Zahrádky je možno zakládati několikerým způsobem; nejlepší je ten, že se na to vezme zahradník. Zahradník vám tam nasází všelijaké hůlky, proutí a košťátka, o kterých tvrdí, že jsou to javory, hlohy, bezy. vysokokmeny, polokmeny a jiné přírodní druhy; potom se ryje v hlíně, zobrací ji na ruby a zase ji uplácá, udělá ze škvárů cestičky, nastrká tu a tam do země jakési zvadlé lupení, o němž prohlašuje, že to jsou pereny, naseje na příští trávník semínko, jež nazývá anglickým jílkem a psinečkem, psárkou, poháňkou a bojínkem, a potom odejde, nechávaje za sebou zahrádku hnědou a holou, jako byla dne prvého o stvoření světa; jen vám klade na srdce, abyste tu všechnu hlínu země denně pečlivě kropili, a až vzejde tráva, abyste si nechali přivézt na cestičky písek. Nu dobře.
Člověk by si myslel, že kropení zahrádky je zcela jednoduchá věc, zvláště, má-li na to hadici. Záhy se ukáže, že hadice je neobyčejně úskočný a nebezpečný tvor, pokud není zdomestikována; svíjí se, skáče, vymršťuje se, dělá pod sebe spoustu vody a s rozkoší se hrouží do bahna, jež si takto vytvořila; načež se vrhne na člověka, jenž hodlá kropit, a ovine se mu kolem nohou ; je nutno na ni šlápnout, a tu se vzepne a otočí se člověku kolem pasu a krku; zatím co s ní postižený zápasí jako s krajtou, obrátí ta obluda mosaznou hubičku vzhůru a chrli mocný proud vody do oken na čerstvě pověšené záclony. Je nutno chopit ji energicky za hlavu a natáhnout ji co nejvíce možno; bestie zuří bolestí a začne rozstřikovat vodu nikoliv z hubičky, nýbrž z hydrantu a kdesi uprostřed těla. Je třeba napoprvé tří lidí, aby ji jakž takž zkrotili ; všichni pak opouštějí místo zápasu, pomazáni blátem až po uši a bohatě skropeni vodou; pokud se zahrádky týče, změnila se místy v mazlavé kaluže, zatím co na jiných místech žíznivě rozpukává.
Činíte-li toto denně, začne po čtrnácti dnech místo trávy vyrážet plevel. Je jedním z tajemství přírody, proč z nejlepšího travního semínka roste nejbujnější a nejježatější berlí; snad by se mělo zasívat semínko plevele, aby z něho vypučel pěkný trávník. Po třech nedělích je trávník hustě zarostlý bodláčím a jinou neřestí plazivou nebo na loket zakořeněnou do země; chceš-li to vyrvat ze země, přetrhne se to hned u kořínku nebo to vezme s sebou celou hroudu hlíny. Je to tak: čím horší neřád, tím víc se má k světu.
Zatím se tajemnou přeměnou hmot změnily škváry cestiček v nejlepkavější a nejmazlavější jíl, jaký je možno si představit.
Nicméně je nutno vykořenit plevel z trávní'k'u; pleješ, pleješ a za tvými kroky se budoucí trávník obrací v holou a hnědou hlínu, jaká byla dne prvého o stvoření světa. Jen na dvou nebo třech místečkách vyráží cosi jako zelenavá plíseň, cosi jen nadechnutého, řiďounkého a podobného chmýří; není pochyby, to je travička. Chodíš kolem ní po špičkách a odháníš vrabce; a zatím co brejlíš do země, na angreštech a rybízech vyrazily první lístečky, než jsi se nadál; nikdy se jara nedohlídáš.
Tvůj poměr k věcem se změnil. Prší-li, pravíš, že prší na zahrádku ; svítí-li slunce, nesvítí jen tak, nýbrž svítí na, zahrádku; je-li noc, libuješ si, že si zahrádka odpočine.
Jednoho dne otevřeš oči, a zahrádka bude zelená, vysoká tráva se bude třpytit rosou a v houští růžových korunek budou vyhlížet nabobtnalá, brunátná poupata; a stromy zestarají, budou rozložité a temné, těžkých korun a plné trouchnivé vůně ve vlhkém stínu. A ty už nevzpomeneš na útlou, holou, hnědou zahrádku těchto dnů, na nejisté chmýří první travičky, na hubený rozpuk prvních pupenců, na všechnu tu hlinitou, chudou a dojemnou krásu zahrádky, jež je zakládána.
Nu dobře, ale nyní je nutno kropit a plet a vybírat z hlíny kamení.
