škodlivé? Kategorie dobra a zla jsou užívány pro začátečníky, a tak to mínil jistě i Rámana Mahárši. Dobrý žák by neměl slepě papouškovat slova mistrů. Jiný citát: „Jestliže se Míla prohlašuje za žáka Ramana Mahárišiho...“; s naprostou vážností dodávám: nikdy nic takového neprohlašovala, ačkoli si jej velmi vážila.
V kapitole o Matce Meeře v sedmém dílu píše: „Ego je nutné rozpustit rozlišením od těla a mysli pomocí vědomí jejich pozorovatele, který je od nich různý a nijak jinak.“ Pan Vacek tedy učí nauku o různosti?
Na jiném místě se zaměřuje na Miloše Tomáše a jeho odpovědi na přednášce. Zcela absurdnímu odsudku podrobuje Milošovu repliku na dotaz z auditoria: „Mám plno závislostí, co mám dělat?“ Miloš smířlivě reaguje: „Jsme lidé hříšní, odevzdejte to.“ Tato lakonická odpověď, řekl bych, je naprosto korektní a dostačující. Někdo by raději pobil všechno kolem sebe než sám sebe odevzdal, cele se podrobil vůli Nejvyššího. Rovněž jej kritizuje z to, že se vyhýbavě stavěl k dotazu ohledně „Prázdnoty“. Pan Vacek by zřejmě na toto téma popsal stoh papíru. To, že se Miloše snaží i jinak ponížit, zde nechci otevírat. Snad jen v souvislosti zmíním sentenci Lao-c‘: „Kdo se prosazuje, dosáhne snad svého, ale jen ten, kdo neztrácí své místo, trvá.“ Ostatně Milošovy vnitřní kvality jsou jeho přátelům dobře známy a neokázale ceněny.
Výmluvná je též převrácená interpretace snové vize dcery J. Vacka, jíž se prý zjevila Míla Tomášová a žádala ji, aby sdělila svému otci, že po smrti je obtížnější se zbavovat závislostí. Je skutečně signifikantní, že toto Mílino poselství nevztáhl na sebe, ale vyložil si je tak, že se týká samotné Míly.
Pro další kategorii názorů a myšlenek obsažených nejen v sedmém díle bohužel neshledávám přiléhavější pojmenování než lži, polopravdy a překrouceniny.
Mnoho otázek vyvolala u Ing. Vacka zádušní mše za Dr. Eduarda Tomáše, již celebroval páter Halík (věnuje ji celou kapitolu v sedmém dílu); cituji: „Proč nesporně nejznámější český jogín takovou pomoc potřeboval? (...) Jak je možné, že za tak významného jogína je sloužena katolická zádušní mše, když tato organizace jógu a její učení neuznává a dokonce se nechová přátelsky ke křesťanské mystice? Věří (rozuměj Eduard nebo pozůstalí) tak málo józe, že podle jejich přesvědčení v posledních věcech je lépe se obrátit ke katolické církvi? Spatřují v ní větší moc a záruku než v celoživotním provádění jógy? Profesor Halík, který v minulosti E. Tomáše několikrát navštívil a vážil si jej, se sám nabídl a nikomu a ničemu to nevadilo (kromě pana Vacka). Proč by se jogín nemohl pomodlit třeba Otče náš? Vždyť každý, kdo znal Tomášovy, ví, že k nim chodili lidé různě orientovaní, někteří měli blíž ke křesťanské mystice, jiní k budhismu nebo filosofii jógy apod. Škoda slov.
J. Vacek dále píše, že v Lucerně na přednášce bez osobní účasti Tomášových prý vládla hospodská atmosféra. Tento „poznatek“ mu tlumočil jeden jeho zvěd. To, že zaznamenává tuto informaci „z druhé ruky“ ve své knize, jako ostatně mnoho dalších informací, je samo o sobě neseriózní a trapné, hodné Blesku, nikoli duchovního díla, za něž máme paměti J. Vacka považovat. Samo se tedy nejen v této souvislosti nabízí označení duchovní (?) bulvár. Nyní ale k oné informaci o atmosféře v Lucerně. Na všech předchozích přednáškách, jichž se zúčastnil, se prý pouze on, jeho přítomní žáci a Míla Tomášová starali o dobrou duchovní atmosféru a meditovali, zatímco ostatní jen poslouchali a nemohli tudíž meditovat. To je prostá lež a opět nepochopení zákonitostí duchovního života. Vždyť bedlivě naslouchající člověk může být hlouběji ponořen do nitra, než leckterý člověk sedící v meditaci.
Jinde škodolibě předává další poselství svého „zpravodaje“, že na poslední přednášce v Národním domě na Vinohradech bylo asi 250 lidí, prý polovina sálu. Pro přesnost, sál má kapacitu 800 míst.
Popisuje též, jak Avataru poskytoval velkou službu, když inzeroval a prodával jeho knihy, což prý u konkurence nebývá obvyklé. Jaksi však opomněl dodat, a on jako bývalý bankovní úředník rád uvádí různé cifry, kolik mu za ta léta vynesl rabat z těchto prodaných knih. Pravdou je, že různí nakladatelé si rádi rozšíří svoji nabídku o jiné tituly, právě kvůli zisku, který je pro podnikatele pro jeho další činnost důležitý. Ostatně jeho podivuhodné ekonomické jednání je nejen nám dobře známo.
Zmíním ještě opravdu přihlouplou kritiku na adresu Fráni Drtikola za jeho členství v KSČ (7. díl, str. 248: „Byl mezi členy zločinecké organizace, zúčastnil se jejího únorového puče...“ – Ing. Vacek mu byl zřejmě v patách), kvůli němuž a bůhvíčemu ještě ztratil ke konci života většinu svých žáků. Kdyby J. Vacek pozorně četl knihy Míly Tomášové, musel by zaznamenat, že odpadli ti méně opravdoví a přirozenou cestou zůstali nejpokročilejší, a těch nebývá mnoho, ostatně Fráňa Drtikol žádné žáky a uctívače nikdy nesháněl a nepotřeboval. Míla s Eduardem setrvali až do jeho fyzického konce. J. Vacek u toho nebyl.
Podobných „perel“ by se v memoárech Jiřího Vacka našlo mnohem více. Neveselý příklad životaběhu člověka, který měl v mládí dobré duchovní předpoklady i směr a který sešel z cesty vnitřní opravdovosti a dal se v nezralém stadiu na učitelováni, může být pro mnohé adepty poučným.
Únik z duchovní vyprahlosti, osamění a strachu existuje vždy, není však snadný, zvlášť když se duše vzdaluje od „bodu obratu“ – návratu ztraceného syna. Co je napsáno v knihách se těžko dá smazat, vzít zpátky. Jeden přítel říká, že je to vlastně nebožák, je mu ho opravdu líto. Mně taky. Popřejme mu hlavně klid v duši.
Martin Pařík, nakladatelství Avatar
(Publikováno v Doteku, nezávislém měsíčníku pro duchovní kulturu – číslo 12/2003, str. 11,12)
Převzato se svolením vydavatele.