Vztah většinou začíná tak, že to nelze nepoznat. Pověstný Amorův šíp prolétne hrudí a je to tady. Onen šíp však neprolétává hrudí pouze v našem mládí, ale po celý život. A je to logické, neboť každý takový člověk, se kterým tyto stavy máme, nás učí něco jiného.

Tudíž se vžijme do situace, kdy se nacházíme v manželství. Až do teď to jakžtakž fungovalo, ale poslední dobou se o slovo hlásí hlas srdce a čím dál víc nám dává najevo, že něco přestává být v pořádku. Na obzoru se objevil další „životní učitel“ a my nevíme, jak z kola ven.

Hlas srdce se začne ozývat vždy, když jsme si se současným partnerem již odžili své učení a kdy je z největší části již vztah vyčištěn a tedy je čas postoupit do dalšího ročníku. Jenže o slovo se však také začne hlásit pocit viny, který pořád dokola omílá: „To mu přece nemůžeš udělat začít mít jinýho chlapa, ženskou, to je absolutně nepřijatelný, co tomu řeknou sousedi, ty nevděčnice, nevděčníku, vždyť jseš s ním, s ní, absolutně zaopatřená a co bude s dětmi…?“

Jenže přestože můžeme mít v danou chvíli domněle všechno, co potřebujeme, něco přece jen chybí a tím je pocit naplnění.

Všichni jsme trpěli utkvělou představou, že když si najdeme někoho jiného, musíme s předchozím partnerem spálit mosty. Není však důvod nezůstat i nadále přáteli. Zabránit nám v tom může jedině ego, které neodpouští.

Je však potřeba se opět přestat bát a přestože rozum hlásí tisíc důvodů proč to, či ono nedělat, cit se „okecat“ nedá a bude se vnucovat tak dlouho, dokud nebudeme schopni udělat první krok do sféry svého srdce kam jedině vede cesta.