Jak vzniká zahradník
Proti všemu zdání zahradník se nerodí ze semene, výhonku, cibule, hlízy ani štupru, nýbrž vzniká zkušeností, okolím a přírodními podmínkami. Dokud jsem byl malý, měl jsem k otecké zahradě poměr vzpurný, ba i škodolibý, protože jsem měl zakázáno šlapat po záhonech a trhat nezralé ovoce. Podobně Adam měl v Zahradě Ráje zapovězeno šlapat po rabátkách a trhat ovoce Stromu Poznání, protože nebylo ještě zralé; jenže Adam - stejně jako my děti - si natrhal nezralého ovoce a následkem toho byl z ráje vyhnán; od té doby je a vždy bude ovoce Stromu Poznání nezralé.
Pokud je člověk v květu mladostí, myslí si, že květ je to, co se nosí v knoflíkové dírce nebo podává děvčeti; nemá jaksi to pravé pochopení pro to, že květ je něco, co přezimuje, co se okopává a mrví a zalévá a přesazuje a řízkuje a ořezává a přivazuje a zbavuje plevele a plodnic a suchých lístků a mšic a padlí ; místo aby přerýval záhonky, běhá za děvčaty, ukájí svou cti-žádost, požívá plodů života, kterých sám nevypěstil, a vůbec chová se celkem destruktivně. Je potřeba jisté zralosti, řekl bych, jistého věku paternity, aby se člověk mohl stát zahradníkem amatérem. Mimo to je třeba, aby měl svou zahrádku. Obyčejně si ji nechá udělat od zahradníka z povolání a myslí si, že se na ni bude chodit po své práci dívat a radovat se z květinek a naslouchat šveholení ptáčků. Jednoho dne se mu stane, že sám vlastní rukou zasadí jednu kytičku; mně se to stalo s netřeskem. Při tom mu nějakou záděrou či jak vnikne do těla trochu půdy a způsobí jakousi otravu nebo zánět; zkrátka z člověka se stane zanícený zahradník. Jen drápek uvíz, a chycen je celý ptáček. Jindy vzniká zahradník nákazou od sousedů; vidí třeba, jak sousedovi kvete smolnička, a řekne si: Zatrápeně, proč by taky nekvetla mně? A to by tak hrálo, abych ji neměl ještě lepší! - Od těchto začátků zapadá zahradník hloub a hloub do této nově probuzené vášně, živené dalšími úspěchy a vybičované dalšími neúspěchy; propuká v něm chtíč sběratelský, který jej pohání, aby vypěstoval všecko podle abecedy od Acaeny po Zauschnerii; později se v něm vyvíjí náruživost specialistická, která z člověka do té doby příčetného učiní růžaře, jiřináře nebo jiný druh exaltovaného maniaka. Opět jiní propadnou vášni umělecké a ustavičně přerovnávají, mění a přestavují svou zahrádku, komponují barvy, přeskupují trsy a vyměňují, co jim kde stojí a roste, štváni tak řečenou tvůrčí nespokojeností. Ať si nikdo nemyslí, že pravé zahradničení je bukolická a meditativní činnost. Je to neúkojná vášeň, jako všecko, do čeho se pustí důkladný člověk.
Ještě vám povím, jak poznáte pravého zahradníka. "Musíte se přijít ke mně podívat," praví, "já vám musím ukázat svou zahrádku.'' Když tedy přijdete, abyste mu udělali radost. najdete, jak někde mezi perenami vyčnívá jeho zadní část. "Hned přijdu," povídá přes rameno, "jen co to tadyhle vysadím." "Jen se nevyrušujte," řeknete mu přívětivě. Po nějaké době to už nejspíš vysadil; zkratka vstane, zamaže vám ruku a záře pohostinností praví: "Tak se pojďte podívat; je to sic malá zahrádka, ale - okamžik," povídá a sehne se nad rabátko, aby tam vyplel několik traviček. "Tak pojďte. Já vám ukážu Dianthus Musalae, to budete koukat. Hergot, tady jsem to zapomněl zkypřit," praví a začne se rýpat v půdě. Po čtvrt hodince se opět vztyčí. "Aha," řekne, "já jsem vám chtěl ukázat ten zvonek, Campanula Wilsonae. To je vám ten nejhezčí zvonek, jaký - Počkejte, tady musím přivázat to Delphinium." Když to přivázal, vzpomene si: "Bodej, vy se teda chcete podívat na to Erodfum. Okamžik," bručí, "jen co tadyhle přendám ten Aster; on tu má málo místa." Načež odejdete po špičkách, nechávaje mezi perenami vyčnívat jeho zadní část.
A když jej zase potkáte, řekne vám: "Musíte se přijít ke mně podívat; mně vám kvete jedna růže pernetka, to jste ještě neviděl. Tak přijdete? Ale jistě !"
Nu dobře: pojďme se k němu podívat, jak rok plyne.